Je na čase nechat všech těchto kejklů a blýskavých hříček, které se zrodily z dýmu dětinských mozků. Vždyť máme mluvit o vážnějších věcech: o tom, jak hašiš obměňuje lidské city, a zkrátka o morálce hašiše.
Doposud jsem psal jen krátkou monografii o hašišovém opojení; omezil jsem se na to, že jsem zdůraznil jeho hlavní rysy, zvláště ty smyslové. Ale pro spirituelního člověka je, tuším, důležitější poznat, jak droga působí na duševní stránku člověka, totiž jak zveličí, znetvoří a přemrští jeho obvyklé pocity a mravní vjemy, které pak v tom výjimečném ovzduší představují pravý div lomu paprsků.
Člověk, který se dlouho oddával opiu nebo hašiši, a který ač oslaben svým otrockým návykem, přece našel potřebnou sílu, aby se ho zbavil, mi připadá jako uprchlý vězeň. Budí ve mně větší obdiv než člověk opatrný, který nikdy neklesl, protože se vždy pečlivě vyhýbal pokušení. Angličané o poživačích opia používají často výrazy, které se zdají přehnané snad jen neviňátkům, která neznají hrůzy takového pádu:
enchained, fettered, enslaved! Jsou to opravdu pouta, vedle nichž jsou všechna ostatní, pouta povinnosti, pouta nezákonné lásky, jen hedvábným útkem a pavučinou! Strašlivé manželství člověka se sebou samým! "Stal jsem se otrokem opia; drželo mne ve svých poutech a všechny moje práce a plány se zabarvily podle
mých snů," vypráví Ligeiin manžel. Ale na několika zázračných místech právě Edgar Poe, nevyrovnatelný básník, nevyvrácený filosof, kterého je nutné stále citovat, pokud je řeč o tajemných chorobách ducha, líčí chmurnou a přitažlivou skvělost opia! Milenec zářné Bereniky, metafyzik Egoeus, mluví o jiné poruše svých schopností, která jej nutí dávat abnormální, nestvůrně zveličený význam i nejprostším úkazům: "Neúnavně dlouhé hodiny přemítat, přičemž pozornost je uvrtána k některému dětinskému citátu na okraji nebo v textu knihy - pohroužen do sebe strávit největší část letního dne v pitvorném stínu, který se šikmo plouží po čalounu nebo podlaze - zapomenout na sebe po celou noc a hlídat rovný plamen lampy nebo řezavé uhlíky v krbu - snít celé dny o vůni kterési květiny - opakovat si jednotvárně nějaké obyčejné slovo, až následkem stálého opakování zvuk už nevyvolá vůbec žádné představy v duši - takové byly některé z nejobyčejnějších a nejméně zhoubných poblouznění, která nepochybně nejsou zcela bezpříkladná, ale která jistě vzdorují všem výkladům a rozborům." A nervózní August Bedloe, který každé ráno před procházkou spolkne dávku opia, se přiznává, že hlavní dobrodiní, které z tohoto každodenního otravování se má, spočívá v tom, že se pak přehnaně zajímá o každou sebe všednější věc:
"Zatím opium vydalo svůj obvyklý účinek, přiodělo totiž celý zevnější svět mocnou zajímavostí. Z chvění listu, z barvy stébla trávy, z tvaru jetele, z bzučení včely, z třpytu krůpěje rosy, ze vzdechu větru, z neurčitých vůní, které zavanuly z lesa, se rodil celý svět inspirací, velkolepý strakatý průvod neuspořádaných a kouskovitých myšlenek."
