Co cítíte? Co vidíte? Úžasné věci, že ano? Naskýtají se vám neobyčejné pohledy? Je to překrásné? Je to hrozné? Je to velmi nebezpečné?


S takovýmito otázkami obracejí se obyčejně nevědomí na zasvěcence se zvědavostí a zároveň bázní. Dalo by se říci, že je v nich dětinská nedočkavost něco se dovědět, jako u lidí, kteří v životě neopustí svůj koutek u krbu a octnou se tváří v tvář člověku, který přichází z dalekých, neznámých krajů. Představují si hašišové opojení jako zázračnou zemi, rozsáhlé divadlo pro kejkle a eskamotáž, kde je vše podivuhodné a nepředvídané. To je ale předsudek, čiré nedorozumění. A protože velký dav čtenářů i tazatelů si pod slovem hašiš představuje podivný, obrácený svět a očekává zázračné sny (lépe by bylo říci halucinace, které ostatně nejsou tak časté, jak si lidé myslil upozorním hned na závažný rozdíl, jaký je mezi účinky hašiše a představami ve spánku. Ve spánku, v této dobrodružné cestě, kterou konáme večer co večer, je skutečně něco zázračného; je to zázrak, jehož tajuplnost zeslábla tím, že se dostavuje přesně den co den. Člověk má dva druhy snů. Některé jsou vyplněny jeho všedním životem, jeho předsudky, tužbami, neřestmi a způsobem více méně pitvorným se spojují s předměty, které ve dne zahlédl a které dotěrně ulpěly na širokém plátně jeho paměti. To je sen přirozený; ten sen je člověk sám. Ale co říci o druhém druhu snů! 0 snu absurdním, nepředvídaném, který nemá vztah ani spojitost s povahou, životem a vášněmi spícího! Takový sen, který nazvu
a právě proto, že je absurdní, považovali jej naši předci za božský. Protože ho nelze vysvětlit přirozeným způsobem, přikládali mu příčinu, která je mimo člověka; a ještě dnes - nezmiňujeme-li se ani o vykládačích snů - existuje filosofický směr, který vidí ve snech tohoto druhu bud výčitku nebo radu, zkrátka symbolický mravní obraz, který je třeba studovat, řeč, ke které může moudrý člověk získat klíč.


Při opojení hašišem není nic podobného. Nevyjdeme ani z přirozeného snu. Opilost po celou dobu svého trvání bude jediným nesmírným snem a za to lze děkovat intensitě barev a prudké chápavosti. Ale i tak si podrží vždy zvláštní základní barvu jedince. Člověku se zachtělo snít, sen ovládne i člověka; ale ten sen bude úplně synem svého otce. Zahaleč si usmyslí, že přivede uměle nadpřirozenost do svého života a své mysli; ale konec konců a přes to, že jeho pocity byly náhodou velmi silné, je pouze tím samým člověkem, jenže zveličeným, tím samým číslem, jenže povýšeným na mocninu vyššího řádu. Je zotročen, ke svému neštěstí je ale zotročen sebou samým, totiž tou částí své bytosti, která v něm před tím převládala; chtěl být andělem a stal se zvířetem, ovšem pro tuto chvíli velmi mohutným, jestli lze vůbec mohutností nazývat nesmírnou senzibilitu, kterou člověk přitom neovládá a nedokáže ji mírnit nebo využít.


Ať si lidé ze společnosti i neznalci, kteří touží poznat výjimečné požitky, dobře zapamatují, že nenajdou v hašiši nic zázračného, naprosto nic kromě neobvyklé přirozenosti. Mozek a orgány, na které hašiš působí, vydají jen své obvyklé, individuální zjevy, byť zvětšené co do počtu i síly, ale vždy věrné svému původu. Člověk neunikne osudným poutům své tělesné a duševní letory: hašiš
ale jen zrcadlem.


Zde leží před vámi ta látka: je to kousek zelené zavařeniny veliký jako ořech, voní zvláštně, až se v nás zvedá určitý odpor a v žaludku divná chuť. Tak by působila ostatně každá jemná, třeba i příjemná vůně, kdyby byla vyhnána až na nejvyšší stupeň své sty a, abych tak řekl, své hustoty. Dovolím si mimochodem poznamenat, že tento poměr může být obrácený a že nejodpornější, nejnesnesitelnější vůně by nám mohla rozkošně vonět, kdyby byla přivedena na nejnižší stupeň svého množství a rozpětí. Zde tedy leží to štěstí! Vyplňuje krychlový obsah lžičky! Štěstí se vším svým opojením, všemi svými pošetilostmi, vším svým dětinstvím! Jen polkněte beze strachu; neumřete. Vašim tělesným orgánům to vůbec neublíží. Možná že vám, pokud se budete příliš často utíkat k tomuto čarovnému prostředku, někdy později zeslábne vůle, snad budete o něco méně člověkem, než jste dnes; ale trest je tak daleko a budoucí zkáza bytosti se dá tak těžko odhadnout! Čeho se odvažujete? Jen toho, že zítra pocítíte trochu únavu v nervech. Nevystavujete se den co den nebezpečí, že přivoláte na sebe větší tresty za menší cenu! Takže ujednáno: dokonce jste rozředili dávku mastné tresti v číšce černé kávy, abyste dodali hašiši větší sílu a větší rozpětí; dbali jste na to, abyste měli prázdný žaludek, neboť jste posunuli jídlo s výživnými pokrmy na devátou nebo desátou hodinu večer, abyste ponechali jedu plnou svobodu; leda, že za hodinu pojíte lehkou polévku. Teď jste dostatečně vyzbrojeni na dlouhou a podivnou cestu. Parní píšťala zapískala, plachtoví je nastaveno po větru a vy máte před obyčejnými cestovateli vzácnou výhodu, že nevíte, kam jedete. Tak to jste chtěli; ať žije slepý osud!


