Nepodobáte se nikomu
[což jest přednost mezi všemi přednostmi]
Gustave Flaubert Charlesu Baudelairovi 13.července 1857
Je to lavina zvrhlých růží, vonících hříchem? Vůně líčídel? Vůně krve? Jaké podivné zapadání! Či není tato bystřina než řekou slz, zrudlých bengálskými ohni ďábelského kejklíře, který je tím vším? Neslouchejte, jak to všechno padá s nestoudným šumem polibků. Konečně všechno zavalily tmy, černé, jako čínská tuš. Neslyšet v nich než tlukot křídel zločinu, výčitek a smrti. Zahaluji si tvář a vzlyky, vyrvané z mého ducha hořkým pocitem vyhnanství spíše než hrůzou, pronikají tmavým tichem. Co je to vlast? Zavřel jsem knihum zavírám oči a hledám vlast svoji. A přede mnou vstává zjev vědoucího básníka, který mně to říká hymnem, vznášejícím se tajemně jako lilie. Rytmus tohoto zpěvu se podobá růžici starého chrámu: uprostřed ornamentů ze starých kamenů, s úsměvem v andělských dálkách...
Stéphane Mallarmé: Charles Baudelaire, Literární symfonie, 1864
Baudelairovi kresby jsou proslulé v okruhu jeho přátel a mezi umělci. Honoré Daumier, který jich má několik - mezi nimi zvláště jednu z autorových vlastních podobizen, již srovnává pro její čistotu a duchaplnost s francouzskými podobiznami 16.století, které jsou v Louvru -, řekl několikrát, že kdyby byl Baudelaire použil v malbě schopností, jež vložil do poezie, byl by se stal zrovna tak velkým malířem, jako byl původním a jemným básníkem.
Baudelairovy náčrty, Petit Figaro, 24.července 1868
Vědomí, že je básník prokletý, musilo být Baudelairovu úsilí odměnou: bez prokletí žádná obnova není možná. Je třeba projít prokletím, má-li se vstoupit do podzemního království obrazu. Otřepaně řečeno, je třeba rodit v bolestech. Protože to království, do něhož se básník odvážil, bylo bez jména, nezbytně se musel jevit jako monstrum. Byl vysloven názor, že Baudelaire byl obětí, nikoli pánem svého tvoření. Pak by se nepochybně dalo hovořit o Baudelairově prohře: pak by tvoření nebylo kompenzací vnitřního krachu - ale osobní nezdar by byl následkem zběsilého tvůrčího vzepětí.
Počínaje přímými potomky, Mallarméem, Himbaudem, poezie bude mít za úkol "popisovat ticha ... zaznamenávat nevyjádřitelné" a vynalézat nový a vlastní dech veršů, přetavit metriku. To všecko, co by Baudelaire patrně nebyl pochopil, vyvěrá z jeho srdce a je plodem jeho smrti.
Baudelairod byla v jeho osudovém poslání odepřena láska. Dejme mu lásku, jíž se mu nedostalo, když jsme jasně nahlédli, jak si ji zasluhuje. Nejvyšší hodnota básníka spočívá v odvaze a Baudelaire je velkolepý příklad odvahy.
Pierre Jean Jouve, Baudelairův hrob, 1957
Poněvadž však viděti neviditelné a slyšen neslyšitelné je něco jiného než pochopit smysl mrtvých věcí, Baudelaire jest prvním vidoucím, králem básníků, pravým Bohem. Přece však ještě v prostředí příliš uměleckém a forma, tak vychvalovaná, u něho je ubohá. Vynalézání neznáma vyžaduje nových forem.
Jean Arthur Rimbaud: Dopis vidoucího, 15.května 1871
Nejryzejší z našich učitelů a duchovní otec naší generace.
Maurice Maeterlinck: Baudelairův hrob, 1896
Baudelaire je na vrcholu slávy.
Ten svazeček Květů zla, který má sotva tři sta stran, požívá u vzdělanců stejné vážnosti jako nejproslulejší a nejrozsáhlejší díla. Byl přeložen do většiny evropských jazyků: to je skutečnost, u níž se na chvíli zastavím, neboť je myslím bez obdoby v dějinách francouzského písemnictví.
Paul Valéry, 1924
Byl jedním z těch, kdo mají velikou sílu, ale pouze sílu trpět. Nemohl utrpení uniknout a nemohl je přesáhnout, proto bolest sám
přitahoval. Mohl však s tou nesmírnou pasivní silou a citlivostí, jež nemohla žádná bolest oslabit, své utrpení studovat.
Thomas Stearns Eliot: Baudelaire, 1920
Co se týče umělecké síly, evokativní magie, hloubky symbolů originelnosti exprese, aristokratického výběru, smělosti na neznámých půdách, odhodlanosti v odhalujícím oku a tvořící ruce, nemá autor Květů zla hned tak sobě rovného mezi dlouhými řadami mladých, kteří šli za ním.
Otokar Březina v dopise Anně Pammrové, 1896
Objevy analytiků končily obvykle dobrými nebo špatnými úvahami, takovými, které už byly utříděny. Bylo to prosté zkoumání, něco jako bedlivost botanika, sledujícího zblízka vývoj obyčejných rostlin, rostoucích z přirozené půdy; vývoj ostatně předvídaný. Baudelaire šel jinam. Sestoupil do hlubin nevyčerpatelného dolu, dal se chodbami už opuštěnými nebo neznámými a došel do těch krajin ducha, kde bují myšlenky jako obludné vegetace. A v těchto končinách, kde číhá šílenství, nemoci a mystické tetany, kde se chvěje vilnost horkou zimnicí, uprostřed tyfoidů a zárodků zločinu, nalezl pod chmurnouvývěvou nudy strašlivá léta odkvétání citů a odumírání myšlenek.