Tak se vyjadřuje ústy svých osob mistr děsu a kníže tajemství. Tyto dvě charakteristiky opia se úplně hodí na hašiš; při tom
i onom se do té doby svobodná inteligence stane otrokyní; ale i slovo kouskovitý, které tak dobře vystihuje tok myšlenek, který přináší a řídí zevní svět, a každá nahodilá okolnost má při hašiši plnější a strašlivější pravdivost. Při hašiši je soudnost jen vrak vydaný na pospas všem proudům a tok myšlenek je ještě nekonečně chatrnější a kouskovitější. Tím je řečeno, doufám, dost jasně, že hašiš dočasně účinkuje mnohem mocněji než opium, že je to mnohem větší nepřítel pravidelného života, prostě, že je mnohem omamnější. Nevím, zda desetileté otravování se hašišem má za následek podobnou zkázu, jakou způsobí desetiletá opiová dieta; tvrdím jen, že dočasně a následující den má hašiš následky zhoubnější; opium je tichý svůdce, hašiš nespoutaný démon.
V této poslední části chci definovat a analyzovat mravní zkázu, kterou zaviní tento nebezpečný a rozkošný tělocvik, zkázu tak velikou a nebezpečí tak silné, že mi ti, kteří se vracejí z tohoto boje jen lehce pochroumáni, připadají jako hrdinové, kteří vyvázli ze sluje mnohotvárného Protea, jako Orfeové, kteří zvítězili nad peklem. Pokládejte třeba tento způsob vyjadřování za přehnanou metaforu, já se přiznám, že dle mého názoru patří vzněcující drogy nejen k nejstrašnějším a nejjistějším prostředkům, kterými vládne Duch temnosti, aby jimi usměrňoval a zotročoval politováníhodné lidstvo, ale že dokonce patří k jeho nejdokonalejším vtělením.
Abych zkrátil svůj úkol a aby byl můj rozbor jasnější, nebudu tentokrát sbírat rozptýlené historky a raději nakupím všechna svá pozorování na jedinou smyšlenou osobu. Musím tedy předpokládat existenci duše, která by byla dle mého vkusu. Ve svých zpovědích tvrdí Quincey právem, že opium, místo aby
člověka uspávalo, ho vydražďuje, ale že ho vydražďuje pouze tím směrem, který je pro něj přirozený, a že tedy, kdybychom si chtěli učinit úsudek o zázracích opia, byl by nesmysl obracet se na obchodníka s dobytkem, protože ten bude snít jedině o dobytku a pastvinách. Není tedy mým úkolem popisovat těžkopádné fantazie hašišem opojeného pěstitele bravu. Kdo by je četl s chutí? Kdo by se uvolil je číst? Abych tedy zidealizoval námět svého pojednání, musím všechny jeho paprsky soustředit do jednoho kruhu, musím je polarizovat, a tragickým kruhem, do něhož je hodlám shromáždit, bude, jak jsem řekl, právě duše, která bude dle mého vkusu, cosi obdobného tomu, co osmnácté století nazývalo cituplným člověkem, čemu romantická škola říkala zneuznaný génius a co rodiny a dav měšťáků nazývají všeobecně přívlastkem "originál".
Napolo nervózní, napolo cholerická povaha je nejpříznivější pro rozvoj takovéhoto opojení; k tomu vzdělaný duch, vycvičený zkoumat tvary a barvy; měkké srdce, znavené neštěstím, ale ještě schopné omlazení, a pokud dovolíte, připustíme dokonce, že má jakési staré hříchy a - což bývá u lehce vznětlivé povahy jejich zákonitým důsledkem - ne-li skutečné výčitky svědomí, pak aspoň lítost nad promrhaným a špatně vyplněným časem. Záliba v metafyzice, znalost různých filosofických hypotéz o lidském určení jistě není zbytečným doplňkem toho všeho stejně jako láska k ctnosti, k odtažité, stoické nebo mystické ctnosti, láska, která se ve všech knihách, kterými se moderní dítě živí, klade za nejvyšší vrchol, ke kterému může ušlechtilá duše dospět.
