Jest prý jedna nádherná země, země Cocagnská; sním o tom, že ji navštívím s dávnou přítelkyní. Zvláštní to země, ponořená v mlhy našeho Severu, jež by mohla být nazvána Východem Západu, Čínou Evropy, tolik se tam rozpoutala, teplá a rozmarná fantazie, tak trpělivě a svéhlavě ji okrášlila svým umělým a delikátním rostlinstvem.
Pravá země Cocagnská, kde vše je krásné, bohaté, klidné a počestné; kde přepych s rozkoší zhlíží se v pořádku; kde život plyne v hojnosti a sladce se v něm dýše; odkud výtržnosti, nepořádek a něco nepředvídaného jest vyloučeno; kde i kuchyně je poetická, tučná a dráždivá zároveň; kde všecko se Vám podobá, můj drahý anděli.
Znáš tu zimničnou chorobu, jež se nás zmocňuje ve studené bídě, tu nostalgii po zemi, jíž neznáme, tu úzkost zvědavosti? Jest krajina, která se ti podobá, kde vše je krásné, bohaté, klidné a počestné, kde fantazie vystavěla a dekorovala západní Čínu, kde život se sladce dýše, kde štěstí se snoubí s mlčením. Tam jest třeba jít žít, tam je třeba jít umřít!
Ano, tam je třeba jít dýchat, snít a prodlužovat hodiny nekonečnem dojmů. Kterýsi hudebník napsal Vyzvání k valčíku; kdo složí Vyzvání k cestě, jež by bylo možno nabídnout milované ženě, vyvolené sestře?
Ano, v té atmosféře by se blaze žilo -- tam v dáli, kde hodiny odbíjejí štěstí hlouběji, významněji a slavnostněji.
Na zářících vlasech nebo na pozlacených, temně bohatých kožích žijí diskrétně malby blažené, klidné a hluboké jako duše umělců, kteří je vytvořili. Západy, kolorující tak bohatě jídelnu či salon, jsou přidušeny krásnými látkami nebo těmi vysokými, pracnými okny, jež olovo rozděluje na četné tabulky. Nábytek je veliký, podivný, bizarní, plný zámků a tajných zásuvek jak rafinované duše. Zrcadlo, kovy, látky, zlatnická práce a faience hrají tam pro oči němou a tajemnou symfonii; a ze všech věcí, ze všech koutů, ze štěrbin zásuvek a záhybů látky uniká zvláštní parfum, jakési vrať se tam ze Sumatry, který jest jako duší toho příbytku.
Pravá země Cocagnská, pravím ti, kde vše je bohaté, čisté a svítivé, jako krásné svědomí, jako velkolepá kuchyňská baterie, jako nádherný klenot, jako pestrý šperk. Poklady světa tam plynou, jako do domu člověka pracovitého a toho, který se zasloužil o celý svět. Zvláštní země, vyšší než jiné, tak jako Umění jest vyšší než Příroda, kde tato jest reformována snem, kde jest opravena, zkrášlena, přetavena.
Ať hledají, ať posunují ustavičně hranice svého štěstí, tito alchymisté zahradnictví. Ať si nabízejí ceny šedesát a sto tisíc zlaťáků tomu, kdo rozřeší jejich ctižádostivé problémy! Já, já našel svůj černý tulipán a svou modrou jiřinu!
Ty nepřirovnatelný květe, tulipáne znovu nalezený, alegorická jiřino, do této krásné země tak klidné a tak snivé bychom měli jít žít a kvést, viď? Zde bys nebyla obklopena analogií sebe samé a zde by ses neodrážela, abych mluvil jako mystikové, v tom, co tobě samé odpovídá?
Sny! Stále jen sny! a čím je duše ctižádostivější a delikátnější, tím více sny ji vzdalují možného. Každý člověk nosí v sobě svou dávku přirozeného opia, stále vyměšovaného a obnovovaného, a od narození až do smrti, kolik pak napočteme hodin, naplněných pozitivní rozkoší, zdařeným a rozhodnutým činem? Budeme vůbec někdy žít, přejdeme vůbec někdy v ten obraz, jejž maloval můj duch, v ten obraz, jenž se ti podobá?
Ty poklady, ten nábytek, ten přepych, ten pořádek, ty parfumy, ty zázračné květiny -- to vše jsi ty. A ty velké řeky a ty klidné průplavy -- tos také ty. Ty ohromné koráby, přeplněné bohatstvím, jež unášejí, a odkud stoupají monotonní zpěvy povelů, to jsou mé myšlenky, které spí nebo si hoví na tvém klíně. Vedeš je tiše k moři, jež jest Nekonečno, odrážejíc hloubky nebe v průzračnosti své krásné duše; a když, jsouce unaveny dutím moře a přeplněny výrobky Orientu, vracejí se do rodného přístavu, pořád jsou to mé obohacené myšlenky, jež z nekonečna vracejí se k tobě.