Detailem dosti komickým a který byl šprýmem v bolestném dramatu, odehrávajícím se mezi těmito čtyřmi osobami byla mylná záměna Samuelových sonnetů - neboť hledě k sonnetům byl nenapravitelným - jednoho pro madame de Cosmelly, v němž chválil mystickým slohem její krásu Beatrice, hlas, andělskou čistotou jejích očí, dokonalost její chůze atd. a druhého pro Fanfarlo, v němž jí předložil ragoutovou směs okořeněných galantností, majících přivésti krev v sídla nejvíce zkušená, druh to poesie v němž vynikal a v némž záhy předstihl všechny možné španělské andaluserie o rytířích. První dostala bytost, která vhodila tu mísu okurek do popelníčku, druhý ubohá opuštěná, která nejdříve otevřela své velké oči, pochopila však a vzdor svému žalu nemohla se zdržeti, aby nevypukla v smích jako za dřívějších krásných dob.

Samuel šel do divadla a jal se studovati Fanfarlo na scéně. Shledav ji vznosnou, nádhernou, dokonalého vkusu v oblékání považoval pana de Cosmelly za šťastného, že se může ničiti pro podobný kousek.

Dvakrát k ní šel - obývala domek se schodištěm pokrytým kobercem, plný portier a koberců, v nové čtvrti plné zeleně - nemohl se však dáti uvésti pod žádnou rozumnou záminkou. Vyznání lásky byla věc velmi neužitečná a dokonce i nebezpečná. Chtěl se dáti představiti ale dověděl se, že Fanfarlo nepřijímá nikoho. Jen několik důvěrných přátel ji časem vídávalo. Co by též mohl mluviti a dělati u tanečnice tak skvěle placené, vydržované a zbožňované nadto milencem? Co by jí mohl přinésti on, který není ani krejčími ani švadlenou, baletním mistrem ani milionářem? Rozhodl se tedy prostě, že Fanfarlo musí přijíti k němu. V oné době pochvalné články a kritiky měly mnohem více ceny než nyní. Výhody feuilletonu - jak řekl jeden advokát v procesu smutně proslaveném - byly mnohem vetší než dnes a poněvadž se několik talentovaných lidí smlouvalo se žurnalisty, neznala již smělost a odvážnost jeho mládí břehu. Samuel pustil se tedy, neznaje z hudby ničeho, do studií lyrických divadel.

Od té doby byla Fanfarlo každý týden strhána ve feuilletonu důležitého listu. Nemohlo se říci, ba ani podezřívati, že by měla špatně utvářenou nohu, kotník, nebo koleno, svaly jen hrály pod punčochou a všechna kukátka křičela o rouhačství. Fanfarlo byla obviněna, že je hrubá, bez vkusu, všední, že chce vnésti do divadla španělské a germánské zvyky, kastaněty a ostruhy, vysoké podpatky - nepočítáme-li ještě, že pije jako granátník, že miluje příliš dceru své domovnice a vynášelo se ješté jiné špinavé prádlo soukromého života, které jest pící a žurnalistickou pochoutkou jistých malých plátku. Proti ní
kladli jako vzor - s taktikou příznačnou novinářům, jež spočívá ve srovnávání věcí naprosto odlišných - vzdušnou, stále bíle oblečenou tanečnici, jejíž cudné pohyby nechávaly všechna svědomí v klidu. Fanfarlo se někdy hlasitě smávala a končíc skokem na rampu, křičivala do parteru, odvažovala se dokonce choditi venku tanečním krokem. Nikdy nenosila ty nevkusné závojovité šaty, jež ukazují vše a nic nedávají tušiti. Měla ráda látky, které činily hluk, dlouhé a šustící sukně okrášlené cetkami, které je třeba vysoko zdvihnouti silným kolenem; milovala kejklířské šněrovačky; netančila s malými kroužky u uších, ale v náušnicích, jež bych se odvážil srovnati s lustrem. Ráda si připínala na lem sukní spoustu bizarních hraček, jako to dělají staré cikánky, které Vám hádají hrozivým způsobem a které potkáváte v plném poledni pod oblouky římských trosek, vše to nepatrností, jež ostatně romantický Samuel - jeden z posledních francouzských romantiků - velmi zbožňoval.

Hanobě tak dokonale Fanfarlo po celé tři měsíce zamiloval se do ní vášnivě a poznával konečně, že byl netvorem bytostí kamenného srdce, pedantem a ubohým duchem, který tvrdošíjně popíral království svého genia.

Jest však třeba doznati, že Fanfarlo byla jen chvilku zvědavou, nic jiného. Má takový člověk opravdu nos uprostřed obličeje a shoduje se úplné s ostatními soudruhy - myslela si. Když se dozvěděla jednu nebo dvě informace o Samuelovi, když jí řekli že je to muž jako každý jiný, s trochou vtipu a talentu pochopila nejasně, že je v tom něco skryto, a že ten hrozný pondělní článek je jen zvláštním druhem týdenní kytice nebo visitkou neústupného pobadače.

Jednoho dne jej našla ve své šatně. Dvě velké svíce a mohutný oheň pohazovaly svá světla na pestré šaty, povalující se v boudoiru.