Předpokládám, že jste byli opatrní a zvolili si k této dobrodružné výpravě příhodnou chvíli. Každá dokonalá prostopášnost potřebuje dokonalé volno. Víte ostatně, že hašiš přemrští nejen vše v jedinci, ale také všechny okolnosti a celé prostředí; nečekají vás tedy povinnosti, které by vyžadovaly přesnost a důkladnost; nemáte rodinné problémy; netrpíte láskou. Musíte se mít na pozoru. Taková strast, takový nepokoj, taková vzpomínka na povinnost, která se dovolává vaší pozornosti a vaší vůle v určitý okamžik, by zazněla do vašeho opojení jako umíráček a rozkoš by vám otrávila. Nepokoj by se změnil v úzkost a strast v muka. Jsou-li splněny všechny tyto předběžné podmínky, panuje příjemná pohoda a jste v příznivém prostředí, například v malebné krajině nebo příbytku vyzdobeném s básnickým vkusem, a pokud můžete navíc doufat v trochu hudby, pak je vše v nejlepším pořádku.


Obecně jsou v hašišovém opojení tři fáze, které se dají od sebe zřetelně odlišit, a určitá zvláštnost je v tom, že se u nováčků dostavují jen první příznaky prvé fáze. Slyšeli jste všude o úžasných účincích hašiše; vaše obrazotvornost si předem vytvořila svou zvláštní představu, cosi jako ideál opilosti; nemůžete se dočkat, abyste se přesvědčili, zda skutečnost bude opravdu odpovídat vašemu očekávání. To stačí, abyste od počátku byli v úzkostném stavu, který je příznivý dobyvačné a zachvacující povaze drogy. Většina učňů na prvním stupni zasvěcení si naříká, že účinky přicházejí loudavě; očekávají je s chlapeckou nedočkavostí, a když přípravek nepůsobí tak rychle, jak si přejí, začnou se velkohubě vychloubat, že tomu všemu nevěří. Z toho mají velkou legraci staří zasvěcenci, kteří vědí, jak se hašiš chová. První návaly, jakési předzvěsti bouře, které jsou dlouho jen nezřetelné, se
objevují a množí právě v lůně této nedůvěry. Nejdříve vás zachvátí jakási hlučná, pošetilá a nezadržitelná veselost. Takové výbuchy bezdůvodného veselí, za které se téměř stydíte, se opakují časte a přerušují chvíle strnulosti, kdy se marně snažíte sebrat své síly Nejprostší slova a nejvšednější představy nabývají pitvorného a nového rázu a vy pak dokonce žasnete, že se vám dosud zdály tak prosté. Chybná a nepředvídatelná podobenství a přirovnání, nekonečné slovní hříčky, hrubé ukázky komiky neustále tryskají z vašeho mozku. Démon vás zachvátil; je zbytečné se vzpírat tomuto veselí, které bolí jako lechtání. Čas od času se smějete sami sobě, své zpozdilosti i svému bláznovství. Vaši přátelé, jestli nějaké máte, se také smějí vašemu i svému stavu; ale nemyslí to zle a vy se také nezlobíte.


Toto veselí, hned ochabující, hned palčivé, tato nevolnost v radosti, tento nejistý a nezřetelný stav choroby trvá vůbec jen dost krátce.


Brzy se vztahy mezi představami tak zamlží a vůdčí nit, která spojuje vaše myšlenky, se tak ztenčí, že vám porozumí jen vaši spoluviníci.


A ani tuto věc a tuto okolnost není možno nijak zjistit; snad se jen domnívají, že vám rozumějí, a klam je vzájemný. Toto dovádění a chechtání, které se podobá výbuchům, připadá každému člověku, který není ve stejném stavu jako vy, jako skutečné šílenství, nebo aspoň jako bláznivá pošetilost. Vás zase rozveseluje moudrost, zdravý rozum a pravidelnost myšlenek rozvážného svědka, který se neopil a baví vás jako zvláštní druh pomatenosti. Úlohy jsou převráceny. Jeho chladnokrevnost vás dohání k nejzazším mezím ironie. Copak není v tajuplně kosmickém postavení člověk, který se raduje z něčeho, co je
nepochopitelné tomu, kdo se nepřivedl do stejného prostředí jako on? Blázen lituje moudrého a od té chvíle se na obzoru jeho rozumu začne rýsovat představa, že on vyniká nad všechny. A brzy ta představa vzroste, zmohutní a zazáří jako meteor.


