Můj bláznivý drahoušek mě pozval k obědu a já hleděl otevřeným oknem jídelny na ty pohyblivé architektury, jež bůh tvoří z par, na ty zázračné konstrukce z nehmotného. A myslil jsem si při svém pozorování: "Všechny tyto fantasmagorie jsou skoro tak krásné jako oči mé krásné milenky, té bláznivé potvůrky se zelenýma očima." A náhle jsem dostal silnou ránu pěstí do zad a uslyšel jsem drsný a rozkošný hlas, hlas hysterický a jako ochraptělý kořalkou, hlas mého milovaného drahouška, jenž pravil: "Půjdeš -li pak již jednou sníst svou polévku, ty neřádný kramáři s oblaky?"