Samuel Cramer, jenž podepsal kdysi jménem Manuela de Monteverde několik romantických pošetilostí - v té krásné době romantismu jest kontradiktorským plodem bledého Němce a snědé Chilany. Připojte k tomuto dvojitému rodu francouzské vychování a literární vzdělání, budete pak méně překvapeni, ne-li dokonce obeznámeni a uspokojeni bizardními spletitostmi jeho charakteru. Samuel má čelo čisté a vznešené, oči nádherné jako krůpěj kávy, škádlivý a vysměvačný noc, rty rozkošnické a smyslné, čtverhrannou a despotickou bradu, vlas domýšlivě rafaelistický. Je současně velkým lenochem, ctižádostivým zádumčivcem a vyhlášeným nešťastníkem; v svém životě měl téměř vždy jen polovice ideí. Slunce lenošení, bez ustání v něm zářící, proměnilo v páry a shltlo tu půlku génia, jímž ho obdařilo nebe. Mezi všemi polovelikány, jež jsem poznal v tom hrozném pařížském životě, byl Samuel spíše než kdokoli jiný mužem krásných a přece selhavších děl, bytostí chorobnou a fantastickou, jejíž poesie jiskřila mnohem více v osobě než v dílech a jež vždy k jedné hodině zrána, za tikání hodin a v ohňové záři uhlů se mně jevila jako bůh neplodnosti - bůh moderní a hermafroditický - bezmoci tak ohromné a důkladné, že je jí až hrdinským!
Jak však Vás s ním seznámiti a ukázati jasně v této temné povaze, protkané živými záblesky - lenivé i podnikavé současně - plodné těžkými záměry a směšnými potraty - ducha, u něhož paradox bral na se časté příchuť naivity a jehož obraznost byla právě tak rozlehlou jako osamělost a dokonalá lenost? - Jednou z nejvrozenějších chyb Samuelových bylo, že se považoval za rovnocenna těm, jež obdivoval; po vášnivé četbě některé krásné knihy bylo u něho přirozeným závěrem: "Hle kniha, která je dosti krásnou, aby mohla býti mojí!" - a z toho myšlenka: "jest tedy mojí, rozdíl jest jen nepatrný".
V současné společnosti jest tento druh povahy častějším, než se myslí; ulice, veřejné promenády, kavárenské kuřárny a všechny útulky povalečství jen se hemží takovými lidmi. Ztotožňují se tak dokonale s novým vzorem, že nejsou vzdáleni myšlenky, že jej vynašli. - Hle, jak luští dnes obtížné mystické stránky Plotinovy a Porphyrovy; zítra budou obdivovati, jak Crébillon syn dobře vyjádřil těkavou a francouzskou stránku jejich povahy. Včera se důvěrně bavili s Jeronýmem Cardanem; nyní je vidíme pohrávati si se Sternem, nebo povalovati se s Rabelaisem v hýřivostech přemrštěnosti. Jsou ostatně tak šťastnými v každé ze svých metamorfos, že se ani dost málo nezlobí na tyto skvělé genie, že je předešli v úctě potomstva. - Naivní a úctyhodná nestoudnost! Takovým byl i ubohý Samuel.
Jsa velkým aristokratem i trochu darebou svými zábavami - komediantem svým temperamentem - hrál sám pro sebe a v skrytu nesčetné tragedie, nebo lépe řečeno tragikomedie. Cítil-li že jej dráždí a lehtá veselost, bylo mu třeba, aby se jí dobře ujistil, a nás muž se učil hlasitému smíchu. Vstupovala-li mu v oči slza při nějaké vzpomínce, šel ke svému zrcadlu pozorovati se, jak pláče. Škrábla-li ho některá milenka, v prudkém a dětinském záchvatu žárlivosti, jehlou nebo nožíkem, honosil se Samuel sám pro sebe ranou nožem, a dluží-li mizerných dvacet tisíc franků, zvolal radostně:
- Jak smutný a žalostný osud genii, mučeného milionem dluhů!"
