Samuel nechápal dobře, kam tato krásná oběť míří, počal však pozorovati, že na ženu zbavenou ilusí, mluví až příliš mnoho o svém muži.

Po několikaminutové pause, jakoby se bála dotknouti se bolestivého místa, hovořila dále:

Jednoho dne zatoužil pan de Cosmelly vrátiti se do Paříže. Bylo tedy třeba, abych v přijímající dny zářila a žila dle své hodnoty. Krásná a duchaplná žena musí žiti v Paříži, říkával. Je třeba, aby na sebe obrátila pozornost společnosti a dala padnouti několika z paprsků své slávy i na svého manžela. Žena vznešeného ducha a zdravého rozumu ví, že na zemi nedosáhne slávy, než tvoří-li část slávy svého druha, slouží-li ctnostem svého manžela a zvláště, že není ctěna nestará-li se, aby on sám byl ctěn. Nebylo jistě jednoduššího a jistějšího prostředku učiniti mne poslušnou než naznačiti, že svolením se stanu v jeho očích krásnější. Nebylo zajisté mnoho potřebí abych se rozhodla jíti do té hrozné Paříže, které jsem se instinktivně bála, a jejíž černý a obluzující fantom, vztýčený na obzoru mých snů, tísnil ubohé srdce milenky. Měl to prý býti pravý důvod naší cesty. Bláhovost manžela tvoři ctnost milující ženy. Obelhával lehce sám sebe, s jistou upřímností a aniž by to byl mnoho pozoroval, jednal úskočně se svým svědomím.

V Paříži vyhradili jsme určité dny důvěrným přátelům, jimiž se pan de Cosmelly posléze znudil, jako se nudil se svou ženou. Snad si ji trochu znechutil pravé pro její velkou lásku, oddávalať se mu celým svým srdcem. Přátelé se mu zase znechutili z opačného důvodu. Nemohli mu nabídnouti nic, než zábavu jednotvárného rozhovoru, v němž nebylo ani stopy vášně. Jeho energie obrátila se tudíž v jiný směr. Po přátelích přišli koně a hra.

Hluk světa, styk s těmi kdož zůstali bez pout a kdož mu stále vypravovali vzpomínky pošetilého a stále dosti zaměstnaného mládí, odvrátily ho od domácího krbu a dlouhých hovorů. On, který nikdy neměl jiných záležitostí, mimo své srdce měl nyní své důležité zájmy. Jsa bohatým a bez určitého povoláni; vytvořil si spoustu zaměstnání znepokojujících a malicherných, které vyplňovaly všechen jeho čas; bylo třeba, abych manželské otázky: Kam jdeš? Kdy se opět vrátíš? zadržela v svém nitru, neboť anglický život - tento hrob srdce - život v kroužcích a klubech jej zaměstnával po výtce. Jeho výlučná péče o zevnějšek; jeho dandysm, v němž si liboval mne zprvu zarazil. Bylo zřejmo, že jsem já nebyla jeho podnětem. Chtěla jsem to dělati jako on, býti hezčí - totiž koketnější - koketou pro něho, jako on jí byl pro společnost. Dříve jsem vše nabízela, vše dávala, napříště jsem chtěla, aby mne prosil. Chtěla jsem oživiti popel svého pohaslého štěstí mávajíc jím a obracejíc jej. Bylo však příliš zřejmo, že se nevyznám dobře ve lsti a ještě méně ve hřešení. Nedal si ani práci to vše zpozorovati. Teta, krutá jako všechny staré a závistivé ženy, omezující se jen na obdivování hry, v níž byly herečkami a přemýšlení o slastech, jež jim jsou odpírány se postarala prostřednictvím bratrance pana de Cosmelly abych se dověděla, že se zamiloval do velmi oblíbené herečky. Dávala jsem se tudíž voditi do všech divadel a vidouc na scéné trochu jen hezčí ženu, bála jsem se, že v ní obdivuji svou sokyni. Pak jsem se přátelskou účastí téhož bratrance dozvěděla, že je to Fanfarlo, tanečnice pravé tak krásná jako hloupá. Vy, jsa spisovatelem, budete ji bezpochyby znáti. Nejsem ani marnivou, ani příliš hrdou na svou postavu, ale ujišťuji Vás pane Cramere, že mnohokráte v noci ke třetí nebo čtvrté hodině ranní, unavena očekáváním svého manžela, oči majíc zrudlé pláčem a nevyspáním, po dlouhých a úpěnlivých modlitbách za jeho návrat k věrnosti a povinností ptávala jsem se Boha, svého svědomí a svého zrcadla, zda jsem také tak krásnou jako ta bídná Fanfarlo. Sebevědomí i zrcadlo odpověděly: ano. Bůh mně zabránil, abych se tím honosila, ne však, abych z toho vyvodila právo na vítězství. Proč však mezi dvěma stejnými krasavicemi muži dávají tomu květu přednost, jehož vůni každý vdechoval před tím, jenž je skryt mimojdoucím v nejtemnějších parcích manželské zahrady? Proč ženy marnotratné svým tělem, k němuž jen jediný má míti klíč, mají více zbožňovatelů než my ostatní, mučednice jediné lásky? Jakým magickým kouzlem ozařuje neřest jisté bytosti? Jaký nemotorný a odpuzující vzhled dává jiným jejich ctnost? Odpovězte mně na to Vy, který jste svým povoláním nucen znáti všechny lidské city a jejich rozličné podněty.