Joris Karl Huysmans: Naruby, 1884
Marně čas od času špatní spisovatelé zrovna tak hluší jako ubozí - naposledy to byl J. P. Sartre, nemýlím-li se - se pokoušejí znetvořit Baudelairovu tvář, pohřbívajíce vítěství básníka nad porážkami člověka. Co nakonec zůstává z toho vysilujícího zápasu, není ani nenávist, ani pesimismus, ani beznaděje, ale láska. Princip lásky, jejímž působením každá citlivá bytost může nalézt sama sebe v hlubokých vzlycích, které život vyrval z tohoto příliš lidského srdce a které dal po smrti Baudelairovi tolik bratří a sester; to nebylo dosud dáno - a snad nikdy dáno nebude - ani Verlainovi, ani Rimbaudovi, jednomu příliš zvrhlému, druhému příliš výstřednímu, aby se mohli zmocňovat prostých srdcí.
Luc Decaunes: Charles Baudelaire, Éditions Pierre Seghers, 1951
Již Mallarmé a Baudelaire mluvili o zvukových soustažnostech slov a o zraku sluchových vidění a zvuků, majících svůj slovník.
Velemir Chlebnikov: Ze zápisků
Tys chytil Satana za černou kštici
a masku hrůzy strhl jsi mu z tváře,
až z důlků očních tryskla jemu záře
a v srdci se mu soucit vzbudil spící.
Tys chytil zlo, jak Samson chytil lvici,
a vlek je prachem krásy na oltáře,
a mezi blázny, pokrytce a lháře
jak hrom jsi pustil smích svůj vítězící.
A krásné ženy táhnou polonahé
tvých písní zrcadlem, rty planou v palu,
vlas padá, oči rozkoší jsou vlahé.
A nevíš sám, kdy tvůj ret kletby zpívá,
že tobě cestou spleenem k ideálu
se anděl smíru přes rameno dívá.
Jaroslav Vrchlický - Baudelaire (Dojmy a rozmary, 1880)
Charles Baudelaire, básník moderní komplexnosti, jak jej zve Paul Fort, nejpsychologičtější básník, u něhož i sensualita je celebrální, umělec koncentrované síly a koncisního verše, žije v nesmrtelnosti. Všecky příští školy se mohou v Baudelairově díle poznati: tak se v něm poznají klasikové pro lásku k metodě a nenávist k pohybu, jenž rozrušuje linie, parnasisté pro solidní a skulptulární formu, romantikové pro jeho neklidný plápol, spleen a revoltu...
Karel Teige: Charles Baudelaire, 1927
Najednou, ale ztlumeným, takřka neartikulovaným hlasem, jako by se svěřoval: Znal jste Gérarda de Nerval? Ne, odpověděl jsem. Pokračoval: To nebyl blázen. Promluvte si o tom s Asselinauem. Asselineau vám vysvětlí, že Gérard nebyl nikdy blázen; a přesto se zabil, oběsil se. Rozumíte, na dveřích jakési díry v jakési pochybné ulici. Pověsil se, pověsil! Proč si vybral takové špinavé místo a takový špinavý cár kolem krku, když už se rozhodl umřít! Existují přece jemné, lahodné, důmyslné jedy, s jejichž pomocí začíná smrt radostí, nebo přinejmenším snem... Neříkal jsem nic, neodvažoval jsem se promluvit. Ale ne, ozval se znovu a zvýšil hlas, div že nekřičel, to není pravda, to se zmýlili, to lhali! Ne, ne, on nebyl blázen, on nebyl nemocný, on se nezabil! Viďte, že to řeknete, že řeknete všem, že nebyl blázen a že se nezabil, slibte mi, že řeknete, že se nezabil! Slíbil jsem všecko, co chtěl, a jen jsem se celý ve tmě třásl. Přestal mluvit. Myslil jsem na to, jak se dostat do postele, abych se natáhl a trochu si odpočinul. Nehýbal jsem se však, měl jsem strach, že bych do něčeho vrazil, a kromě toho jsem na něco čekal, sám nevím na co. Najednou se ozval vzlyk, suchý, tlumený, jako ze srdce, jež puká pod velkou tíhou. Ale další se už neozval. Strach mě svíral v nehybnosti. Byl jsem celý rozlámaný, zavřel jsem oči, abych neviděl v zrcadle před sebou stín... Když jsem se vzbudil, byl už Baudelaire pryč.
Catulle Mendèz v knize Baudelaire před svými současníky (záznam nočního rozhovoru z posledních let Baudelairova života)
A vyjít si po třetí hodině do lesa, do něhož nikdo nechodí, pustého a smutného, vzdáleného hodinu, rozloženého podél potoka, jenž rozrážel sluneční paprsky jako studená, těžká, tekoucí rtuť. Se žlutým svazkem Charlese Baudelaira, tohoto mého smutného miláčka, jehož verše jsou těžkou chorobnou hudbou, na niž duše nezapomene nikdy, uslyší-li ji jednou...
Otokar Březina, 1892
Ach, tento Baudelaire "žil ve zlu a miloval pravdu" a nakonec zahynul a zanechal Francii své chmurné, jedovaté verše, čišící chladným zoufalstvím, jež mu za života vysloužily jméno šílenec a po smrti básník.
Maxim Gorkij: Paul Verlaine a dekadenti, 1896
Když přečteme Květy zla, povšimneme si, že jedna z největších knih 19. století byla osou, kolem níž se francouzská poezie neodolatelně otáčela...
Alfred Poizat: Le Correspondant, 1917
