Charles Baudelaire :: svět prokletého básníka :: Poezie a próza
Úvodní stránka  |  Poezie a próza  |  Život v datech  |  Galerie  |  Citáty a glosy  |  Téma Baudelaire  |  Odkazy
English version  |  Version Française

české překlady

Květy zla

Malé básně v próze

Báseň o hašiši

» Fanfarlo «

O knize
Část prvá
Část druhá
Část třetí
Část čtvrtá
Část pátá
» Část šestá «

Důvěrný deník


originale française

Les fleurs du mal

Petits poemes en prose

La Fanfarlo


Baudelaire in English

The Flowers of Evil

Prose Poems

Fanfarlo




Navštivte

Malý koutek poezie

Malý koutek poezie


Baudelaire


Fanfarlo

Previous    


Část šestá


Byla tma jak v hrobě a vítr, jenž kolébal kupy mračen způsobil, že se z nich řinuly proudy deště a lijáky krup.

V obrovské bouři otřásaly se mansardy a sténaly věže. Žlábky u chodníků, pohřební to lůžko milostných listů a orgií bdění, odnášely, kypíce, tisíce svých tajemství do kanálů. Smrt radostně vbíhala do nemocnic a Chattertonové a Savageové kroutili svými zmrzlými prsty na psacím náčiní, když nejplavější, nejegoističtější, nejsmyslnější, nejlabužničtější a i nejduchovnější člověk ze všech mých přátel přišel ke skvostné večeři a výborné tabuli, ve společnosti jedné z nejkrásnějších žen, které příroda stvořila pro radost očím. Samuel chtěl otevříti okno, aby vrhl vítězný pohled na prokleté město, pak, sníživ svůj zrak na rozličné dobroty, jež byly na dosah, spěchal aby se jimi potěšil.

V přítomnosti podobných věd musel se státi výmluvným a tak navzdor vysokému čelu, vlasům, dělajícím dojem pralesa a nosu starého šňupáka se Fanfarlo téměř líbil.

Samuel a Fanfarlo se dokonale shodovali ve svých názorech na kuchyni a způsob vyživování, nutný ušlechtilým lidem. Mdlá masa a fádní ryby byly vyloučeny z večeře této sirény.

Šampaňské zneuctilo zřídka její stůl. Nejslavnější a nejvonnější vína bordeauxská dávala přednost těžkým a hustým plukům burgundského, vínům auvergneským, z Anjou, jižním a cizím, německým, řeckým a španělským. Samuel říkával, že sklenka dobrého vína se má podobati černému vinnému hroznu a že má býti možno je právě tak dobře jísti, jako píti. Fanfarlo měla ráda krvavá masa a opojující vína. Nikdy se však neopila. Oba hluboce a upřímně ctili lanýže. Lanýž, tato tmavá a mysteriosní rostlina Kybelinina, tato chutná choroba, kterou skrývala ve svých útrobách déle než nejdrahocennější kov, tato vybraná hmota, která vzdoruje vědě hospodářové jako zlato umění Paracelsovu, lanýž, který odlišuje starý a moderní svět a který před sklenkou chiosského jest jako mnoho nul za cifrou.

Pokud se týče omáček, ragoutů a koření, otázka to tak důležitá, že by vyžadovala kapitoly vážné jako vědecké pojednání, mohu Vás ujistiti, že se oba úplné shodovali a souhlasili zvláště s nutností, vzíti celou lékárnu přírody na pomoc kuchyni. Papriky, nové koření, šafrány, koloniální pochutiny, exotické koření vše jim přišlo vhod, ano i muškát a kadidlo.

Kdyby Kleopatra ješté žila jsem jist, že by si chtěla dáti upraviti svíčkovou pečeni nebo srnčí na smetaně s arabskými parfumy. Jest jisté škoda, že výtečné kuchařky nejsou v nynější době nuceny nějakým zvláštním rozkošnickým zákonem znáti chemické vlastnosti hmot a že neumějí pro slavnostní příležitosti, jako na příklad pro zásnubní hostiny objeviti takové pokrmy, jež planouce, byly by schopny proběhnouti organismem jako psotnina a zprchavěti v něm jako ether.

