Včera, mezi davem na boulevardu, pocítil jsem, že se mne dotkla tajemná Bytost, již vždy jsem toužil seznat a již jsem ihned poznal, ač jsem jí nikdy nespatřil. Měl patrně sám vůči mně podobnou touhu, neboť, jda mimo, na mne významně mrkl; rychle jsem ho poslechl. Pozorně jsem kráčel za ním a brzy jsem sestoupil za ním do podzemního bytu, oslňujícího, kde skvěl se přepych, jemuž přibližný příklad nemohlo poskytnout žádné z nejvznešenějších obydlí v Paříži. Zdálo se mi podivné, že jsem mohl tak často chodit kol toho nádherného doupěte, aniž bych si byl všiml jeho vchodu. Zde vládla vybraná, až opojná atmosféra, jež působila skoro okamžité zapomenutí vší odporné hrůzy života; zde to dýchalo pochmurným blaženstvím, analogickým tomu, jež asi zakoušeli ti, kteří pojedli lotosu, když, vystupujíce z lodi na okouzleném ostrově, ozářeném svity věčného odpoledne, cítili, kterak se v nich rodí, při omamujících zvucích melodických kaskád, touha nespatřit již nikdy svoje penaty, své ženy, své děti a nikdy již nevstoupit na vzduté vlny moře.
Byly tam podivné tváře mužů a žen, poznamenané osudnou krásou, o nichž se mi zdálo, že jsem je již viděl v dobách a v zemích, na něž jsem naprosto nedovedl si přesně vzpomenout a jež ve mně budily spíše bratrskou sympatii než tu bázeň, jež vzniká pravidelně při spatření neznámého. Kdybych se chtěl pokusit definovat nějakým způsobem podivný výraz jejich zraků, řekl bych, že nikdy jsem neviděl zraků silněji se lesknoucích hrůzou před nudou a nesmrtelnou touhou cítit, že žijí.
Usedajíce, já a můj hostitel, byli jsme již dokonalí staří přátelé. Pojedli jsme a napili se přes míru všech možných druhů neobyčejných vín, a což bylo neméně neobyčejné, zdálo se mi po několika hodinách, že nejsem o nic více opilý než on. Mezitím hra, tato nadlidská rozkoš, přerušovala v různých intervalech naše hojné popíjení a musím říci, že jsem hrál a prohrál svou duši v několika partiích s heroickou bezstarostností a lehkostí. Duše jest něco tak nehmotného, tak často zbytečného a leckdy i nepříjemného, že jsem při této prohře byl jen o málo méně dojat, než kdybych byl ztratil na procházce svou navštívenku.
Pokuřovali jsme zdlouha několik doutníků, jejichž chutnost a nepřirovnatelný parfum probouzel v duši nostalgii po neznámé zemi a neznámém štěstí, a já, opojen vší tou rozkoší, odvážil jsem se, v návalu důvěrnosti, jež se nezdála být mu nepříjemnou, zvolat, chopiv se číše plné až k okraji: "Na vaše nesmrtelné zdraví, starý Kozle!"
Hovořili jsme také o vesmíru, o jeho stvoření a o jeho příští zkáze; o té veliké myšlence století, totiž o pokroku a možnosti zdokonalení a vůbec o všech formách lidské domýšlivosti. O tomto sujetu Jeho Výsost byl nevyčerpatelný v lehkých a nevývratných vtipech a vyjadřoval se s takovou příjemností mluvy a klidem při svém čtveráctví, jaký jsem neshledal ani u nejslavnějších causerů světa. Vysvětlil mi absurdnost různých soustav filosofických, které až posud opanovaly lidský mozek, ba ráčil mi svěřit několik základních principů, jichž dobrodiní a vlastnictví mi nesluší sdílet s nikým. Nestěžoval si nikterak, že požívá špatné pověsti ve všech dílech světa, a ujistil mě , že jemu samému nejvíce záleží na zničení pověry, a přiznal se mi, že jen jednou se bál o svou vlastní moc, a to tenkrát, když slyšel kazatele, důvtipnějšího než jeho spolubratři, volat na kazatelně: "Drazí bratři, nezapomínejte nikdy, až uslyšíte vychvalovat pokrok osvěty, že nejkrásnější lstí ďáblovou jest, přesvědčit vás, že neexistuje."
Vzpomínka na tohoto slavného řečníka přivedla nás přirozeně na hovor o akademiích a můj podivný společník mi tvrdil, že v mnohých případech neopovrhuje tím, inspirovat péro, slovo a svědomí pedagogů, a že je skoro vždycky osobně, ač neviditelně, přítomen všem zasedáním akademií.
Tolik laskavosti mi dodalo odvahy a já se otázal, jak se daří Bohu a zda ho nedávno viděl. Odpověděl s bezstarostností, v níž byl jakýsi odstín smutku: "Pozdravujeme se, když se potkáme, ale jako dva staří šlechtici, v nichž vrozená uhlazenost nedovede zahladit docela vzpomínku na staré zášti."
Pochybuji, že jeho Výsost dala vůbec někdy tak dlouhou audienci prostému smrtelníku, a bál jsem se, abych ji nezneužíval. Konečně, když zimou se chvějící zoře bělostí polila okna, ta slavná osobnost, již tolik básníků opěvá a jíž tolik filosofů slouží a k její slávě nevědomky pracuje, mi pravila: "Chci, abyste si zachoval dobrou vzpomínku na mne, a chci vám dokázat, že Já, o němž se praví tolik zlého, jsem také někdy dobrý chlap, abych užil jednoho z vašich sprostých výrazů. Abych nahradil nenahraditelnou ztrátu vaší duše, již jste utrpěl, daruji vám výhru, již byste byl získal, kdyby vám bylo štěstí přálo, totiž možnost ulehčit si a přemáhat po celý život tu bizarní chorobu Nudy, která jest pramenem všech vašich neduhů a všech vašich bídných pokroků. Nikdy se ve vás neprobudí touha, abych vám nepomohl ji uskutečnit; budete zahrnut lichocením, ba zbožňováním; stříbro, zlato, diamanty, báječné paláce vás vyhledají a budou vás prosit, abyste je přijal, aniž byste se namáhal získat je. Změníte vlast a krajinu tak často, jak vám to bude kázat vaše fantazie; budete se spíjet rozkošemi, bez únavy, v rozkošné zemi, kde je vždy teplo a kde ženy voní tak sladce jako květiny -- a tak dále, a tak dále..." dodal vstávaje a propouštěje mě s laskavým úsměvem.
Kdybych se nebyl bál pokořit se před tak velkým shromážděním, byl bych rád padl k nohám toho velkomyslného hráče, abych mu vzdal dík za jeho neslýchanou štědrost. Ale když jsem jej opustil, ponenáhlu vrátila se do mých prsou nezhojitelná nedůvěra; neodvažoval jsem se již věřit v tak zázračné štěstí a uléhaje a modle se ještě ze starého hloupého zvyku, opakoval jsem v polospánku: "Můj Bože! Pane a Bože můj! dej, ať mi ďábel dostojí v slovu!"