Byl jsem svědkem podobného výjevu, který došel až příliš daleko a jehož grotesknost byla srozumitelná pouze těm, kteří aspoň z pozorování jiných znali účinky této látky a ohromný oktávový rozdíl, který tato droga vytváří mezi dvěma inteligencemi, které jsme pokládali za rovnocenné. Slavný hudebník, který účinky hašiše neznal a snad o nich nikdy ani neslyšel, přijde do společnosti, ve které ho většina lidí požila. Pokoušejí se mu jasně popsat ty úžasné účinky. Během těchto zázračných líčení se ze zdvořilosti milostivě usmívá jako člověk, který se na několik minut s chutí uvolí dělat někomu blázna.
Ti lidé, zbystřeni drogou, brzo vytuší jeho pohrdání a jejich smích se ho nemile dotkne. Všechny ty výbuchy radosti, slovní hříčky, znetvořené tváře, celé to nezdravé ovzduší ho podráždí a dožene - dříve snad, než chtěl - k prohlášení, že "takové pitvoření se není pěkné a je koneckonců jistě velmi namáhavé pro ty, kteří si je uložili". Komika těchto slov ozářila ducha všech jako blesk. Veselí se zdvojilo. "Takové pitvoření je možná dobré pro vás, ale ne pro mne," řekl. "Jen když jsou dobré pro nás," odvětí sobecky jeden opilý. Náš muž, který neví, jestli jedná se skutečnými šílenci, nebo s lidmi, kteří šílenství předstírají, si myslí, že nejmoudřejší bude odejít; někdo ale zavře dveře a schová klíč. Jiný před ním poklekne, prosí ho jménem společnosti za odpuštění a prohlásí drze, ale se slzami v očích, že přes jeho duševní podřízenost, která snad budí určitou soustrast, jsou všichni proniknuti hlubokým pocitem přátelství
k němu. Hudebník se odhodlá zůstat a dokonce se na naléhavé prosby uvolí něco zahrát. Ale tóny houslí se šířily místností jako nová nákaza a popadly (to slovo není přehnané) hned toho, hned onoho opilého. Ozývaly se chraplavé, hluboké vzdechy. náhlé vzlyky, tekly potoky němých slz. Hudebník poděšen ustane a přistoupí k tomu, jehož blaženost tropila největší povyk, a ptá se, jestli hodně trpí a co by mu ulevilo. Jeden z přítomných, praktický člověk, navrhuje limonádu a kyselé věci. Ale opilý, v jehož očích se odráží vytržení, pohlédne na oba s nevýslovným opovržením. Chtějí léčit člověka, který je nemocen přemírou života, nemocen radostí!


Jak je vidět z této historky, zaujímá laskavost mezi pocity, které hašiš způsobuje, významné místo - měkká, malátná a němu laskavost, která pochází z rozcitlivění nervů. Na doklad tohoto pozorování mi kdosi vyprávěl o dobrodružství, které se m v takovém opojení přihodilo, a protože si zachoval velmi přesné vzpomínky na své pocity, pochopil jsem zcela jasně, do jakých groteskních a nadmíru spletitých nesnází ho ten rozdíl v oktávě a v úrovni uvrhl, ten, o kterém jsem se před chvílí zmínil. Nepamatuji se, jestli to byl prvý či druhý pokus zmíněného. Možná že si vzal poněkud silnější dávku hašiše, nebo hašiš bez jakékoli patrné příčiny způsobil (to se stává často) účinky mnohem mocnější? Vyprávěl mi, že ve své rozkoši, ve vrcholné rozkoši pramenící z toho, že se člověk cítí plný života a věří, že je geniální, narazil náhle na něco, co ho postrašilo. Zpočátku byl totiž oslněn krásou svých dojmů, ale pak se jich najednou zděsil. Ptal se v duchu, co se stane s jeho inteligencí a jeho orgány, jestliže se bude tento stav, který pokládal za nadpřirozený, stále zhoršovat, jestliže budou jeho nervy útlocitnější a útlocitnější.


