Proto spěchal Samuel příštího dne, aby jí donesl její kapesník a knihu, kterou našel na lavici a kterou tam jistě nezapomněla, neboť stála velmi blízko, pozorujíc vrabce, hádající se o drobty, nebo tváříc se, jakoby rozjímala o vnitřní práci rostlinstva. A jak se již často stává mezi dvěma lidmi, jichž duše spřízněnými osudy dospěly téže výše - navazuje dosti náhle rozmluvu, měl nicméně bizarní štěstí, že našel osobu ochotnou poslouchati jej a odpovídati mu.

- Jsem snad tak šťastným, madame, že jste na mne dosud nezapomněla? Nebo jsem se tolik změnil, že ve mne nemůžete poznati přítele z dětství, s nímž jste si hrávala na schovávačku a chodila za školu?

- Žena; odvětila dáma s poloúsměvem, nemá práva poznávati tak lehce lidi a proto Vám děkuji, pane, že sám jste mně dal příležitost vrátiti se k těm krásným a veselým vzpomínkám. - A pak, každý rok života má tolik událostí a myšlenek… a opravdu se mi zdá, že je tomu již mnoho let…

Let, odvětil Samuel, kteří plynuly pro mne hned pomalu, hned rychle, ale jež všechny byly různým způsobem krutými!

A co poesie? - ptala se dáma s úsměvem v očích.

Stále ještě" - odpověděl Samuel, směje se.

Co to však čtete?

Román Waltera Scotta.

Ach, nyní si již vysvětluji časté přerušováni četby. Toho nudného spisovatele! Zapražený vyhrabavač kronik, odporná hromada popisů vetešnického haraburdí, kupa starých a odložených věcí: zbrojí, řádových odznaků, nábytku, gotických hospod a melodramatických zámků, v nichž se pohybuje několik loutek, oblečených v hábity a strakaté kabátce. Známé typy, které žádný osmnáctiletý plagiátor za deset let již nepoužije; nemožní kasteláni a milenci dokonale vyrvaní současnosti, žádná pravda srdce, žádná filozofie citů. Jaký rozdíl od našich dobrých romanopisců francouzských, jež vášeň a morálka vždy unáší nad nudné popisy předmětů! Co na tom nosí-li kastelánka okruží, krinolinu nebo spodní
sukni Oudinot, jestliže jen náležité vzlyká nebo zrazuje. Zajímá Vás snad milenec více, nosí-li ve vestě dýku místo navštívenky a násilník ve fraku způsobuje-li snad méně poetický strach než tyran navlečený v železný kyrys a buvolí kůže?

Jak zřejmo, patřil Samuel k úmorným lidem, lidem nesnesitelným a vášnivým, u nichž přílišná zručnost kazí rozhovor a jimž jest každá příležitost dobrou, dokonce i známost, navázaná u stromu neb na rohu ulice - byť by to byl i hadrář - aby neústupně rozvíjeli své myšlenky. Mezi obchodními cestujícími, podomními obchodníky, dohazovači všech druhů a mezi takovými úmornými básníky je v jejich kázání jen rozdíl reklamy. Neřest těchto je úplně nezištnou.

Na to mu dáma prosté odpověděla:

Milý pane Samueli, jsem jen všední ženou a postačí Vám snad řeknu-li, že má duše je velmi zaostalá. A mám radost přijdu-li na nejlehčí věc na světí. - Mluvme však o Vás; - byla bych šťastna, kdybyste mě uznal hodnou četby některého Vašeho díla.

Jak to, madame, odvětila z překvapeného básníka jeho velká marnivost.

Ředitel mé půjčovny knih pravil, že Vás nezná.

A sladce se usmála, jakoby chtěla tak zmírniti účinek tohoto lehkého poškádlení.

Madame, řekl Samuel cituplně, opravdovou veřejností XIX. století jsou ženy. Váš hlas mě učiní větším, než dvacet akademií.

Dobře pane, spoléhám na Váš slib. - Mařenko, slunečník a šálu, doma budou již netrpěliví. Víte že se pán vrací brzo.

Rozloučila se pozdravem již méně obřadným, v němž však nebylo ničeho kompromitujícího a jehož důvěrnost nevylučovala důstojnost.

Samuel nebyl ani hrubé překvapen, nacházeje svoji dětskou lásku provdánu. Ve všeobecných dějinách citu jest to pravidlem.

Jmenovala se nyní Madame de Cosmelly a bydlela v jedné z nejaristokratičtějších ulic předměstí Saint-Germain.

Příštího dne ji našel s hlavou skloněnou rozkošnou a téměř nastudovanou melancholií
ke kvétům záhonu a nabídl jí svůj výtisk Mořských Orlů, sbírky sonnetů, jaké jsme všichni tvořili i četli v době, kdy naše soudnost byla tak krátká a naše vlasy tolik dlouhé.

