Konečně! Sám! Je už slyšet hrčení několika opožděných a unavených fiakrů. Po několik hodin budeme mít ticho, ne-li klid. Konečně! Tyranie lidských tváří zmizela a budu trpět již jen sebou samým.
Konečně! Je mi tedy dovoleno oddechnout si v lázni tmy! Nejprve zamknout na dva západy. Zdá se mi, že toto otočení klíčem zvětší mou samotu a zesílí barikády, jež mne teď oddělují od světa.
Hrozný život! Hrozné město! Rekapitulujme denní práci: viděl jsem několik literátů, z nichž jeden se mě tázal, zda je možno dostat se do Ruska po suché zemi (považoval patrně Rusko za ostrov); statečně jsem odporoval řediteli revue, jenž na každou námitku odpovídal: "My jsme strana počestných lidí", z čehož následuje, že všechny ostatní listy jsou redigovány darebáky; pozdravil jsem nějakých dvacet osob, z nichž patnáct neznám; rozdal jsem v témž poměru stisknutí ruky, aniž jsem byl dříve tak opatrný, abych si byl koupil rukavice; navštívil jsem, abych zabil čas za lijáku, jednu lehkomyslnici, která mne prosila, abych jí nakreslil kostým Venuše; složil jsem poklonu řediteli divadla, jenž mi pravil, propouštěje mne: "Snad byste učinil dobře, kdybyste se obrátil na Z...; je to nejprkennější, nejhloupější a nejslavnější ze všech mých autorů; s ním byste to snad mohl někam přivést. Navštivte ho, a pak uvidíme." Chlubil jsem se (proč?) několika podlými skutky, které jsem nikdy nespáchal, a zbaběle jsem zapřel několik jiných špatností, jichž jsem se dopustil s radostí, přestupku chvástavosti, zločinu úcty k lidem; odepřel jsem příteli snadnou službu a dal jsem psané doporučení dokonalému bláznu; ach! je to opravdu všecko?
Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vykoupil a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch, jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzdalujte ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj! dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů, které by dokázaly mně samému, že nejsem posledním z lidí, že nejsem nižším těch, jimiž pohrdám.