Samuel neměl ani času odpověděti; když ona již vášnivě pokračovala:

Zajímá-li Boha pád mladé a panenské duše, kterou stvořil pro štěstí druhé, má pan de Cosmelly mnoho těžkého na svědomí. Kdyby pan de Cosmelly zemřel tohoto večera, měl by mnoho důvodu žádati za odpuštění, neboť naučil svou ženu hrozným citům nenávisti, nedůvěry v osobu milovanou a žízni po pomstě. - Ach, pane, trávím noci velmi bolestné spánku velmi neklidného: prosím; klnu, rouhám se. Kněz mně sice řekl, že je třeba nésti svůj kříž s resignací, avšak šílená láska a zklamaná důvěra neumí se odevzdati do vůle Boží. Můj zpovědník není ženou a já nadto miluji svého manžela; miluji ho s plnou vášní a celou bolestí ženy uražené, po níž šlape. Místo klidných a jednoduchých šatů; které se mu kdysi líbily počala jsem nositi bláznivé a nádherné toiletty jako herečka. Já, počestná manželka, kterou přišel vyhledati do ticha starého zámku jsem jej nyní chtěla přivábiti šaty veřejných děvčat; stavěla jsem se oduševnělou a veselou, ač v mém srdci číhala smrt. Cetkami jiskřivých úsměvů okrášlila jsem své zoufalství. Běda! neviděl ničeho. Nalíčila jsem se červeně, pane, já jsem se líčila! - Vidíte - toť banální historie, povídka všech nešťastnic, venkovský román!

Zatím co vzlykala činil Samuel dojem Tartuffa chyceného Orgonem, nečekaným manželem, který vyskočil ze své skrýše jako vzlyky této ženy, které se ji draly ze srdce a chytaly za límec nejistou přetvářkou našeho básníka.

Úplná opuštěnost, otevřenost a důvěra madame de Cosmelly mu dodala podivuhodné odvahy, aniž by ho udivila. Samuel Cramer, který často společnost přivedl v údiv nerad se dával sám překvapili. Zdálo se, že v jeho životě bylo možno uvésti v praksi Diderotovu myšlenku: »Nedůvěřivost jest nékdy neřestí hlupce, lehkověrnost chybou vzdělance. Duchaplný člověk vidí daleko v nesmírné mnohosti možností. Hlupák považuje ztěží za možné i to co již jest. To činí bezpochyby tohoto malomyslným, onoho odvážným.« To odpovídá všemu. Někteří úzkoprsí čtenáři a milenci pravděpodobných pravd budou bezpochyby vyčítati mnoho věcí této historii, v níž však neměl jsem jiného na práci, než změniti jména a zdůrazniti podrobnosti. Jak - řeknou - se mohl Samuel, básník špatných způsobů i mravů tak rychle přiblížiti k dámě, jakou byla madame de Cosmelly a zahrnouti ji pod záminkou Scottova románu přívalem romantické a nudné poesie? A madame de Cosmelly, jemná a počestná manželka mu pak právě tak rychle, beze studu a bez nedůvěry vypravuje tajemství svého žalu? Na to odpovím, že madame de Cosmelly byla prostou, jako krásná duše a Samuel že byl smělý jako motýli, mušky a básníci; vrhal se do všech plamenů a vlétal do všech oken. Myšlenka Diderotova vysvětluje, proč jeden byl tak opuštěn, druhý tak vášnivý. Vysvětluje též všechny omyly, kterých se Samuel v životě dopustil, mýlky, které by hlupák nikdy byl nespáchal. Ta část obecenstva, která je význačně malomyslnou nepochopí dobře Samuela, který jest zvláště důvěřivým a dosti živé fantasie, aby věřil jako básník svému obecenstvu a jako člověk svým vášním.

Poznal již, že tato žena jest silnější a komplikovanější než by se zdálo a že není třeba urážeti přímo tuto upřímnou lásku. Znovu jí tedy předvedl svou romantickou hantýrku. Jsa příliš ostýchavý než aby byl ohavníkem, chtěl býti chytrákem. Mluvil k ní chvíli způsobem seminaristů o ranách, jež třeba zhojiti otevřením nových, více krvácejících a bezbolestných, nebo vypáliti. Kdokolivěk již chtěl - nemaje v sobě obluzující sílu Valmontovu nebo Lovelacovu - získati počestnou ženu, která se sama o to nestarala ví s jakou nemotornosti každý, ukazuje na své srdce, říká: »Prosím, přijměte mé dvoření, dovolte jen, abych Vám dělal slona.« To mne zbaví povinností Vám vysvětlovati, jak byl Samuel hloupoučký. Madame de Cosmelly, tato roztomilá Elmira, jejíž pohled byl jasný a ctnostně moudrý pochopila bystře pomoc, kterou mohli pro své dobro a čest svého manžela získati od tohoto nezkušeného hříšníka. Platila mu tedy stejnou mincí; nechala si tisknouti ruce, mluvilo se o přátelství a platonických včccch. Mumlala slova pomsty, říkala, že v téch bolestných záchvatech života ženy by rády daly svému mstiteli zbytek srdce, který mu nevěrník ráčil ponechati - a jiné ještě pošetilosti a Marivauxštiny. Zkrátka: koketovala pro dobrou věc a náš mladý prostopášník, který byl spíše hlupákem než mudrcem, slíbil vyrvati Fanfarlo panu de Cosmelly a zbaviti ho tak milenky, doufaje že najde v náručí ženy odměnu za toto záslužné dílo. Jen básníci jsou tak prostosrdečnými, aby mohli mysleti takovou monstruositu.