Samuel byl zvědav zvěděti, zda Mořští Orlové okouzlili duši této krásné melancholičky a zda výkřiky dravců budou jí hovořiti v jeho prospěch; několik dní potom řekla mu však upřímně a se zdvořilostí vedoucí k zoufání:

Pane, jsem jen ženou a proto můj soud nic neznamená; zdá se mi však, že smutky a lásky pánů autorů nepodobají se hrubě smutkům a láskám ostatních lidí. Věnujete své lichotky, velmi elegantní ovšem a velmi vybrané, dámám, jež dosti ctím abych věřila, že se jimi polekají. Opěvujete krásu matek způsobem, který Vás zbavuje úcty jejich dcer. Říkáte světu, že k zbláznění milujete nohy a ruce ženy, jež - předpokládejme to k její cti - ztráví méně času četbou Vašich knih, než pletením ponožek a rukavic svým dětem. Prazvláštním kontrastem, jehož příčina je mně dosud neznámá, uschováváte však své nejmystičtější kadidlo bizarním tvorům, kteří čtou ještě méné než dámy a platonicky omdléváte před nízkými milenkami, které jisté musí - aspoň se mně tak zdá - při pohledu jemné osoby básníkovy otevříti oči tak veliké, jako zvířata probudivší se v ohni. Nad to nevím, proč tolik milujete smuteční sujety a anatomické popisy. Je-li kdo mlád, má-li skvěly talent a všechny podmínky nutné ke štěstí, je mu jisté přirozenější oslavování zdraví a radostí čestného muže, než cvičiti se v prokletích a hovořiti s Mořskými Orly.

Hle, co jí odpověděl:

Madame, politujte mě, či spíše litujte nás, neboť mám mnoho bratrů téhož druhu; nenávist ke všemu i k sobě samým vede nás k těmto lžím. Ze zoufalství, že se nemůžeme státi vznešenými a krásnými přirozenými prostředky, nalíčili jsme své tváře tak bizarně. Tak jsme se přizpůsobili falšování svého srdce, tak jsme zneužili mikroskopu, studujíce hnusné hlízy a nízké vředy, jimiž jest poseto, že jest nemožno, abychom mluvili řečí ostatních lidí. Ti žijí proto, aby žili, my však, běda! žijeme, abychom věděli. V tom je celé to tajemství. Věk mění jen hlas a ničí jen vlasy a zuby. My jsme znetvořili mluvu přírody, vyhladili jsme z kořene, hezky jeden po druhém panenské study, jimiž bylo prosáklé naše nitro, nitro počestného člověka. Konali jsme psychologická pozorování jako šílenci, kteří šílí stále více a více, snažíce se pochopiti svůj stav. Léta oslabují jen údy, my jsme však znetvořili vášně. Běda, třikráte běda zesláblým otcům, již nás učinili křivičnými, nevhod na svět přišlými a předurčenými ploditi jen mrtvě narozené děti.

Ještě Mořští Orlové! pravila; pojďme, podejte mně rámě a obdivujme ubohé květy, jež jaro učinilo tak šťastnými.

Samuel, jemuž napadly nějaké fráse a periody, místo aby obdivoval květy, počal převáděti do prosy a deklamovati několik špatných stancí, skládaných dřívějším způsobem. Dáma jej nechala činiti co libo.

Jaký rozdíl, a jak málo zůstane z téhož člověka, vyjma vzpomínek! Toho krásného času, kdy ráno nás neprobudilo s koleny ztuhlými a unavenými tíhou snů, kdy naše jasné oči se smály na celou přírodu; kdy naše duše nerozumovala, ale žila a radovala se, kdy vzdechy nim unikaly tiše, bez hluku a pýchy. Kolikrát v své obrazotvornosti viděl jsem znovu a znovu jeden z těch krušných podzimních večerů, v němž mladé duše stoupají jako stromy, které ranou blesku vzrostou o mnoho stop. Tehdy vidím, cítím, slyším; luna probouzí obrovské motýle, teplý vítr rozevírá divokvěty, vody velkých jezer usínají. - Naslouchejte v duchu rychlým valčíkům tohoto mysteriosního piana. Parfumy bouře vstupují okny, toť hodina, kdy zahrady jsou plny bílých a růžových hávů, nebojících se zmáčeti se. Ochotné keře zachycují prchající suknice; víříce, mísí se hnédé vlasy a rusé kadeře. Vzpomínáte si ještě, madame, na obrovské kupy sena, tak příkré k sestupu, na starou chůvu, příliš pomalou, než aby Vás mohla následovati a na zvonek, volající Vás rychle do velké jídelny, před oči Vaší tety?

Madame de Cosmelly přerušila Samuela povzdechem; chtěla otevříti ústa a poprositi jej, aby již mlčel, ale on se již zase chopil slova.