Královna tohoto místa, chystajíc se opustiti divadlo, měla již na sobě šat prostého smrtelníka a sedíc sehnuta na židli obouvala bez ostychu botku na svou zbožňováníhodnou nožku; její velmi útlé ruce pohrávaly si šněrovadly v dírkách botky jako s rychlým člunkem a nemyslela vůbec na sukni, kterou bylo třeba shrnouti. Již tato noha byla pro Samuela předmětem nekonečné žádosti, jsouc dlouhou, jemnou i mohutnou, oblou i tuhou měla všechnu čistotu krásy a všechnu prostopášnou přitažlivost hezké věci. Přeříznuta v místi nejširším dala by tato noha druh trojúhelníku, jehož vrchol by byl na holenní kosti a jehož odvěsna, zaokrouhlující lýtko poskytla by vypouklou základnu. Pravá mužská noha jest příliš tvrdá a nohy žen, kreslených Deveriem jsou příliš měkké, než aby poskytly její dokonalý obraz.

V této příjemné poloze vystavovala její hlava, skloněná k noze na odiv širokou a silnou prokonsulskou šíjí a dávala tušiti v snědém a tuhém svalstvu brázdu plecí. Těžké a husté vlasy spadaly do předu po obou stranách hlavy, lehtaly ňadra a zastíraly jí oči tak, že každou chvíli byla nucena je shrnouti dozadu. Svéhlavá a půvabná netrpělivost rozmazleného dítěte, jemuž se zdá, že to, co si přeje nejde dosti rychle vyzařovala z celé její bytosti i šatů a odhalovala co chvíli nové pohledy a nově dojmy linií a barev.

Samuel se zastavil v hlubokém obdivu - nebo alespoň předstíral, že se v obdivu zastavuje, neboť u toho čertova chlapíka bylo vždy velkým problémem poznati, kdy v něm počíná komediant.

Ach, vy zde, pane? pravila mu, aniž se dala vytrhnouti ze své práce, ač byla několik minut před tím zpravena o návštěvě Samuelové. Přejete si něco, není-liž pravda?

Jemná nestoudnost těch slov zasáhla ubohého Samuela přímo do srdce; u madame de Cosmelly žvanil jako romantická straka osm dní, zde prostě odpověděl: Ano, madame. A slzy mu vstoupily do oči.

To mělo ohromný úspěch; Fanfarlo se usmála.

Co Vás to jen píchlo; pane, že mne tak dokonale koušete?

Jaká strašná zručnost...

Vskutku strašná - madame... To proto, že Vás zbožňuji.

Pochybovala jsem o tom, odvětila Fanfarlo. Ale pak jste netvorem a tato taktika je hnusná. Jak jsme ubohé, připojila smějíc se. Floro, můj náramek. - Doprovoďte mne laskavé k vozu a řekněte, zda jsem se Vám dnes večer líbila.

Odcházeli zavěšeni jako dva staří přátelé.

Samuel byl zamilován/ nebo alespoň cítil své srdce velmi silně bíti. Byl snad zvláštní/ ale jistě nebyl tentokráte směšný.
Ve své radosti zapomněl téměř oznámiti madame de Cosmelly svůj úspěch a vnésti tak naději v její pustou domácnost. Několik dní potom hrála Fanfarlo Kolombínu ve veliké pantomině, kterou pro ni napsalo nékolik duchaplných autoru. Objevila se tam postupné jako Kolombina, Markéta, Elvíra a Zefirina a jisté co jest svět světem nejveseleji přijímala polibky mužů mnoha generací, krajů i literatur. Velmi známý hudebník napsal rád fantastickou partituru, přizpůsobenou bizarnosti sujetu. Fanfarlo byla střídavé chimérickou jako víla, rozpustilou a dovádivou i vznešenou tak, jako jím bylo její umění. Byla pravé tak herečkou nohama, jako tanečnicí očima.

Mimochodem řečeno, u nás se příliš opovrhuje tanečním uměním. Všichni velcí národové antičtí, indičtí a arabští pěstovali jej však jako básnictví. Pro některé pohanské společnosti byl tanec o tolik nad hudbou, jako je zrozené a viditelné nad nezrozeným a neviditelným.

Ti, jímž hudba poskytuje dojem malby mohou mne pochopiti. Tanec může odhaliti to tajemné co hudba skrývá a má nad to tu výhodu, že je více lidským a hmotnějším. Tanec, toť poesie tvořená rukama i nohamar toť půvabná i úděsná hmota oživená a zkrášlená pohybem. Terpsychore jest Musou jihu. Soudím, že byla velmi snědou a že přečasto pobíhala v zlatém obilí, její pohyby plné dokonalého rytmu byly božskými motivy pro sochaře. Fanfarlo však, jsouc katoličkou, nepomýšlela na to, aby soupeřila s Terpsychorou a vzala na pomoc všechny druhy božstev modernéjších. I mlhy mísí tvary vil a undin méně vzdušných a méné bezprostředních. Byla zároveň nápadem Shakespearovým i ital. fraškou.

Náš básník byl uchvácen; viděl uskutečněny své nejvzdálenější sny. Bouřil směšně v své loži a v bláznivém tom opojení si rozbil o cosi hlavu.

Pak jej odvezla nízká a dobře uzavřená koleska s tanečnicí k domku, o němž jsem již mluvil.

Samuel vyjadřoval svůj obdiv tichými polibky, jimiž vášnivě celoval její ruce i nohy. Obdivovala se mu též, ne snad proto, že by neznala svých půvabů, ale proto, že dosud nikdy nevidéla člověka tak bizarního a vášeň tak vznětlivou.