Znal jsem jakousi Benediktu, jež plnila atmosféru ideálem a jejíž oči šířily touhu po velikosti, po kráse, po slávě a po všem tom, co nám dává víru v nesmrtelnost.
Leč tato zázračná dívka byla příliš krásná, aby mohla dlouho žít, a také zemřela za několik dní po tom, co jsem ji poznal, a já sám ji pochoval jednoho dne, kdy jaro rozhoupalo svou kadidelnici i na hřbitovech. Já to byl, jenž ji pochoval, pevně uzavřenou do rakve ze dřeva vonného a neporušitelného jako indické truhlice.
A jak mé oči utkvěly na místě, kde byl zakopán můj poklad, spatřil jsme náhle osůbku, jež podobala se neobyčejně zesnulé a jež dupajíc po čerstvé hlíně s hysterickou a bizarní prudkostí pravila s výbuchem smíchu: "Já jsem ta pravá Benedikta! Já jsem ta pověstná potvora! A za trest, za své bláznovství a za svou slepotu budeš mne milovat takovou, jaká jsem!"
Leč já v zuřivosti odpověděl: "Ne, ne, ne!" A abych dodal většího důrazu svému odmítnutí, dupnul jsem tak prudce o zem, že má noha se zabořila až po koleno v čerstvý hrob a že, jako vlk chycený do pasti, jsem připoután, snad navždy, ke hrobu ideálu.