Podivná věc. Tato shoda názorů na příjemné věci života a požitky, tato podobnost chuti je rychle spojila, a hluboké porozuměni pro život smyslový, které zářilo v každém pohledu a v každém slově
Fanfarlo Samuelově Fanfarlo mnoho překvapilo. Slovo hned brutální jako cifra, hned jemné a vonné jako květ nebo vonný polštářek, ten podivný rozhovor, jehož tajemství znal jen on sám, získaly mu přízeň této krásné ženy. Prohlížeje si ložnici poznal ne bez hlubokého zadostiučinění, naprostou podobnost vkusu a cíténí pokud se týče nábytku a vnitřního zařízení. Samuel upřímné nenávidél a dávám mu vtom úplné za pravdu, veliké a přímé linie v zařízení bytu, ohavnou tu architekturu, vnášenou do domácnosti. Děsím se prostranných sálů starých zámků, lituji kastelánky, nucené milovati v těch velkých dormitářích se vzhledem hřbitova, v ohromných katafalcích, kterým se říkalo lůžka a v mohutných pomnících skrývajících se pod pseudonym pohovky. Byty v Pompejích jsou velké jako dlaň, indické trosky, pokrývající pobřeží malabarské svědčí o témže systému. A tak vidíme, že tito velcí národové pochopili fakt, že z intimních citů není pravého požitku, než vzkvetou-li ve velmi malém prostoru.

Ložnice Fanfarlo byla velmi malá, nízká, zastavena něžnými a navoněnými věcičkami, jichž jest nebezpečno se dotýkati. Ovzduší, naplnčné bizarními vůněmi budilo touhu zesnouti tam klidně jako v teplém skleníku. Světlo lampy si pohrávalo na kupách krajek a silných látek neurčitých barev. Chvílemi osvětlilo na stěně několik obrazů plných španělského rozkošnictví, žhavě bílá těla svítila v hluboce černém pozadí. Právě v tomto hnízdečku, jež považoval zároveň za místo nečisté i svatyni, viděl Samuel vypnouti se k sobč novou bohyni svého srdce v zářivém a svatém jasu nahosti.

Který muž by i za cenu půlky života nechtěl viděti ženu svých snů, svůj opravdový sen před sebou bez závoje, který by nechtěl viděti jak šat, určený chrániti před zneuctívajícíma očima padá kus po kuse ze zbožňovaného fantomu obrazotvornosti? Tu však Samuela jal podivný vrtoch a jako rozmazlené dítě jal se volati: Chci Kolombinu, vrať mne Kolombinu, vrať mne ji takovou, jak se mně zjevila dnes večer, jež ze mne učinila šílence svým fantastickým ústrojem a kejklířským živůtkem!

Fanfarlo Fanfarlo, zprvu překvapená, podvolila se výstřednosti muže, jejž si vybrala a zazvonila na Floru. Ta upozorňovala, že jsou již tři hodiny zrána, že v divadle jest vše zavřeno, že domovník spí, že je hrozný nečas, bouřka pokračovala totiž stále v svém zuření, bylo však třeba poslechnouti tu, která byla sama poslušnou a tak komorná odešla; tu napadla Samuela nová myšlenka: zavěsil se celým tělem na zvonek, křičel hromovým hlasem: A nezapomeňte na červeň.

Tento charakteristicky rys, který vypravovala sama Fanfarlo, když se jí přátelé vyptávali na počátek jejího poměru se Samuelem, mne vůbec nepřekvapil. Poznával jsem v tom dobře autora Mořských Orlů. Měl vždycky rád rumělku a bělobu, princovinu a cetky všeho druhu. Byl by rád přemaloval stromy i nebe a kdyby mu byl Bůh svěřil plán přírody byl by ji asi zkazil.