Protože duševní oko opilého má schopnost si vše zvětšovat, byl pro něho tento strach určitě nesdělitelným utrpením. "Bylo mi," řekl, "Jako splašenému koni, který běží k propasti, chce se zastavit, ale nemůže." Byl to opravdu jakýsi strašlivý trysk a moje myšlenky, otrokyně okolností, prostředí každé příhody a všechno, co lze zahrnout pod slovo náhoda, se změnilo v naprosto čirou a nesouvislou, útržkovitou slátaninu. Je příliš pozdě! říkal jsem si neustále beznadějně. Když tento způsob cítění přestal, což podle mého názoru trvalo nekonečně dlouho, a který možná trval jen pár vteřin, když jsem měl za to, že se budu moci ponořit do blaženosti, která následuje po fázích takovéto zběsilosti a je tak milá Orientálcům, stihlo mne nové neštěstí. Padl na mne nový nepokoj, velice všední a dětinský. Vzpomněl jsem si totiž najednou, že jsem byl pozván na oběd, do večerní společnosti vážných lidí. Už předem jsem se viděl uprostřed moudrého a zdrženlivého zástupu, kde se každý dobře ovládá a kde jsem cítil, že jdou na mne téměř mdloby při pomyšlení, jakou sílu vůle budu muset vyvinout. - Vtom se mi bůhví jakou náhodou vynořila v paměti slova evangelia: "Běda tomu, od koho pohoršení pochází!", a přestože jsem na ně chtěl zapomenout, opakoval jsem si je v duchu neustále. Moje neštěstí (protože to bylo opravdu neštěstí) nabylo teď obrovských rozměrů. Přes svou slabost jsem se odhodlal, že provedu rázný čin a zeptám se na radu lékárníka. Neznal jsem totiž protilék proti hašiši a chtěl jsem jít do společnosti, kam mne volala povinnost, s myslí volnou a oproštěnou. Ale na prahu krámu jsem si náhle na něco vzpomněl, takže jsem se na několik okamžiků zastavil a uvažoval. Podíval jsem se totiž na sebe do zaskleného výkladu, když jsem šel okolo, a zhrozil jsem se své tváře. Ta
bledost, rty do úst schlípené, vytřeštěné oči! "Polekám toho hodného člověka," řekl jsem si, "a to pro takovou hloupost!" Mimo to jsem měl pocit, že budu směšný, a tomu Jsem se chtěl vyhnout. Navíc jsem se obával, že zastihnu v krámě lidi. A náhlá laskavost k neznámému lékárníkovi ovládla všechny mé ostatní pocity. Představoval Jsem si, že ten člověk bude také tak citlivý, jako jsem byl já sám v té neblahé chvíli, a protože jsem se také domníval, že se jeho sluch a jeho duše určitě chvějí při sebemenším šumu jako moje, rozhodl jsem se, že vejdu dovnitř po špičkách. Nemohu, říkal jsem si, být dostatečně diskrétní k člověku, jehož křesťanskou lásku Jdu vyburcovat. A pak jsem si sliboval, že ztlumím zvuk svého hlasu stejně jako hluk svých kroků: znáte ten hašišový hlas? Vážný, hluboký a hrdelní, který se velmi podobá hlasu starých pojídačů opia. Výsledek byl právě opačný než to, co jsem měl v úmyslu. Byl jsem odhodlán vzbudit v lékárníkovi důvěru, a zatím jsem ho poděsil. Nevěděl o takové nemoci, jakživ o ní neslyšel. Přesto mne ale pozoroval se zvědavostí, ke které se přimísilo hodné nedůvěry. Pokládal mne za šílence, zločince, nebo žebráka? Nepochybně za nic takového. ale všechny ty nesmyslné domněnky mi proletěly hlavou. Musel jsem mu dlouho a ze široka vykládat (jaká námaha!), co zavařenina z konopí a k čemu slouží, opakoval jsem mu bez ustání, že neznamená žádné nebezpečí, že on nemá důvod se bát a že ho pouze prosím, aby mi dal něco na uklidnění nebo nějak. protilék, a často jsem se dovolával toho, že opravdu a upřímně lituji, že ho tak obtěžuji. Nakonec - považte jen, jaké ponížení představovala pro mne jeho slova- poprosil mne zkrátka, abych odešel. To byla odměna za moji přemrštěnou křesťanskou lásku a blahosklonnost.


Šel jsem na večírek; nepohoršil jsem nikoho. Nikdo netušil, jaké nadlidské úsilí jsem musel vykonat, abych se podobal ostatním. Ale nikdy nezapomenu na muka nadlidského opojení, kterému vadily ohledy na slušnost a kterému byla povinnost na překážku!


Ačkoli mne má povaha nutí sympatizovat se všemi útrapami, které se rodí z obrazotvornosti, nedokázal jsem se při tomto líčení ubránit smíchu. Muž, který mi toto vyprávěl, se nepolepšil. I nadále hledal v proklaté zavařenině roznícení, které je třeba hledat jen ve vlastním nitru; ale protože to je muž rozvážný a usedlý, člověk ze společnosti, zmenšil si dávky a tím zvýšil jejich počet. Později ochutná shnilé ovoce své životosprávy.


Vracím se k líčení pravidelného vývoje opilosti. Po této první fázi dětinské radosti nastane na okamžik jakési uklidnění. Ale brzy se ohlašují nové události pocitem chladu v končetinách (u některých osob může tento chlad dokonce přejít ve velice silný mráz) a velikou slabostí ve všech údech; při tom máte ruce jako z másla a v hlavě i v celé své bytosti cítíte obtížnou strnulost a omráčenost. Oči jsou vytřeštěny, jako by je nezkrotitelné vytržení táhlo ven na všechny strany. Bledost vám polije tváře. Rty se stáhnou a obracejí se do úst podobným pohybem jako při krátkém vdechování, jaké je příznačné pro ctižádost člověka, kterého souží velké plány a jemuž dalekosáhlé myšlenky svírají hrud, nebo který sbírá dech, aby vzrušeně vyskočil. Hltan se zavře, abych tak řekl. Patro je vyprahlé žízní, kterou by bylo neskonale příjemné ukojit, kdyby slast lenosti nebyla příjemnější a nestavěla se proti sebemenšímu vzrušení těla. Chraplavé, hluboké vzdechy se vám derou z prsou, jako by vaše staré tělo nemohlo snést snahu a činnost vaší nové duše. Chvílemi
projede vámi otřes a vyvolá mimovolné hnutí vašeho těla jako ono škubání, které předchází úplnému usnutí po dni, kdy jsme mnoho pracovali, nebo za bouřlivé noci.


Nežli postoupím dále, hodlám o tom pocitu chladu, o němž jsem se zmínil výše, vyprávět zase jinou historku, která dokáže, do jaké až míry se i čistě tělesné účinky mohou lišit podle povahy jedince. Teď mluví literát a na několika místech jeho líčení naleznete si známky jeho literární povahy.