Když si k tomu všemu představíme velkou jemnost smyslů, o které jsem se ani nezmínil, protože to není nezbytná podmínka, pak jsem, jak se domnívám, sebral do jednoho celku základní,
nejobecnější prvky moderního cituplného člověka, čehosi, co bychom mohli nazvat všední útvar originality. Podívejme se teď, co stane se z této individuality, když je dohnána hašišem do krajností. Sledujeme onen pochod lidské obrazotvornosti až k poslednímu, nejskvělejšímu zastavení, až ke chvíli, kdy člověk uvěří ve své božství.
Pokud mezi tyto duše patříte, nalezne vaše vrozená láska k tvaru a barvě nesmírnou pastvu hned zpočátku v prvních chvílích vašeho opojení. Barvy získají nezvyklou působivost a budou vstupovat do vašeho mozku s vítěznou intenzitou. Nevýrazné, prostřední a dokonce i špatné malby na stropě úžasně ožijí, nejhrubší papírové čalouny, které pokrývají zdi krčem, se prohloubí ve skvělá dioramata. Nymfy nádherných těl na vás hledí velkýma očima, hlubšíma a čiřejšíma než voda a obloha; postavy ze starověku, zahalené v kněžská nebo vojenská roucha, vám svěřují a vy jim slavnostní důvěrnosti pouhým pohledem. Křivolakost čar je dokonale jasná řeč, ze které vyčtete vše, čím se duše zmítají a po čem touží. Zatím se vyvine ten tajemný a dočasný stav ducha, kdy hlubiny života, poseté mnohonásobnými záhadami, se celé odhalí při pohledu na to, co máte právě před očima, i kdyby to byla věc sebe přirozenější a všednější, kdy první předmět, který se vám nahodí, se stane mluvícím symbolem. Fouriera Swedenborg, hlasatel obdob a hlasatel
korespondencí,
se vtělí do rostliny nebo do zvířete, které vám padne právě do očí, a místo aby vás poučovali hlasem, vlévají vám svou nauku tvarem a barvou. Získáte porozumění pro alegorii v takové míře, o jaké se vám ani nezdálo; poznamenejme mimochodem, že alegorie, obor tak spirituelní, která opravdu náleží k prvotním a nejpřirozenějším básnickým útvarům, se chopí své zákonité vlády v rozumu, který osvítilo opojení. Hašiš se tu položí na celý život jako kouzelný plášť; slavnostně ho zabarví a osvětlí všechny jeho hlubiny. Výseky krajin, obzory ztrácející se v dálce, průhledy do měst bílých mrtvolnou zsinalostí bouře nebo ozářených soustředěnými žáry zapadajících sluncí - hloubky prostoru, které jsou alegorií hloubek časových - tanec, posuněk nebo přednes herců, jestliže jste zapadli do divadla - první věta, která se vám namane, když padne váš pohled na knihu -, zkrátka vše, celý svět bytostí, vstane před vámi v nové, netušené slávě. Mluvnice, i suchá mluvnice, se změní v cosi jako zaklínání, vzkříšená slova se odívají masem a kostmi, podstatné jméno ve své podstatné velebnosti, přídavné jméno, průzračný šat, který halí podstatné jméno jako lazura, i slovesa, anděl pohybu, který rozhoupe větu. Hudba, coby druhá řeč, drahá lenivým lidem nebo hlubokým duchům, kteří ve změně práce hledají osvěžení, mluví o vás a vypravuje vám pohádku vašeho života: vtělí se ve vás a vy s ní splynete. Mluví o vašich vášních, ne v mlhavých obrysech a neurčitě jako za vašich bezstarostných večerních zábav, při poslouchání opery, ale podrobně a konkrétně, protože každá změna rytmu znamená některé povědomé hnutí vaší duše, každý tón se přetváří v slovo a celá báseň vstupuje do vašeho mozku jako živý slovník.
