Nejsmutnějším však jest, že každá láska špatně skončí, tím hůře, čím byla vznešenější a okřídlenější v svém počátku. Není snu, nijakého ideálu, který by neměl vložen v lůno žroucí jej zárodek. Není samoty, ani domečku tak rozkošného a neznámého, jejž by motyka neporazila. To však je jen ničení hmoty; je však jiné ještě, mnohem nemilosrdnější a tajemnější, které doráží na věci neviditelné. Představte si, že v okamžiku, kdy se opíráte o bytost již jste si vyvolila a které jste řekla: Vzleťme spolu a hledejme dno nebes! nesmiřitelný a vážný hlas se zavěsí ve Váš sluch aby Vám řekl, že jen naše krátkozrakost tvoří křásné tváře a naše nevědomost krásné duše a že nutně přijde den, kdy modla stane se pro zrak prozíravější ne předmětem nenávisti, ale opovržení a údivu.

Ustaňte již, prosím, pravila madame de Cosmelly.

Byla velmi dojata; Samuel zpozoroval, že obnažil starou ránu a s krutostí ji ještě jitřil.

Madame, pravil, spásonosná utrpení vzpomínek mají svá kouzla a v tom opojeni bolesti najdeme často velké ulehčení. - Při té smutné výstraze zvolaly by všechny opravdové duše: Bože, vezmi si mne odtud i s mým snem nedotknutým a čistým; chci zase vrátiti přírodé svou vášeň s veškerou její panenskost a dále nésti svou nezneuctěnou, nepokalenou a nezhanobenou korunu. Ostatně výsledky zbavení illusí jsou strašlivé. Chorobné děti, povstávající z takové umírající lásky jsou smutnou přemrštéností a netvornou nemohoucností. Nadměrné namáhání duševní i nemohoucnost srdce způsobují, že tento žije jen ze zvědavosti, onen umírá z omrzelosti života. Všichni se více méně podobáme poutníku, který byl prošel širé země a pozoroval každého večera slunce, nádherně druhdy pozlacující půvaby cesty, ubíhající k plochému obzoru. Usedne však resignované na špinavé pahorky pokryté neznámými zbytky a řekne vůním vřesu: že darmo stoupají k pustému nebi; tu a tam rozsetým a nešťastným zrnům: že nadarmo klíčí ve vyprahlé pudě; ptákům, věřícím, že jejich sňatku je kýmsi žehnáno: že zbytečné staví hnízda v kraji bičovaném prudkými a studenými větry. Smuten, nastoupí zase svoji cestu k poušti, o níž se ví, že se podobá té již právě prošel, provázen bledým přízrakem, jejž jmenujeme Rozumem, který osvětluje bledou svítilnou vypráhlost jeho cesty a aby udusil znovu se rodící žízeň vášně, jež poutníka časem jme, zaplaví ho jedem nudy...

Náhle, zaslechnuv hluboký vzdech a špatně utajený vzlyk, obrátil se k madame de Cosmelly; usedavé plakala a neměla již síly skrýti své slzy.

Chvilku ji tiše pozoroval s nejdojmutějším a nejjímavějším výrazem, kterého byl schopen. Brutální a pokrytecký komediant byl hrdý na tyto krásné slzy. Považoval je za své dílo, za účinek své literární schopnosti. Mýlil se v intimním smyslu této bolesti, jako madame de Cosmelly, vnořená do svého upřímného zármutku špatné rozuměla smyslu jeho pohledu. Byla v tom podivná hra nedorozumění, následkem jíž podal jí Samuel rozhodným pohybem ruce, které ona přijala s něžnou důvěrou.



Madame, promluvil Samuel znovu, po několika okamžicích mlčení - klasického to ticha dojmutí - pravá moudrost jest spíše v doufaní, než ve zlořečení. Jak bychom mohli překonati bez božského daru naděje tu hroznou pouť žalu, již jsem Vám pravé popsal? Doprovázející nás Přízrak jest opravdu fantomem rozumovým, můžeme ho zahnati, pokropivše jej svěcenou vodou první božské ctnosti. Jest rozkošná filosofie, která umí nalézti útěchu v předmětech nejšpatnějšího vzhledu. Právě jako ctnost platí za více než nevinnost a jako je vetší zásluhou osíti poušť, než loupiti bezstarostně v plody obtížené štěpnici, právě tak jest hodno opravdu ušlechtilé duše stále se zdokonalovati a tříbiti svým stykem i bližního. Jako není zrady, která by nebyla odpustitelná, tak není ani chyby, z níž by nebylo možno si dáti rozhřešení, není zapomenutí, jež by nebylo možno dokonale vymýtiti; milovati svého bližního a nalézati jej příjemným je vědou, jako je věděním dobře žíti.

Čím je duch jemnější, tím více odkrývá původní své krásy; čím jest duše něžnější a přístupnější božské důvěře, tím spíše najde v bližním, ať je jakkoliv poskvrněn, důvod své lásky. Toť dílo charity, a vidíme, jak více než jedna poutnice opuštěná a ztracená ve vyprahlých pouštích desillusí znovu nabývá víry a vzněcuje se, vzplane silněji pro to, co byla ztratila, tím spíše, že zná umění říditi vášeň svou i osoby milované.

