Každý, kdo píše maximy, rád se dělá jiným, než je: mladí ze sebe dělají vrásčité starce, staří Adonisy.
Svět, ta rozsáhlá soustava protikladů, velmi si váží každé vetchosti - honem si namalujme vrásky! - všeobecně se hodně nosí cit - vyšňořmež si srdce jako frontispice!
Nač to?! - Nejste-li pravými lidmi, budte pravými zvířaty! Budte ducha prostného, a nezbytně budete někomu užiteční a milí. Však moje srdce (kéž by bylo vpravo!) najde tisíc druhů - psanců mezi třemi miliardami tvorů, spásajících kopřivy citu!
Začínám láskou: to proto, že je láska - marno popírati - v životě každého velkou věcí.
Vám všem, kdo živíte nějakého supa nenasytného, Vám básníkům Hoffmannova rázu, kteří při tahací harmonice tančíte v křišťálových krajích a jimž hlas houslí proniká srdce jako nůž, Vám, Vy drsní a obžerní pozorovatelé, které již pohled na přírodu samou vzruší nebezpečným nadšením - Vám všem nechať je láska utišujícím prostředkem!
Pro Vás, básníci klidní, básníci objektivní, vznešení stoupenci methody, architekti slohu, politikové s úkolem denně vyměřovaným - pro Vás pak láska budiž dráždidlem, nápojem, který posiluje a vzpružuje, a gymnastika rozkoše ať Vás stále podněcuje k činu!
Pro jedny: utišující lék užívaný po lžičkách alkohol pro druhé.
Vám, ke kterým příroda je krutá a jejichž čas je vzácný - Vám se staň láska nápojem, který roznítí srdce plamenem!
Nu, lásku aby sis na mou milou vybral! Nepopíráme sice - jak ani nelze popírati blesku s modrého nebe (viz Stendhal: O lásce, kniha 1., kap. XXIII.) - leč nemůžeme nevěřiti, že není v osudu určité pružnosti, zvané lidská svoboda.
Tak jako pro theologa spočívá svoboda vtom, že se hříšným pokušením radši vyhne, než aby jim vzdoroval - tak i v lásce spočívá svoboda v tom, že se vyhýbáme kategoriím nebezpečných žen: totiž nám nebezpečných žen.
Vaši milou, Vaši znejmilejší, s dostatek Vám označí přirozené zalíbení, jež si ověříte Lavaterem, malířstvím a sochařstvím.
Tělesné znaky by byly neklamné, kdybychom je znali všecky, a nadto dobře. Nemohu zde uváděti veškeré fysiognomické znaky žen, hodících se na věky věkův k tomu či onomu muži. Jednou snad vykonám obrovský tento úkol v knize, která ponese název Katechismus lásky k ženě; leč je mi zjevné, že každý (bude-li podporován neodolatelnými a nevysvětlitelnými sympatiemi a veden postřehem) může v daném čase potřebnou ženu nalézti.
Naše sympatie ostatně nebývají zpravidla nebezpečné - v kuchyni jako v lásce v nás příroda zřídka kdy budí škodlivé choutky.
Chápaje slovo láska v smyslu nejplnějším, jsem povinen vyjádřiti se o choulostivých otázkách několika maximami zvláštními.
Muži Severu, Ty vášnivý plavče utonulý v mlhách, Ty, jenž vyhlížíš jitřní hvězdy Severu, nad slunce krásnější, jenž stále prahneš po ideálu - Ty miluj ženy chladnél - z toho srdce je miluj, nebot je to lopota s klopotou a dostane se Ti jednou velkých poct na soudu lásky, který zasedá v modrém nekonečnu.
Muži Jihu, jemuž smavá příroda ne a ne vštípit zálibu v tajnostech a tajemstvích, rozverný brachu z Bordeaux, Marseille nebo Italie - Ty se spokoj s ohnivými ženami! To rašení a kvašení je přirozená Tvá moc - kratochvilné království.