Nesmíte si myslet, že se všechny tyto úkazy objevují bez ladu
a skladu, s křiklavým přízvukem skutečnosti a nespořádaně, jako bývá ve vnějším životě. Vnitřní oko vše přetváří a doplní každou věc tím kusem krásy, který jí chybí k tomu, aby byla opravdu hodna naší záliby. Do tohoto v podstatě rozkošnického a smyslného období je třeba také započítat lásku k čirým vodám, tekoucím neb stojatým, která se úžasně vyvine v mozkovém opojení některých umělců. Zrcadla se stanou záminkou k takovému snění, podobajícímu se duševní žízni, která se pojí k tělesné žízni, která vysouší hrdlo a o které jsem mluvil výše; ubíhající vody, vodotrysky, libozvučné vodopády a modrá nesmírnost moře se nevýslovně kouzelně valí, zpívá a dříme. Voda se všude šíří jako hotová čarodějka, a přestože nevěřím příliš tomu, že hašiš může způsobit zuřivé šílenství, netvrdím, že pohled do průhledné propasti by byl zcela bez nebezpečí pro ducha, který se zamiloval do prostoru a křišťálu, a že stará pověst o Undině nemohla by se tragicky uskutečnit u toho, kdo by byl uchvácen takovým vytržením.
Myslím, že jsem se už předtím dostatečně zabýval tím, jak nestvůrně vzrůstá čas a prostor, dvě stále sdružené představy, ale jak tomu duch čelí bez smutku a strachu. Nahlíží s jistou melancholickou slastí do hlubokých roků a hrouží se odvážně do nekonečných dálav. Zajisté jste, doufám, uhodli, že toto vzrůstání se vztahuje také na všechny pocity a všechny představy, stejně jako na laskavost; uvedl jsem k tomuto, řekl bych, dost pěknou ukázku; a podobně pak s láskou. Představa krásna zabere zajisté široké místo u spirituelní povahy, jakou předpokládám. Harmonie, úměrné rozvržení linií, soulad pohybů připadá snílkovi jako nezbytnost, jako povinnost, která platí nejen pro všechny stvořené bytosti, ale i pro něho, snílka, který v tomto období
svého opojení zjišťuje, že je nadán zázračnou vlohou k chápání nesmrtelného, vesmírného rytmu. A jestli není náš fanatik sám krásný, nedomnívejte se, že poté, co byt nucen si tento nedostatek přiznat, dlouho trpí nebo že se považuje za zlozvyk ve světě souzvuku a krásy, který mu jeho obrazotvornost hned vybásnila. Sofismata hašiše jsou četná a podivuhodná, směřují obecně k optimismu a jedno z hlavních a nejúčinnějších je to sofisma, které přetváří touhu ve skutečnost. Není pochyb, že taková bývají i v obyčejném životě, ale o co jsou zde žhavější a důvtipnější! Jak by ostatně bytost natolik schopná chápat souzvuk všeho, jakýsi kněz Krásy, mohla činit výjimku a skvrnu ve své vlastní teorii? Vnitřní krása a její moc, půvab a jeho svůdnost, výmluvnost a její hrdinské činy - všechny tyto pojmy brzy vystoupí jako zmírňovatelé dotěrné ohyzdnosti, pak jako těšitelé a konečně jako dokonalí pochlebníci, kteří lichotí domnělému vladaři.
