Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti! neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.
Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru! Malá plachta chvějící se na obzoru, jež svou nepatrností a osamělostí upomíná na mou nezhojitelnou existenci, monotonní melodie vzdutého moře, všechny tyto věci myslí mnou nebo já myslím jimi (neboť naše Já se ztratí rychle ve velikosti snění!); ony myslí, pravím, avšak hudebně a malebně, bez mudrování, bez sylogismů, bez dedukcí.
Přesto však tyto myšlenky, ať už vycházejí ze mne či ať se vymršťují z předmětů, stávají se brzo velice intensivními. Síla rozkoše působí nevolnost a skutečnou bolest. Mé příliš napjaté nervy dávají již jen ostré a bolestné záchvěvy.
A nyní hloubka nebes mě ohromuje, jeho jasnost mě rozhořčuje. Bezcitnost moře, neměnnost toho pohledu mě pobuřují... Ach! což je třeba věčně trpět či prchat věčně před krásnem? Přírodo, ty čarodějko bez smilování, sokyně vždycky vítězná, nech mě! Ustaň pokoušet mé touhy a mou pýchu! Studium krásna jest souboj, v němž umělec křičí hrůzou, dokud nepodlehne.