Samuel měl zvrácené představy a proto snad u něho láska byla spíše záležitostí úvahy než citů. Byl to u něho spíše podiv a touha po krásnu. Považoval plození za neřest lásky, těhotenství za nemoc.

Napsal kdesi: Andělé jsou neplodní a hermafroditní. - Miloval lidské tělo, zhmotněnou harmonii, jako krásnou stavbu, zhodnocovanou ještě pohybem a tak tento naprostý materialismus nebyl daleko od nejčistšího idealismu. Krásno však, z něhož se rodí láska, sestává ze dvou prvků: linie a půvabu. O čem jsme mluvili týká se linie, půvabem bylo pro ného toho večera červené líčidlo. Pro něho měla Fanfarlo dokonalost linií i půvab a když ji pozoroval, sedící na pelesti lůžka s bezstarostností a klidným vítězstvím milovaně ženy, ruce položeny lehce na něm zdálo se mu, že vidí nekonečnost v jasných očích teto krásy a že jeho zrak obzírá horizonty nesmírné velikosti. Ostatně často býval v svém ráji, jejž nikdo nemohl obývati s ním zcela sám, jak se stává výjimečným lidem a i když ji tam někdy vedl a téměř vlekl násilím, zůstávala poněkud pozadu; a tak v nebi, jímž jako královský samotář vládl, počala jeho láska smutněti a churavéti melancholií modra.

Samuel se s ní však nenudil; nikdy, opouštěje její láskou dýšící pokoj a kráčeje křepče po chodníku nepocítil tu egoistickou rozkoš z cigarety a rukou v kapsách, o níž kdesi mluví náš velký romanopisec.

Ač bez srdce, měl Samuel tu vzácnou intelligenci, jež místo opětování lásky plodila u něho radost, tu chutnou spokojenost, tu tozkošnickou snivost, jež je bezpochyby cennější než láska, jak jí chápe všední dav. Ostatně Fanfarlo se snažila pokud jen mohla a věnovala mu lichocení nejpůsobivější, když pozorovala, že Samuel stojí za tu námahu. Přizpůsobila se jeho mystickému způsobu řeči, přeplněnému ohavnými kazy a nestravitelnostmi. Pro ni mělo to přinejmenším půvab novinky.

Fanfarlo Bláznivý kousek tanečnice vyvolal svoji odezvu. Oznámení představení počala řidnouti, zanedbávala zkoušky. Samuelovi mnozí záviděli.

Jednoho večera, kdy náhoda, nuda pana de Cosmellyho, nebo lstiví zápletka jeho ženy je svedla dohromady u jednoho krbu po dlouhém mlčení, které bývá hostem v podobných domácnostech v nichž není již co říci, třeba však mnoho skrývati, když mu byla uvařila nejlepší čaj na světe v samovaru velmi prostém a hodné již nakřaplém, pocházejícím ještě ze zámku její tety, když byla zazpívala s doprovodem piana několik kousků oblíbených tak před dvaceti léty, řekla mu sladkým a mírným hlasem ctnosti, chtějící se zpříjemniti a bojící se poděsití předmět své lásky, řekla mu, že jej velmi litovala, že mnoho plakávala spíše však nad ním než nad sebou, že si již i přála, aby mohl jinde nalézti lásku, kterou nepožadoval již od své ženy, že více trpěla vidouc jej klamaným, než sebe sama opuštěnu, že ostatně ona sama byla velmi vinna zapomenuvši povinnosti nežne manželky a nevarujíc svého chotě před neštěstím, že byla ochotna zavříti tu krvácející ránu a napraviti sama zpozdilost spáchanou oběma? Říkala vše, co může nejsladšími slovy vsugerovati lest, oprávněná něhou. Plakala, a plakala mnoho. Oheň osvětloval její slzy a obličej zkrášlený bolestí.