Co se týče lásky, slyšel jsem mnoho osob, které se se zvědavostí hodnou gymnazistů snažily něco vypátrat u těch, pro které bylo požívání hašiše běžná záležitost. Jaké je asi opojení lásky, které bývá už ve svém přirozeném stavu tak silné, když je uzavřeno v jiném opojení jako slunce v slunci? Taková otázka vyjde z davu duchů, které bych nazval zevlouny intelektuálního světa. Abych odpověděl na neslušnou zámlku, která se tu skrývá, na tu část otázky, která si netroufá na světlo, odkáži čtenáře na Plinia, který kdesi popsal vlastnosti konopí takovým způsoben, že ho v té věci připraví o mnoho iluzí. Mimoto je známé, že zneužívání nervů a nervových dráždidel, kterého se lidé dopouštějí, má nejčastěji za následek slabost. Protože tedy nejde o výkonnou mohutnost, ale o vzrušení mysli nebo o vnímavost, poprosím
prostě čtenáře, aby uvážil, že obrazotvornost nervózního člověka opojeného hašišem je vyhnána až k zázračnému stupni, který lze jen těžko určit stejně tak jako nejvyšší možnou sílu větru při orkánu, a smysly zjemněny do takové míry, kterou lze stejně těžko stanovit. Je tedy možné se domnívat, že lehké polaskání, úplně nevinné, na příklad stisk ruky, může mít třeba v tomto stavu duše a smyslů stonásobnou sílu a přivede je snad, a to velice rychle, až k oné mdlobě, kterou obyčejní smrtelníci považují za summum štěstí. Ale že v obrazotvornosti, která se často zabývala věcmi lásky, budí hašiš něžné vzpomínky, kterým bolest a neštěstí dokonce dodávají nový lesk, o tom nelze pochybovat. Stejně tak je jisté, že se do tohoto duševního rozbouření mísí silná dávka smyslnosti; ostatně není zbytečné podotknout, že určitá sekta Ismaelitů (těch Ismaelitů, ze kterých vyšli Assassini) zaběhla - a to samo by stačilo k důkazu, že je hašiš po této stránce nemravný, - daleko za zbožňování nestranného Lingamu, totiž až k naprostému a výlučnému čtení ženské poloviny
symbolu. Protože je každý člověk opakováním dějin, bylo by zcela přirozené, kdybychom najednou spatřili, jaké oplzlé kacířství a obludné náboženství se rodí v duchu, který se zbaběle vydal na pospas pekelnému přípravku a s úsměvem přihlíží k rozhazování svých schopností.
Poněvadž jsme viděli, jak se v opojení hašišem projevuje zvláštní laskavost i k cizím lidem, jakési lidumilství, ve kterém je
víc soucitu než lásky, (v tom se právě ukazuje prvý zárodek satanského ducha, který se později neobyčejně vyvine) ale která přechází až v bázeň, abychom nikoho nezarmoutili, bud si to kdokoli, - uhádnete, čím se až může stát lokalizovaná sentimentalita, když se upne na milovanou osobu, která hraje nebo hrála důležitou roli v duševním životě nemocného. Uctívání, zbožňování, modlitba a sny o štěstí vylétají a šplhají do výše s ctižádostivou energií, výbušné jako ohňostroj; oslní zrak jako střelný prach a látky, které barví oheň a mizí ve tmě. Neexistuje citová kombinace, ke které by se nedovedla propůjčit pružná láska muže, který je otrokem hašiše. Chuť vystupovat jako ochránce a horoucí, oddaný otcovský cit se může mísit s hříšnou smyslností, kterou hašiš dovede vždy omluvit a odpustit. Jde ještě dál. Dejme tomu, že spáchané viny zanechaly v duši kruté stopy, že se manžel nebo milenec ohlíží jen se zármutkem (v normálním stavu) na svou minulost zvlněnou bouřemi; taková hořkost se teď může změnit v slast; potřeba odpouštění způsobí, že obrazotvornost je čilejší a prosebnější a i výčitky svědomí v tomto dábelském dramatu, jehož výrazem je pouze jeden dlouhý monolog, působí jako dráždidlo a znovu mocně roznítí v srdci nadšení. Ano, i výčitky svědomí! Nemám pravdu, když tvrdím, že skutečně filosofickému člověku se jeví hašiš jako dokonalý nástroj satanův? Výčitky, zvláštní to přísada rozkoše, brzo utonou v slastném rozjímání o výčitkách, v jakési rozkošnické analýze; a toto analyzování se děje s takovým chvatem, že člověk, rozený dábel (řečeno dle swedenborgianů), ani nepozoruje, jak bezděčně jedná a jak se od vteřiny k vteřině přibližuje víc a více k ďábelské dokonalosti. Obdivuje své výčitky a oslavuje sám sebe, zatímco už ztrácí svou svobodu.