Mladíče, jenž chceš býti velkým básníkem: varuj se mi paradoxu v lásce! Ať si mládenečkové omámení první dýmkou z plna hrdla vyzpěvují chválu ženy kyprých tvarů - Ty ponecháš tyto lži neofytům pseudoromantické školy! Kyprá žena je sice někdy rozmarným potěšením, ale hubená je studnice temných rozkoší.
Nikdy nereptejž na přírodu na velikolepou, a přisoudila-li Ti milku chudých ňader, nuže rci: "Mám já to medle milouše - bokatého!" a odeber se do chrámu poděkovati bohům!
Ba i škaredosti se nauč v svůj prospěch využít! Týti ze své, to je hračka: kdekomu je známo, jak Trenka - Spálený chřtán - ženy zbožňovaly.¹⁾ Nu což! - Je to věc vzácnější a krásnější, ale myšlenková asociace ji usnadní a učiní přirozenou. - Dejme tomu, že Tvá milá rozmilá stůně. Její krása je ta tam pod ohyzdnými strupy neštovic - jak ta zeleň pod ledovým příkrovem zimy... Rozrušen jsa ještě úzkostmi a střídavým průběhem nemoci, díváš se smutně na neodstranitelná stigmata na těle zotavující se milé; vtom Ti zazní v uších morendo písně, již vyluzuje šílený smyčec Paganiniho - a líbezná ta píseň promlouvá k Tobě o Tobě, jako by vyzpívávala celou báseň Tvého srdce, báseň o ztracených nadějích. - Od té doby stopy po neštovicích stanou se součástí Tvého štěstí a při pohledu na ně vždy budeš slýchati tajemnou nyvou píseň Paganiniho. Jsi-li jedním z citlivých těch tvorů však, jimž jest krása příslibem štěstí, zůstanou pro Tebe stopy nemoci předmětem nejen tiché lásky, nýbrž i smyslné rozkoše. Milovati nehezké ženy nutká hlavně myšlenková asociace: neboť hrozí Ti věru nebezpečí, že - zradí-li Tě militka neštovicemi poznamenaná - budeš moci utěšiti se leda s ženou s dulíčky po neštovicích.
U některých podivínštějších a životem znavenějších duchů tkví smyslný požitek z ošklivosti v citu ještě tajemnějším: v dychtění po čemsi neznámém a v lačnosti hrůzy. Tento cit (jehož zárodek více či méně v každém zbujel) pudí některé básníky do arén a na kliniky a ženy na veřejné popravy. - Z duše bych litoval toho, kdo by nechápal - byl by jako harfa beze struny hlubokého tónu!
Jde-li pak o pravopisnou chybu (v níž jistí hňupové vidí část mravní ošklivosti) - což není zbytečné Vám vykládati, kterak takový poklesek může býti celičkou básní, bezelstně vyzrazující vzpomínky a rozkošné zážitky?! Alkibiades, jun švarná, koktal - radost poslouchat! a dětinství věk mluví takou, můj ty božínku, hatmatilkou! - Střezte se mi tudíž, mladý budoucí rozkošníku! učiti svou panenku francouzštině -ledaže byste musil býti jejím uči· telem franštiny, abyste se mohl státi jejím milencem.
V den, kdy pozorují, že žena, již milovali, je hloupá, rudnou někteří muži. Jsou to ješitní oslové, kteří by měli žrát nejšpinavější bodláčí na světě nebo důkazy přízně "dámy dělající do literatury". Hloupost bývá zhusta okrasou krásy; propůjčuje zrakům onu zasmušilou průzračnost černavých jezer a onen pokoj a klid tropických moří, jako olejem pokrytých. Hloupost vždycky uchovává krásu - oddaluje vrásky; je to božský kosmetický prostředek, jenž naše zbožňované chrání před uštknutím, které má myšlení pouze pto nás - vědátory jedny vědátorské...
Někteří zase mají za zlé milenkám, že mrhají penězi. Jsou to vydřiduchové nebo republikáni neznalí prazákladních národohospodářských pouček: největším bohatstvím velkého národa jsou jeho nectnosti.