Pan de Cosmelly neřekl ani slova a odešel. Lidé obelstění vlastni chybou nemají rádi výčitek svědomí pro svoji oběť. Šel-li však k Fanfarlo, našel tam stopy nepořádku, zbytky cigaret a feuilletonů.
Jednoho rána byl Samuel vzbuzen pobouřeným hlasem Fanfarlo a zdvihl pomalu svou unavenou hlavu s podušky, na které odpočívala, aby přečetl dopis, který mu podávala:

»Díky pane; tisíceré díky. Mé blaho a má vděčnost budou Vám počítány na onom svétě. Přijímám. Vzala jsem svého chotě z Vašich rukou a odvážím jej dnešního večera do našeho kraje, kam jdu znovu nabýti zdraví a život, který Vám vděčím. Přijmete, pane, slib věčného přátelství. Považovala jsem Vás vždy za příliš počestného muže, než abyste nepočítal přátelství za více než jakoukoliv jinou odměnu.«

Samuel, povalující se na krajkách a opřen o nejkrásnější rameno jež bylo možno spatřiti, nejasně cítil, že při něčem spoluúčinkoval a dalo mu velkou práci sebrati v paměti podrobnosti zápletky, k jejímuž rozuzleni přispěl. Řekl si však: Jsou naše vášně upřímnými? Kdo může jistě věděti co chce a znáti správné barometr svého srdce?

Co mumláš? Co to máš? ukaž mně to, pravila Fanfarlo.

Oh nic, odvětil Samuel. - Dopis ctnostné ženy, jíž jsem slíbil, že se do tebe zamiluji.

To mi zaplatíš! procedila Fanfarlo.

Jest nepochybno, že Fanfarlo milovala Samuela tou láskou, kterou málokteří znají, láskou se záštím na dně. Pokud se jeho týče, byl potrestán tím, čím zhřešil. Často předstíral lásku, byl nucen ji poznati, nebyla to však láska klidná, mírná a silná, již vnukají počestné dívky, byla to láska děsivá, rozvracející a mrzká, chorobná láska kurtisan. Samuel poznal všechna muka žárlivosti a ponížení i smutek, v nějž nás vrhá vědomí nevyléčitelného a vrozeného zla. Zkrátka, všechny neřesti toho hříšného manželství, které zoveme konkubinátem. Pokud se týče Fanfarlo, tloustla každým dnem více. Nabyla plné a skutečné krásy, dodávající vážnost a lstivé, stala se druhem ministerské loretky.

V některém z těchto dnů šla snad na Hod Velikonoční k správě Boží a byla u přijímáni ve svém farním kostele. V této době bude Samuel - ztěží mrtvý - přibit ostřím meče jak se říkávalo v jeho dobrých časech a Fanfarlo svým vzhledem kanovnice splete hlavu mladého dědice.

Čekajíc se, učí se dělati dětí. Porodila právě šťastné dvojčata. - Samuel vydal zatím čtyři vědecká díla: jedno o čtyřech evangelistech, druhé o symbolismu barev, třetí je pojednáním o novém způsobu inserce a na titul čtvrtého si již nemohu vzpomenouti. Co jest u něho však nejděsnějšího jest, že je pln svižnosti, energie a zájmu. Samuel měl čelo, na nějž možno vepsati epigraf: Auri sacra fames!

Fanfarlo chce, aby její manžel byl členem Institutu a umlouvá pikle s ministrem, aby mu byl udělen kříž.

Ubohý básník Mořských Orlů. Ubohý Manuel de Monteverde! Velmi hluboko klesl. Dozvěděl jsem se právé, že založil socialistický list a chce se věnovati politice. Inteligence nepočestná, jak by řekl počestný pan Nisard.






Přeložil Vladimír Žikeš






www.baudelaire.cz :: Since 2002 :: Based On Layout Designed By Danny Is On Fire Productions © 2006