Tak tedy dospěl člověk, jakého předpokládám, duch dle mého vkusu, až k tomu stupni radosti a vnitřního jasu, kdy je nucen sebe sám obdivovat. Všechny překážky zmizí, všechny filosofické zahrady zprůhlední anebo se aspoň zadají průhledné. Vše je podnětem k požitkům. Plnost života, který v té chv1i žije, v něm budí nesmírnou pýchu. Mluví v něm hlas (běda, je to jeho vlastní hlas), a říká mu: "Ted máš právo se považovat za vyššího než jsou všichni lidé; nikdo neví a nedovedl by ani pochopit, o čem všem přemýšlíš a co vše cítíš; dokonce by ani nebyli schopni ocenit laskavost, kterou v tobě probouzí. Jsi králem, kterého neznají okolojdoucí a který žije v samotách svého přesvědčení: ale copak ti na tom záleží? Copak nevládneš svrchovaným pohrdáním, které duši tak vylepšuje?"
Přesto se lze domnívat, že palčivá vzpomínka čas od času zkříží a zkalí toto štěstí. Okolní svět něco napoví a to třeba oživí něco z minulosti, na co jen neradi myslíte. Kolik pošetilých nebo ubohých činů se stalo v minulosti, činů, které opravdu nejsou hodny tohoto myšlenkového krále a poskvrňují jeho pomyslnou důstojnost! Věřte, že člověk opojený hašišem se srdnatě vzepře těmto přízrakům plných výčitek a že dokonce z takových šeredných vzpomínek dovede vytěžit nové prvky rozkoše a pýchy. Jeho úvaha půjde tímto směrem: Když přešel prvý pocit bolesti, bude zvědavě rozebírat čin nebo cit, který vyvolal vzpomínku a která mu pokazila nynější oslavu, pohnutky, které jej tehdy vedly, okolnosti, kterými byl obklopen, a pokud nenalezne v těchto okolnostech důvody dostatečné k tomu, aby si mohl pokud ne odpustit, tak aspoň zmírnit svůj hřích, nemyslete si, že se cítí poražen! Stojím nad ním, když uvažuje, jako nad strojem, který pracuje za průhledným sklem: "Směšný, ničemný
nebo podlý čin, který vyvolal vzpomínku, co mne na chvíli pobouřila, je v úplném protikladu k mé pravé povaze, mé nynější povaze, a právě ráznost, s jakou ho odsuzuji, a inkvizitorská bedlivost, s jakou ho rozebírám a posuzuji, dokazuje moje veliké, božské vlohy k ctnosti. Kolik by se našlo na světě lidí stejně schopných soudit sami sebe a tak přísných, aby se odsoudili?" A nejen že se odsoudí, ale také se oslaví. Když se takto hrozná vzpomínka ztratila v rozjímání o pomyslné ctnosti, pomyslné lásce k bližnímu, pomyslné genialitě, oddá se prostosrdečně své duševní orgii. Viděli jsme, jak se bohapustě opičil po svátosti pokání, kdy byl kajícníkem i zpovědníkem v jedné osobě, a jak lehce si dal rozhřešení nebo jak - a to je ještě horší - čerpal ze svého odsouzení novou potravu pro svou pýchu. Ted ale z pozorování svých snů o ctnosti a svých ctnostných záměrů soudí už na svou praktickou schopnost být ctnostný; milostná síla, se kterou objímá přízrak ctnosti, se mu zdá dostatečným, nezvratným důkazem mužné síly, kterou bude určitě potřebovat, aby dosáhl svého ideálu. Naprosto si plete sen a čin, jeho obraznost se víc a víc rozohňuje při okouzlujícím pohledu na jeho opravenou a idealizovanou povahu a tento jeho oslnivý obraz staví na místo skutečné osoby, která má tak slabou vůli a tak bohatou ješitnost, až na konec oznamuje své zbožnění těmito jasnými, prostými slovy, ve kterých pro něj leží celý svět mrzkých rozkoší: "Já jsem nejctnostnější ze všech lidí!"