A ještě jiní - vážní už kmoši, rozšafní a umírnění deisté, žádní fanatikové u věcech víry zuří, oddávají-li se jejich manželičky horlivě náboženským úkonům. - I ti nešikové! - do smrti smrťoucí se nenaučí hráti na žádný nástroj! O ti trojnásobní pošetilci, aniť nevidí, že nejuctívanější podobou, již na sebe může náboženství bráti, jest - jejich ženuška! ... Manžela obraceti na víru - jaké to Evino jablko! Skvostné zapovězené ovoce - smělá bezbožnost - - - zimní noc, vánice, krb, víno, lanýže - - -: němý hymnus o domácím štěstí vítězství, kterého bylo dobyto na kruté přírodě, jež sama jako by klnula bohům.
Nebyl bych tak hned hotov, měl-li bych vypočítávati všechny krásné a dobré stránky toho, čemu se říká neřest, mravní ohavnost; avšak u lidí, kteří mají srdce v těle a hlavu na pravém místě, nezřídka se stává, že se octnou v okolnostech, v nichž si - jako v tragedii nevědí rady a tonou v úzkosti: když se totiž potácejí mezi toužením po mravních ideálech (jak je zdědili po otcích) a mezi trýznivou touhou po ženě hodné opovržení. Opětovaná proradnost, sprostota návyků a jednání, hanebné tajnosti, na které nechtějíce přicházíte, to vše v árri nahání hrůzu před zbožňovanou bytostí, ba nejednou se stane, že místo potěšení cítíte, jak Vás mrazí. Se svou platonickou latinou ráčíte býti pořádně v úzkých. Ctnost a hrdost na Vás volají! "Utec před ní!" Příroda našeptává: "Jenže kam?" Strašlivá alternativa, při níž i u nejvyspělejších duchů se projevuje celá nedostatečnost našeho filosofického vzdělání. Nejchytřejší hlavy - pozorujíce, jak je příroda nutí vystupovati v odvěkém románu Manon Lescautové a Leona Leoniho - chytly se chytristiky, a že prý se k sobě pohrdání a láska velmi dobře hodí. - Dám Vám prajednoduchý návod, který nejen že Vás zprostí takovéhoto zahanbujícího ospravedlňování, nýbrž Vám i dovolí nesrážeti svému idolu růžky a nebude na újmu Vašemu krystalování.²⁾
Dejme tomu, že hrdinka Vašeho srdce, která zná všechny cesty i scestí milování a milkování, došla na sám okraj záhuby, vyzkusivši ještě (poslední nevěra, pekelná muka!) moc svých půvabů na svých žalářnících a katanech.³⁾ Půjdete a zřeknete se tak lehce svého ideálu anebo, vrhne-li Vás příroda věrného a pláčem se zalykajícího do náruče zsinalé odsouzenkyně,řeknete s mrtvolno uresignací: "Pohrdání a láska jsou jako bratr a sestra!?" - Ne, nikdy! Neboť jsou to paradoxy zúzkostlivělé duše
vzdělání. Nejchytřejší hlavy - pozorujíce, jak je příroda nutí vystupovati v odvěkém románu Manon Lescautové a Leona Leoniho - chytly se chytristiky, a že prý se k sobě pohrdání a láska velmi dobře hodí. - Dám Vám prajednoduchý návod, který nejen že Vás zprostí takovéhoto zahanbujícího ospravedlňování, nýbrž Vám i dovolí nesrážeti svému idolu růžky a nebude na újmu Vašemu krystalování.1)
Dejme tomu, že hrdinka Vašeho srdce, která zná všechny cesty i scestí milování a milkování, došla na sám okraj záhuby, vyzkusivši ještě (poslední nevěra, pekelná muka!) moc svých půvabů na svých žalářnících a katanech.2) Půjdete a zřeknete se tak lehce svého ideálu anebo, vrhne-li Vás příroda věrného a pláčem se zalykajícího do náruče zsinalé odsouzenkyně,řeknete s mrtvolnouresignací: ~P ohrdání a láska jsou jako bratr a sestra!?~ - Ne, nikdy! Neboť jsou to paradoxy zúzkostlivělé duše a potemnělého ducha. Směle a se sprostností pravého myslitele dětež: "Býti můj ideál méně zlotřilý, nebyl by býval ani dokonalý. Dívám se naň - a vzdávám se; mocná příroda ví jediná, co s lotryní tak otrlou. - Svrchované štěstí a rozum! Nejdokonalejší! Výslednice protikladůl Jedno vy jste a totéž, Ormuzde a Ahrimane!"
