Pod širým šedým nebem, na velké, prašné pláni bez cest, bez pažitu, bez jediného bodláku, bez jediné kopřivy, potkal jsem několik shrbeně kráčejících lidí.
Každý z nich nesl na zádech ohromnou Chiméru, těžkou jako pytel mouky nebo uhlí nebo jako výzbroj římského pěšáka.
Ale obludná ta potvora nebyla netečným břemenem, ona ovíjela a tiskla člověka svými pružnými a silnými svaly; zatínala své dva veliké drápy do prsou svého jezdeckého zvířete; a její báječná hlava převyšovala čelo člověka jako strašná přílbice, jimiž staří válečníci doufali zvýšit zděšení nepřátel.
Dotazoval jsem se jednoho z těch lidí a ptal jsem se ho, kam to jdou. Odpověděl, že o tom nic neví, ani on, ani ostatní: ale patrně prý někam jdou, když jsou štváni neodolatelnou potřebou chůze.
A co bylo zvláštní, žádný z těch pocestných nezdál se být rozhořčeným na divoké zvíře, zavěšené na jeho šíj a přilehlé na jeho hřbet; řekl bys, že je považuje za část sebe sama. Žádná z těch tváří, vážných a znavených, nesvědčila o nějakém zoufalství; pod spleenovitou kopulí nebes, nohy majíce zabořeny v prach země právě tak bezútěšné jako nebe, kráčeli s rezignovaným vzezřením těch, kteří jsou odsouzeni k věčnému doufání.
A průvod přešel mimo mne a ponořil se v atmosféru horizontu na místě, kde zakulacený povrch naší planety uniká zvědavosti lidského pohledu.
A po několik okamžiků snažil jsem se chtít pochopit to tajemství; ale brzo přepadla mne neodolatelná lhostejnost a já byl hůře sklíčen než oni sami svými drtivými Chimérami.