Po čtrnáct dní jsem nevyšel ze své světnice a obklopil jsem se knihami, jež právě v tu dobu byly v módě (je tomu šestnáct nebo sedmnáct let); míním knihy, v nichž se jedná o tom, kterak učinit národy ve čtyřiadvaceti hodinách moudrými, šťastnými a bohatými. Strávil jsem teď -- chci říci spolykal jsem -- všecky výpotky všech podnikatelů obecného blaha -- těch, kteří radí chudákům, aby se stali otroky, i těch, kteří je přesvědčují, že jsou všichni sesazenými králi. Nikoho nepřekvapí že jsem tehdy byl v duševním stavu hraničícím se závratí nebo zpitomělostí.
Zdálo se mi jen, že, uchýliv se na dno svého intelektu, cítím temný zárodek myšlenky, vyšší než všecky ty babské formulky, jichž slovník jsem nedávno prohlédl. Ale bylo to jen jakési ponětí o myšlence, něco nekonečně neurčitého.
A vyšel jsem z domu s velikou žízní. Neboť vášnivá záliba ve špatné četbě budí přiměřenou potřebu zdravého vzduchu a občerstvujících prostředků.
Když jsem vstupoval do krčmy, jakýsi žebrák mi nastavil klobouk s jedním z oněch nezapomenutelných pohledů, jež by povalily trůny, kdyby duch mohl pohnout látkou a kdyby hrozny zrály pohledem magnetizérovým.
Zároveň zaslechl jsem jakýsi hlas, jenž mi šeptal do ucha, hlas, jejž jsem dobře poznal: byl to hlas dobrého Anděla nebo dobrého Démona, jenž mě všude provází. Když Sokrates měl svého dobrého Démona, proč bych já neměl svého dobrého Anděla a proč by se mi nemohlo dostat té cti, obdržet svůj patent na bláznovství, podepsaný bystrým Lélutem a moudrým Baillargerem?
Mezi Démonem Sokratovým a mým je ten rozdíl, že Démon Sokratův se mu projevoval jen tím, že mu zbraňoval, varoval, odvracel, kdežto můj ráčí radit, sugerovat, přemlouvat. Chudák Sokrates, měl jen Démona zbraňovatele; můj je veliký utvrzovatel, můj je Démon činu nebo Démon boje.
Nuže jeho hlas mi našeptával toto: "Jen ten se vyrovná druhému, kdo to dokáže, a jen ten je hoden svobody, kdo si ji dovede dobýt."
Bezprostředně na to vrhl jsem se na žebráka. Jedinou ranou pěstí jsem jej udeřil do oka, takže ve vteřině bylo velké jako míč. Přerazil jsem si nehet, vyraziv mu dva zuby, a poněvadž, jsa od narození drobný a cvičiv se málo v boxování, necítil jsem se dosti silným, abych rychle ubil toho starce, popadl jsem ho jednou rukou za límec kabátu, druhou chytil jsem jej za chřtán a jal jsem se silně tlouci jeho hlavou o zeď. Musím se přiznat, že jsem napřed jediným mrknutím přehlédl okolí a zjistil, že v této opuštěné končině jsem pro dosti dlouhou dobu mimo dosah policejní stráže.
Povaliv potom toho zesláblého šedesátníka kopnutím do zad,. dosti silným, aby mu přerazilo hřbet, uchopil jsem tlustou větev stromu, která visela až na zem, a bušil jsem do něho s tvrdošíjnou energií kuchařů, kterým jde o to, aby beefsteak změkl.
Náhle -- jaký div! jakou rozkoš cítí filosof, shledávaje, že jeho theorie je výtečná! -- Viděl jsem, kterak ten starý kostlivec se obrátil a vztyčil s energií, jíž bych nebyl nikdy tušil v tak neobyčejně rozviklaném stroji, a s pohledem plným záští, jenž se zdál dobrým znamením, ten zchátralý tulák vrhl se na mne, udeřil mě mezi oči, vyrazil mi čtyři zuby a touž větví mi důkladně napráskal.
Svým energickým léčením vrátil jsem mu hrdost a život. Potom dával jsem mu posunky najevo, že považuji tuto diskusi za ukončenou.
A vstávaje se zadostiučiněním sofisty z portiku, řekl jsem: Pane, jsme si rovni, prokažte mi čest a sdílejte se mnou mou tobolku. Vzpomeňte si, jste-li opravdu lidumilem, že máte provádět na všech svých soudruzích, budou-li vás žádat o almužnu, theorii, již zkoušet na vašem hřbetě bylo mi bolestno.
Přísahal mi, že mou theorii pochopil a že uposlechne mé rady.