Obličej madame de Cosmelly se pozvolna jasnil, její smutek vyzařoval důvěru jako slunce v dešti a sotva Samuel skončil svou řeč, když mu pravila s naivní vroucnosti dítěte: Jest pravdou, pane, že je to možno, a mohou se zoufalci chopiti tak snadno spásných větví?

Ovšem že, madame.

Ach, učinil byste mě nejšťastnější ženou, kdybyste mě poučil o svých lécích.

Nic snazšího nad to - odvětil rychle. A v této citové Marivauxštině vznikla důvěra, spojila ruce obou, takže po troše váhání a upejpání, což povážoval Samuel za dobré znamení, svěřila se mu madame de Cosmelly se svým žalem a začala takto:

Chápu pane; jak poetická duše může trpěti touto osamělostí a jak touha srdce, jako je Vaše touha, musí se rychle stráviti v své osamocenosti; Vaše bolesti však, jež náležejí jen Vám, vycházejí - jak jsem mohla poznati v nádheře Vašich slov - z bizarních potřeb vždy neukojených a jež je téměř nemožno někdy ukojiti. Trpíte - pravda - jest však možno, že právě Vaše bolest Vás činí velkým a že je Vám tak nutnou, jako jiným štěstí. A nyní chtěl byste slyšeti žaly lehčeji pochopitelně a soucítiti s venkovskou bolestí? Očekávám od Vás pane Samueli Cramere, od Vás učence, člověka duchaplného, radu a snad i přátelskou pomoc.

Víte dobře, že v době, kdy jste mne znal, byla jsem hodnou dívkou, trochu již snivou jako Vy, nesmělou však a poslušnou: víte, že jsem se méně shlížela v zrcadle než Vy a že jsem váhávala jísti, nebo schovati v kapsách broskve a hrozny, které jste pro mne odvážné trhal v zahradách sousedů.

Nacházela jsem vždy dokonalou a uspokojující radost jen v tom, co bylo dovoleno a milého hocha, kterým jste byl, jsem radéji objímala před očima své tety, než v polích. Koketnost a péče, již má o sebe míti každá dívka na vdávání, probudily se u mne až později. Když jsem již uměla zazpívati jakousi romanci, začali mne oblékati pečlivěji, nutili mne choditi zpřima a pravidelně cvičiti, bránili mně zamazati si ruce sázením květin a chováním ptáků. Dovolili mně čísti i jiná díla než Berquinova a večer chodívala jsem ve společenské toilettě do divadla na špatné opery. Když pan de Cosmelly přišel do zámku cítila jsem k nému zprvu vřelé přátelství; srovnávajíc jeho kvetoucí mládí s trochu hašreřivou starobou své tety nalézala jsem u něho tím spíše vznešené a příjemně chování a on byl věru ve styku se mnou velmi galantním. A pak, vyprávěli se o něm jen nejkrásnější věcí: o paži poraněné v souboji za přítele trochu zbabělého, který mu svěřil čest své sestry, o obrovských částkách zapůjčených nemajetným starým přátelům; co jsem tehdy věděla o světě já?, on byl současně panovačným i laskavým a neodolatelným a mne pokořoval i ovládal. Jak žil před tím, než u nás začal žíti životem venkovského zámku, znal-li i jiné zábavy než choditi se mnou na hon a zpívati ctnostné romance při rozladěném pianě, měl-li milenky? Nevěděla jsem o tom ničeho a ani jsem se nepokoušela se o tom informovati. Zamilovala jsem se do něho s úplnou důvěřivosti dívky, která neměla příležitosti porovnávati a vdala jsem se - což bylo velikou radostí mě tety. Když jsem byla jeho ženou před Bohem i lidmi, milovala jsem jej ještě více. Milovala jsem jej asi přespříliš. Činila jsem správně - nebo snad nesprávně? Kdo to může věděti? Byla jsem tak šťastna touto láskou; bylo správně, že jsem ani nechápala, že může býti zneklidněna? Znala jsem jej dobře než jsem se za něho provdala? Bezpochyby ne. Soudím však, že není možno viniti nevědomou dívku, která se chce vdáti z nerozumné a zpozdilé volby, právě tak, jako není lze viniti nerozvážnou ženu z toho, že má podlého milence. První i druhá - jak jsou nešťastnými - jsou stejně nevědomé. Tem ubohým obětem, kterým říkají dívky na vdávání chybí upřímná výchova, totiž znalost hříchů a neřestí muže. Přála bych si, aby každá z těch ubožaček, dříve ještě než přijme na se manželské pouto, mohla skryta a neviděna slyšeti dva muže hovořící spolu o věcech života a zvláště o ženách. Po takové první odstrašující zkoušce mohla by se oddati s menším nebezpečím hrozným vyhlídkám manželství, znajíc již sílu i slabosti svého budoucího vládce.