Nevzpomínáte si při tom na Jean Jacques Rousseaua, který když se vyzpovídal s určitou rozkoší vesmíru, troufal si právě tak vítězně zvolat (nebo s nepatrným rozdílem), právě tak upřímně a přesvědčeně? Nadšení, s jakým obdivoval ctnost, osvěžení nervů, které plnilo jeho zrak slzami, kdykoli viděl krásný čin,
nebo pomyslel na všechny ty krásné činy, které by rád vykonal, stačilo, aby získal nejvyššího mínění o své mravní ceně. Jean Jacques se opojil bez hašiše.
Mám se dál zabývat rozborem této vítězné monomanie? Mám vykládat, jak ze sebe náš člověk, který je ovládán drogou, brzo učiní střed vesmíru? Jak se stane doslovným, přehnaným výrazem přísloví, které praví, že vášeň vztahuje vše na sebe? Věří ve svou ctnost a svou genialitu; netušíte, jak to skončí? Kolik předmětů ho obklopuje, tolik nápověd slyší, které v něm rozbouří svět myšlenek, všechny barvitější, živější a jemnější než kdykoli jindy a zahalené v kouzelný lesk. "Ta velkolepá města," říká si, "kde stojí stupňovitě nad sebou nádherné budovy jako na dekoraci - krásné koráby, které se houpají na vodách rejdy v nostalgické nečinnosti a které jako by zobrazovaly naši myšlenku: Kdy odjedeme za štěstím? - muzea která oplývají krásnými tvary a opojnými barvami - shromážděné nástroje, které mluví jediným hlasem - ženy čarodějky, které jsou ještě kouzelnější, pokud se vyznají v konstrukci vědy a v ekonomii pohledu -, všechny tyto věci byly stvořeny pro mne, pro mne, pro mne! Pro mne lidstvo pracovalo, bylo mučeno a obětováno - aby sloužilo za pokrm, za píci mému nenasytnému hladu po dojmech, vědění a kráse!" Přeskakuji a zkracuji. Nikoho neudiví, že pak ze snílkova mozku vytryskne konečná a vrcholná myšlenka: "Stal jsem se Bohem!", že vyrazí z úst plamenný a divoký výkřik s takovou energií, takovou razancí, že kdyby vůle a přesvědčení opojeného mělo skutečnou moc, zporážel by výkřik "Jsem Bůh!" i anděly roztroušené po nebeských cestách.
Ale brzy se tento orkán pýchy přemění v pohodu plnou klidné, němé, ztišené blaženosti a veškeré bytosti se jeví zbarveny
a jakoby ozářeny sirnatým světlem. Pokud se náhodou vloudí do duše politováníhodného blahoslavence neurčitá vzpomínka: "Není snad ještě jeden Bůh?", věřte, že se před tím druhým vztyčí, že se s ním bude přít o svých rozmarech a že mu bude čelit bez bázně. Který francouzský filosof říkal, když si tropil žerty z moderních německých nauk: "Jsem Bůh, který měl špatný oběd?" Tato ironie by duchu člověka uneseného hašišem nevadila; odpověděl by pokojně:
"Snad jsem měl špatný oběd, nicméně jsem Bůh."
* Přikovaný, spoutaný, zotročený
** Fourier např.: Vášně jsou obdobou přitažlivosti ve světě hmotném. Swedenborg: Z Boha vyzařuje duševní slunce, zdroj inteligence, z něhož pochází naše slunce, zdroj přírody. Tak jsou dva světy, duševní a tělesný, každý má své vody, ovzduší a zem a jsou řízeny obdobnými zákony; jsou od sebe odděleny, ale úplné si odpovídají.
*** Ismaelité mají v islámu poněkud podobný význam jako gnose v křest'anství. Lingam je symbol mužské plodivé síly jako u Řeků phallos; dosud dvě třetiny Indů uctívá Šivu v podobě mramorového lingamu.