"Vzal jsem si," řekl mi ten člověk, "slabou dávku mastné tresti a vše se dařilo výborně. Záchvat chorobné veselosti trval jen krátce, pak jsem byl ochablý a zaražený a ten stav byl téměř šťastný. Doufal jsem tedy, že budu mít klidný a bezstarostný večer. Bohužel jsem byl náhodou nucen doprovodit kohosi do divadla. Statečně jsem se k tomu odhodlal a umínil jsem si, že utajím svou nesmírnou touhu po lenosti a nehybnosti. Všechny kočáry v naší čtvrti byly právě zamluveny, a tak nezbylo, než se podrobit nutnosti vykonat dlouhou cestu pěšky a kráčet v hlomozu povozů plném zlozvuků, uprostřed hloupých rozprávek chodců, celým oceánem trivialit. Lehký chlad se už projevil ve špičkách prstů; brzy se změnil ve velice citelný mráz, jako bych ponořil obě ruce do vědra ledové vody. Ale nijak jsem tím netrpěl - tento téměř bodavý pocit mnou spíš pronikal jako rozkoš. Přesto se mi ale zdálo, že mne ten mráz zachvacuje víc a víc, čím déle se táhla ta nekonečná cesta. Dvakrát či třikrát jsem se ptal toho člověka, kterého jsem doprovázel, jestli je opravdu taková zima. Dostal jsem odpověď, že naopak, vzduch je víc než vlahý. Když jsem se usadil v sále, uzavřen v úzké lóži, která mi byla vykázána, a když jsem měl před sebou tři nebo čtyři hodiny klidu, bylo mi, jako bych přišel do zaslíbené země. Pocity, které jsem po
cestě zaháněl, vpadly do mého nitra a já jsem se volně oddal svému němému běsnění. Mráz vzrůstal tou měrou, že jsem se ho málem již děsil; především mne ovládala zvědavost a chtěl jsem se přesvědčit, na kolik až stupňů může ten mráz sestoupit. Konečně dosáhl takového bodu, byl tak úplný, tak všeobecný, že všechny mé myšlenky takřka zmrzly; byl jsem myslícím kusem ledu; považoval jsem se za sochu, vytesanou z ledové kry; a tento šílený přelud mne plnil hrdostí, budil ve mně duševní blaho, které nedokážu popsat. Mou mrzkou rozkoš zvyšovala jistota, že nikdo z přítomných neví, jaká je moje pravá podstata a jakou mám nad nimi převahu; a za druhé blažená myšlenka, že můj přítel ani na okamžik netušil, jaké podivné pocity mne posedly! Užíval jsem si odměnu za svou přetvářku a moje výjimečná rozkoš byla skutečným tajemstvím. Ostatně sotva jsem vstoupil do své lóže, byl můj zrak zasažen dojmem, jako by kolem byly temnoty, které, jak se zdálo, měly jakousi příbuznost s představou mrazu. Je celkem možné, že si obě ty představy dodávaly navzájem stu. Víte, že hašiš vyvolává nádherné světelné úkazy, slavné záplavy jasu, vodopády tekutého zlata; každé světlo se mu hodí, světlo, které se řine po ubrusu i které se jako snítka zachytí na hrotech a hrbolcích, ramenové svícny v salónech, májové svíce, růžové laviny při západu slunce. Zdálo se, že zde bídný lustr rozlévá světlo, které absolutně nestačí tomu nenasytnému prahnutí po světle; jak jsem vám řekl, bylo mi, jako bych vkročil do světa temnot, které ostatně postupně houstly, zatím co já jsem snil o polární noci a věčné zimě. Jeviště ale (bylo to jeviště věnované komickému oboru), jedině jeviště bylo ozářeno, nesmírně maličké a daleké, velice daleké, jako na konci ohromného stereoskopu. Netvrdím, že jsem poslouchal herce, víte, že to není možné;
čas od času zachytila moje mysl útržek věty a jako obratná tanečnice ho použila jako můstku, aby z něho skočila do snění nadevšecko vzdáleného. Snad se domníváte, že posloucháte-li takto drama, nemá pak logický postup a souvislost; nenechte se mýlit; nacházel jsem v dramatu, který stvořila moje roztržitost, velmi jemný smysl.


Herci se mi zdáli nesmírně malí a obtaženi ostrými, pečlivými obrysy jako postavy Meissonierovy. Zřetelně jsem viděl nejen nejtintěrnější podrobnosti jejich kostýmů, jako jsou vzorky látek, švy, knoflíky atd., ale i čáru, která dělila nepravé čelo od skutečného, bílý, modrý a červený prášek a všechny prostředky, kterých se používá k líčení. A tihle liliputáni se halili do chladného, kouzelného jasu, takového asi, jaké velmi čisté sklo dodává olejomalbě. Když jsem konečně mohl vystoupit z této hrobky plné ledových temnot, když se vnitřní energie rozptýlila a já jsem byl vrácen sám sobě, cítil jsem se mnohem zemdlenější než po jakékoli usilovné a přepjaté práci."


Právě v tomto období opilosti se projevuje ve všech smyslech nebývalá jemnost a větší bystrost. Čich, zrak, sluch a hmat se účastní na tomto pokroku stejným dílem. Oči pronikají k nekonečnu. Ucho zachytí téměř nepostřehnutelné zvuky za nejhoršího rachotu. A zde už začínají halucinace. Předměty okolo pomalu a zvolna nabývají podivných podob; znetvořují se a přetvářejí se. Pak se dostaví dvojsmysly, omyly a transpozice představ. Zvuky se oblékají do barev a barvy obsahují hudbu. Řekněte, že je to vše naprosto přirozené a že každý básnický mozek v zdravém a normálním stavu snadno vytvoří něco podobného. Ale upozornil jsem už čtenáře, že v hašišovém opojení není nic skutečně nadpřirozené; jen v něm tyto podoby
pískávají neobvyklou živost; svou despotickou povahou pronikají, zachvacují a udolávají ducha. Hudební tóny se stanou čísly, a je-li váš duch nadán jistými matematickými schopnostmi, přetvářejí se slyšená melodie a harmonie, i když si ponechají při tom svůj rozkošnický a smyslný ráz, v rozsáhlý početní výkon, kde čísla plodí čísla a jehož proměny a odvozování sledujete s nevysvětlitelnou snadností a hbitostí, která se vyrovná hbitosti účinkujícího hudebníka.