Nesmíte si však mysleti, že byl neschopen pravých citů a že se ho vášeň jen lehce dotýkala. Prodal své košile pro člověka, kterého ztěží znal a jehož - pohlédnuv jen na jeho čelo a ruku - učinil ihned svým důvěrným přítelem. Do záležitostí ducha a duše vnášel nečinné rozjímání germánských povah - do vášní prudké a těkavé zanícení své matky - a do životní praxe všechny chyby francouzské marnivosti. Bil se v souboji pro autora nebo umělce, mrtvého ode dvou století. Jak byl vášnivě pobožným, byl i zuřivým nevěrcem. Byl současně každým umělcem, jež studoval a knihou, již četl, zůstával však, vzdor této komediantské schopnosti, hluboce původním. Byl stále sladkým, fantastickým, lenošným, hrozným, učeným, nevidomým, nestoudným a koketním Samuelem Cramerem, romantickou Manuelou de Monteverde. Zbláznil se do přítele jako do ženy a miloval ženu jako kamaráda. Posuzoval zdravě všechny dobře city, znal i všechny lsti a přece se mu nikdy nic nepodařilo, nebo příliš věřil v nemožnosti. Co udivujícího? Stále si to mohl představiti.
Jednoho večera usmyslil si Samuel vyjíti. Byl krásný a vonný čas. Svou vrozenou náklonností k přehnanostem byl stejné zvyklý na dlouhou uzavřenost i na zábavy a nyní byl již velmi dlouho věrný svému bytu. Lenost matčina a kreolský odpor k jakékoliv práci kolující mu v žílách, zabraňoval mu trpěti nepořádkem pokoje, prádla a vlasu, zamazaných a zmodrchaných až do krajnosti. Učesal se a umyl, umělť osvojiti si znovu zvyky a jistotu vystupováni lidí, jimž elegance jest běžnou; pak otevřel okno. Teplý, zlatý den vnikl do zaprášené pracovny. Samuel se divil jak rychle jaro v několika dnech přilétlo, beze všeho předběžného upozorňování. Vlahý a příjemnými vůněmi naplněný vzduch mu otevřel chřípě - část vystoupivši k mozku, naplnila jej sny a touhami; druhá pobouřila rozkošnicky srdce, žaludek i játra. - Shasl resolutně obě svíčky, z nichž jedna se chvěla ještě na svazku Swedenborga, druhá pak shasla na jedné z oněch hanebných knih, jichž četba je užitečnou jen duchům posedlým nesmírnou náklonností k pravdě. S výše své osamocenosti, zaplněné zbytečnými papíry, dlážděné knihami a zalidněné jeho sny, zahlédl často Samuel ženu, procházející se v Lucemburské zahradě, již miloval na venkově v době, kdy milujeme opravdu ještě z lásky. Její rysy, ač vyzrálé a obohacené několika roky praktického života, nesly hlubokou a mravnou krásu počestné ženy; v hloubi jejích očí zářila ještě okamžiky vlahá snivost mladí dívky. Chodila sem a tam, provázena obyčejně bonnou, jejíž vzhled a postava prozrazovaly spíše důvěrnici a společnici než služku. Zdálo se, že vyhledává opuštěná místa a sedala smutně, jakoby byla vdovou, držíc často v roztržité ruce knihu, kterou ani nečetla.
Samuel ji znal z okolí Lyonu, mladou, svěží, skotačivou a hubenější. Pozoruje ji stále a abychom tak řekli, znovu ji poznávaje, našel ve své obrazotvornosti, jednu po druhé, všechny drobné vzpomínky, které se k ni připínaly; vypravoval si všechny podrobnosti toho mladého románu mládí, který od oné doby již zapadl v životních starostech a v bludišti jeho vášní.
Tohoto večera ji zase pozdravil, s větší však péčí a pozorností. Jda před ní, slyšel za sebou úryvek rozhovoru: - Jak se Vám líbí ten mladý muž, Mařenko? Bylo to však řečeno tonem tak roztržitým, že nejzlomyslněji! pozorovatel nebyl by v tom nalezl ničeho, co by mohl dámě vytknouti.
- Mní se velmi líbí, madame. - Víte však že je to pan Samuel Cramer?
A pak o tón přísnější:
- A jak to, že to víte Mařenko.