A takto souhrnnějším pohledem na věci Vás obdiv zcela přirozeně dovede k čisté lásce k onomu slunci, jehož záře pohlcuje všechny skvrny.
Pamatujte: hlavně at se střežíte paradoxu v lásce! Naivnost přináší spasení, naivnost činí štastným - - - byť byla kochanka Vaše bubák jak sama baba Mab, královna hrůzoucí hrůzy! Jeden chlapík moralista světským lidem vůbec pravil: "Láska není než záliba ve hře a záliba v boji." Chyba lávky! Láska musí býti láskou; boj a hra jsou v lásce přípustné pouze jako politikum.
Největší chybou moderní mládeže jest obalarnucovávání. Četní milovníčkové jsou samí zdraví nemocní, kteří vyhazují peníze za lektvary, mastí kapsy pánům apatekářům - a s poctivou nemocí a z jejích privilegií se při tom ani nepotěšují. Vězte, že si těmi líky z apatyky jen mrzačí žaludek a ničí zažívací schopnost lásky. - Člověk, pravda, má být dítětem svého věku; na hony se však vyhněte tomu, hrát si na donšajny! Don Juan (podle Moliera) byl zprvu lotřisko, honěné a prohnané v milování, trestných činech a šalebnýčh slovech - pak se z něho stal (zásluhou pánů A1freda Musseta a Théophila Gautiera) umělec-povaleč, vymetávající kvůli své dokonalosti místa cizí špatnosti - a na konec je to už jen ušlý, sešlý dandy a u počestné žínky, manžela jaksepatří milující, blázen bláznový.
Regule sumární a generální: v lásce vari! luno a hvězdy, varujte se miloské Venuše, jezer, kytar, visutých žebříků a všech románů - i těch nejkrásnějších na světě, a i kdyby je sám Apollon byl napsal!- Ale tu, již milujete, tu milujte z celé duše své, ze vší síly své, urputně, orientálsky, jak běs a das! Jinou lásku Vaše láska (při obapolném souladu arciže) nechat přebolí... Svět je svět, a co mu sluší, svěť: lnk miloval svoji sestru - Vy vezmete zavděk sestřenicíl Nikdy at mi nezlézáte balkony, nikdy at mi neurážíte veřejnou moci Za Boha neberte své milé sladkou víru v bohy, a až ji budete doprovázet do kostela, jen pěkně, jak se sluší a patří, namočte prsty do čisté, chladné vody v kropence!
Ježto každá mravouka svědčí o dobré vůli zákonodárců, každé náboženství pak že jest nejvyšší útěchou všech zarmoucených, každá žena částí ženy esenciálné a láska jedinou věcí, která stojí za to vy soustruhovati sonet a obléci jemné prádlo - chovám ke všem těmto věcem úctu větší než kdo jiný a za pomlouvače prohlašuji každého, kdo by se nad tímto úryvkem mravovědným křižoval a horlil o pohoršení. Chameleonská morálka, viďte? Barevná skla, která snad příliš zbarvují věčné světlo pravdy uvnitř hořící? - Ne, nikoliv. Kdybych byl hodlal dokazovati, že vše je dokonale spořádáno ve světě ze všech možných nejlepším, řekl by mi čtenář právem jako ingeniosnímu opu: "To se nedělá, fuj!" Já však chtěl dokázati, že vše jest dokonale spořádáno ve světě ze všech možných nejhorším. - Mnoho mi tedy bude odpuštěno, vždyt mnoho jsem já miloval... milý čtenáři.. nebo čtenářko milá.

---

1) Byli bychom mohli uvésti Mirabeaua, věc to však velmi všední; kromě toho chováme podezření, že byl ohyzdně krevnatý, což je nám po výtce odporné.
2) Víme, že každý z našich čtenářů zná Stendhala.
3) Jako Janinův Mrtvý osel.