Někdy se stane, že vaše osobnost zmizí a že objektivnost, jaká je vlastní pantheistickým básníkům, se ve vás vyvine do té míry, že při pozorování vnějších předmětů zapomenete na svou vlastní existenci a brzy s nimi splynete. Váš zrak se upře na strom, který harmonicky zvučí skloněn ve větru; co by v básníkově mozku bylo jen velice přirozeným přirovnáním, to se v několika vteřinách ve vašem mozku stane skutečností. Z počátku dáváte stromu své vášně, svou touhu nebo melancholii; jeho sténání a kývání se stanou vašimi a brzy jste stromem. Podobně pták, který se vznáší v hloubi blankytu, představuje zpočátku nesmrtelnou touhu vznášet se nad pozemskými záležitostmi; vtom jste už najednou sám ptákem. Dejme tomu, že sedíte a kouříte. Vaše pozornost prodlí poněkud déle u modravých obláčků, které vystupují z vaší dýmky. Představa zdlouhavého, ponenáhlého a věčného vypařování se zmocní vašeho ducha a vy obrátíte brzy tuto představu na své vlastní myšlenky, na svou přemýšlivou podstatu. Následkem zvláštního dvojsmyslu, jakéhosi přehození nebo záměny pojmů, budete mít pocit, že se vypařujete vy, a přisoudíte své dýmce (cítíte, že jste v ní schoulen a sbalen jako tabák) podivnou schopnost, že ona kouří vás...


Na štěstí trvala tato nekonečná vidina pouze minutu, protože ve světlém okamžiku jste se po velkém úsilí dokázal podívat na hodiny. A to už vás unáší jiný proud představ; bude s vámi točit zase minutu ve svém hlučném víru a ta druhá minuta bude druhou věčností. Neboť pravý poměr mezi časem a bytím je porušen množstvím a silou pocitů a představ. Dalo by se říci, že žijete několik lidských životů během hodiny. Nepodobáte se tak fantastickému románu, který by byl živý místa napsaný? Není už rovnost mezi ústroji a požitky; a zvláště z tohoto zřetele vychází všechno odmítání, které lze připsat tomuto nebezpečnému počínání, při kterém zaniká svoboda vůle.


Mluvím-li o halucinacích, nesmíte toto slovo brát doslova. Je velmi důležitý odstín mezi čistou halucinací, jakou mají často možnost studovat lékaři, a halucinací či lépe omylem smyslů v duševním stavu způsobeném hašišem. V prvém případě je halucinace náhlá, úplná a neodvratná, navíc pro sebe nemá důvod ani záminku ve vnějším světě. Nemocný vidí tvary a slyší zvuky tam, kde nejsou. V druhém případě je halucinace postupná, téměř dobrovolná a stane se úplnou, uzraje teprve působením obrazotvornosti. Mimo to má záminku. Zvuk bude mluvit, bude něco zřetelně říkat, ale zvuk tu opravdu před tím byl. Opilý zrak člověka ovlivněného hašišem uvidí podivné tvary; ale tyto tvary byly prosté a přirozené, dříve než se změnily v podivné a nestvůr-né. Síla a takřka mluvící opravdovost hašišových halucinací nijak nezeslabuje tento zásadní rozdíl. Takovéto halucinace mají kořen v našem okolí a v přítomnosti, ty obyčejné ne.


Abych lépe vysvětlil toto kypění obraznosti, zrání snu a básnické rození, ke kterému je odsouzen mozek otrávený hašišem, budu vyprávět ještě jeden příběh. Teď nebude vyprávět mladý zahaleč
ani literát; vypráví tu žena, žena už poněkud zralá, vznětlivá a zvědavá, která povolila své touze a seznámila se s drogou, načež popsala jiné dámě podstatný obsah svých vidění takto. Opisuji doslova:


"Ať jsou dojmy, které jsem vytěžila ze svého dvanáctihodinového šílenství (dvanácti či dvacetihodinového? opravdu nevím?), sebe bizarnější a novější, podruhé už to neudělám. Duševní podráždění je příliš prudké, únava, která z něj plyne, je příliš velká; a abych se přiznala, vidím v tomto dětinství cosi zločinného. Nakonec jsem podlehla své zvědavosti; a pak jsme všichni vyváděli u starých přátel a zdálo se mi, že se tolik nestane, když si u nich ve své důstojnosti poněkud zadám. Především vám musím říci, že ten prokletý hašiš je látka velmi ošemetná; myslíte si časem, že jste se své opilosti zbavili, ale je to jen klamný klid. Jsou chvíle oddechu a pak vše nastane znova. Takže asi o desáté hodině večer jsem se ocitla na okamžik v takovém přechodném stavu; myslila jsem, že jsem se zbavila toho nadbytku života, který mi, pravda, dal tolik rozkoší, ale který nebyl bez znepokojení a hrůzy. S chutí jsem se dala do večeře unavená jak po dlouhé cestě. Z opatrnosti jsem totiž do té chvíle nic nejedla. Ale dříve než jsem vstala od stolu, chytilo mne šílení opět jako kočka myš a droga si znovu začala hrát s mým ubohým mozkem. A přestože můj dům není daleko od zámku našich přátel a přestože mi byl kočár k službám, cítila jsem, že potřeba snít a oddat se tomu nezadržitelnému šílenství na mne tak doléhá, že jsem s radostí přijala jejich nabídku, abych u nich zůstala přes noc. Znáte zámek; víte, že celá část byla moderně zařízena, upravena a opatřena novým komfortem, ta část, kde bydlí zámečtí páni, ale že část vůbec neobydlená je ponechána tak, jak byla, ve starém slohu a se
starou výzdobou. Bylo rozhodnuto, že pro mne narychlo upraví ložnici v této části zámku, a k tomuto účelu zvolili nejmenší pokoj, jakýsi poněkud zašlý a vybledlý budoár, nicméně ale roztomilý. Je nutné, abych vám jej jakž takž popsala, abyste pochopili zvláštní vidění, kterého jsem byla obětí, vidění, které mne zaměstnávalo celou noc, takže jsem ani neměla kdy si všímat, jak čas utíká.


Ten budoár je maličký a uzounký. Ve výši římsy se zakulacuje strop v klenbu; zdi jsou pokryty úzkými, dlouhými zrcadly, která jsou oddělena od sebe výplněmi, na kterých jsou namalovány krajiny nedbalým stylem, jakým se malují dekorace. Ve výši římsy jsou na všech čtyřech zdech zobrazeny alegorické postavy, některé jsou v klidu, jiné běží nebo letí. Nad nimi je několik květin a nádherných ptáků. Za postavami se zvedá mřížoví malované tak, aby vznikl zrakový klam, že je to skutečná mříž, a táhne se po celé stropní výduti. Strop je zlatý. Všechny mezery mezi pruty a postavami jsou tedy pokryty zlatem a uprostřed stropu je zlato přerušováno pouze pravidelnou sítí napodobeného mřížoví. Vidíte tedy, že se to vše poněkud podobá velmi vkusné kleci, překrásné kleci pro velikého ptáka. Je třeba dodat, že byla překrásná noc, nadmíru průzračná, měsíc zářil velice silně, takže i když jsem zhaslá svíci, byla celá výzdoba i nadále vidět. Ne že by ji osvětlovalo moje duševní oko, jak snad byste se domnívali, ale protože ji ozařovala krásná noc, jejíž bledý svit se zachycoval na celé té ozdobné směsi zlata, zrcadel a pestrých barev.


Z počátku jsem velmi užasla, když jsem viděla, jak se přede mnou, vedle mne a na všech stranách rozprostírají veliké rozlohy; čiré řeky tekly a zelenající se krajiny se zrcadlily v klidných vodách. Uhádnete, že to způsobily výplně, které se odrážely v zrcadlech. Když jsem pozvedla oči, spatřila jsem zapadající
slunce podobné roztavenému a už stydnoucímu kovu. To bylo zlato na stropě; ale mřížoví vzbudilo ve mně myšlenku, že jsem v jakési kleci nebo v domě, který je na všech stranách otevřen do volného prostoru, a že jsem oddělena od všech těch zázraků jen pruty svého nádherného vězení. Z počátku jsem se svému přeludu smála, ale čím déle jsem se na něj dívala, tím více kouzlo sílilo, nabývalo života, průhledné samozřejmosti a despotické skutečnosti. Představa, že jsem tu zavřená, ovládla od té chvíle mou duši a musím říci, že nebyla příliš na překážku rozkoším, které jsem čerpala z podívané, která se rozkládala nade mnou a kolem mne. Domnívala jsem se o sobě, že jsem již dlouho, snad tisíce let, uzavřena v té nádherné kleci, uprostřed čarovných krajin, mezi zázračnými obzory. Snila jsem o Šípkové Růžence, že za cosi pykám a že budu vysvobozena. Nad hlavou mi poletovali nádherní tropičtí ptáci, a protože můj sluch právě postřehl zvuk zvonků na krku koní, kteří se ubírali v dálce po silnici, slily oba smysly své dojmy v jedinou představu a já jsem tu tajemnou melodii mědi přičítala ptákům a věřila jsem, že zpívají kovovým hrdlem. Určitě hovořili o mně a oslavovali mé zajetí. Poskakující opice a šaškovští satyři si jakoby dělali legraci z ležící zajatkyně, odsouzené k nehybnosti. Ale všecka mytologická božstva na mne hleděla s líbezným úsměvem, jako by mi dodávala odvahu, abych trpělivě snášela své očarování, a všechny zřítelnice se smekaly do koutků víček, jako by se chtěly spojit s mým pohledem. Z toho jsem si učinila závěr, že pokud nějaké staré viny a hříchy, o kterých sama nevím, vyžadovaly toto dočasné potrestání, že přesto smím spoléhat na vyšší dobrotivost, která mne sice ve své moudrostí odsoudila, ale poskytla mi hlubší radosti, než jsou radosti hry s panenkami, kterými bylo vyplněno naše mládí.


Vidíte, že v mém snu byly mravní úvahy; ale musím se přiznat, že rozkoš z pozorování těch nádherných tvarů a nádherných barev a z toho, že jsem se považovala za střed fantastického dramatu, často pohltila všechny mé ostatní myšlenky. Tento stav trval dlouho, velmi dlouho... Až do rána? Nevím. Uviděla jsem najednou, že se po pokoji rozlila ranní sluneční zář: velice jsem se divila, a ať jsem namáhala paměť, seč jsem dovedla, nemohla jsem zjistit, jestli jsem také spala, nebo jestli jsem trpělivě přestála rozkošnou bezesnost. Před chvílí byla noc a teď byl den! A přece jsem žila dlouho, ó velmi dlouho! ... Protože každé ponětí o čase, lépe řečeno časomíra zmizela z mé mysli, mohla jsem měřit celou noc jen množstvím svých myšlenek. Třebaže z tohoto hlediska by mi měla připadat velmi dlouhá, přece se mi zdálo, že trvala pouze několik vteřin, dokonce že vůbec nezabrala místo ve věčnosti.


0 své únavě nemluvím - byla nesmírná. Nadšení básníků a tvůrců se prý podobá tomu, co jsem zažila já, ačkoliv jsem si vždy představovala, že lidé, jejichž úkolem je nás dojímat, mají být obdařeni velice klidnou povahou; ale podobá-li se básnické blouznění tomu, co mi opatřila malá lžička zavařeniny, pak myslím, že rozkoše obecenstva stojí básníky velmi mnoho, a ne bez jisté blahé spokojenosti, prozaického zadostiučinění, jsem nakonec pocítila, že jsem doma, v pravém domově svého rozumu, totiž v skutečném životě."


To je jistě rozumná žena; použijeme ale jejího líčení jen k tomu, abychom z něho vytěžili několik příhodných poznámek, které doplní tento zcela stručný popis hlavních pocitů způsobených hašišem.


Zmínila se o tom, že večeře pro ni byla pochoutkou, která jí přišla velice vhod v okamžiku, kdy chvilková pohoda, která se
ale zdála už trvalou, jí dovolila vrátit se do skutečného života. Skutečně jsou, jak jsem už pověděl dřív, v opojení přestávky a chvíle šálivého klidu, a často hašiš vzbudí hltavý hlad a skoro vždy neobvyklou žízeň. Jenže oběd nebo večeře, místo aby při-vodila trvalý klid, vyvolá takové opětné zhoršení, takový závratný záchvat, na jaký si stěžovala tato dáma a po kterém následovala řada okouzlujících vidin, lehce podmalovaných hrůzou, kterým se ona skutečně a docela ochotně vzdala. Ten ukrutný hlad a žízeň, o kterém mluvíme, se nám nepodaří ukojit bez jisté námahy. On se totiž člověk cítí tak povýšen nad hmotné věci, či spíš je tak zmožen opojením, že musí dlouho sbírat odvahu, aby hnul láhví nebo vidličkou.


Konečný záchvat způsobený zažíváním pokrmů je skutečně velmi silný; nelze s ním zápasit; a takový stav by nebyl snesitelný, kdyby trval příliš dlouho a kdyby byry neustoupil jiné fázi opilosti, fázi, která se ve zmíněném případu projevila skvělými sladce děsivými a zároveň útěšlivými vidinami. Právě tomuto novému stavu ř1cají Orientálci kief. Není to už nic vířivého a bouřlivého, ale klidná, nehybná blaženost, slavnostní odevzdání se. Už dávno nejste svými pány, ale teď vás to už netrápí. Žal i pojem času zmizely, anebo pokud se odváží časem ukázat, ukáží se jen v podobě přetvořené převládajícím pocitem; a pak se mají ke své obvyklé podobě asi jako se má básnická melancholie ke skutečnému žalu.


Ale povšimněme si především, že v líčení té dámy (a proto jsem je opsal) je halucinace smíšeného druhu a příčinu své existence čerpá z toho, co je vidět kolem; duch je jen zrcadlo, ve kterém se odráží okolní prostředí, zmnoženo podobností. Nakonec vidíme, že tu vystupuje cosi, co bych rád nazval mravní halucinací:


osoba, která jí podléhá, se domnívá, že musí za cosi pykat; ale ženská povaha, která není příliš schopná vše rozebírat, jí nedala, aby nezdůraznila zvláštní optimistický ráz zmíněné halucinace. Dávat všemu skvělou příchuť je podstatnou vlastností hašiše a to vybásnilo blahosklonné pohledy olympských božstev. Nechci tvrdit, že se o tu dámu pokoušely snad i výčitky svědomí; ale její myšlenky, které se na okamžik obrátily v zármutek a lítost, se velmi rychle zbarvily nadějí. Budeme mít ještě příležitost toto pozorování potvrdit.


Dotyčná dáma se zmínila, jak byla druhý den unavená; ta únava je skutečně velká; ale neprojeví se hned, a když si ji musíte sami sobě přiznat, dost se tomu divíte. Protože zpočátku, kdy jste určitě zjistili, že na obzoru vašeho života vzešel nový den, pocítíte úžasné blaho; zdá se vám, že se těšíte zázračné lehkostí ducha. Ale sotva vstanete, táhne se za vámi poslední zbytek opojení a zdržuje vás jako vlečná koule vašeho nedávného otroctví. Slabé nohy vás nesou jen nejistě a obáváte se, že se každou chvíli zlámete jako křehký předmět. Veliká zemdlenost (někdo tvrdí, že je docela půvabná) se zmocní vašeho ducha a rozloží se na vaše schopnosti jako mlha po krajině. A tak nejste ještě několik hodin schopni práce, činnosti a energického vystupování. To je trest za bezbožnou marnotratnost, s jakou jste utráceli nervové fluidum. Rozhodili jste svou osobnost do čtyř větrů světa a je vám teď za těžko ji zase sebrat a soustředit!