Charles Baudelaire :: svět prokletého básníka :: Poezie a próza
Úvodní stránka  |  Poezie a próza  |  Život v datech  |  Galerie  |  Citáty a glosy  |  Téma Baudelaire  |  Odkazy
English version  |  Version Française

české překlady

Květy zla

» Malé básně v próze «

Arsenu Houssayovi
I. Cizinec
II. Zoufání stařeny
III. Umělcovo confiteor
IV. Vtipkář
V. Dvojitá komnata
VI. Každý svou chiméru
VII. Blázen a Venuše
VIII. Pes a flakon
IX. Špatný sklenář
X. O jedné hodině zrána
XI. Divá žena a můj miláček
XII. Davy
XIII. Vdovy
XIV. Starý komediant
XV. Koláč
XVI. Hodiny
XVII. Hemisféra ve vlasu
XVIII. Vyzvání k cestě
XIX. Hračka chudého
XX. Dary víl
XXI. Pokušení čili Eros, Plautus a sláva
XXII. Soumrak
XXIII. Samota
XXIV. Záměry
XXV. Krásná Dorothea
XXVI. Oči chudých
XXVII. Heroická smrt
XXVIII. Falešný peníz
XXIX. Velkomyslný hráč
XXX. Šňůra - Eduardu Manetovi
XXXI. Náklonosti
XXXII. Thyrsus - Ferenci Lisztovi
XXXIII. Opíjejte se!
XXXIV. Již!
XXXV. Okna
XXXVI. Touha malovat
XXXVII. Dobrodiní luny
XXXVIII. Která je ta pravá?
XXXIX. Ušlechtilý oř
XL. Zrcadlo
XLI. Přístav
» XLII. Portréty milenek «
XLIII. Galantní střelec
XLIV. Polévka a oblaka
XLV. Střelnice a hřbitov
XLVI. Ztráta aureoly
XLVII. Slečna Bistouri
XLVIII. Any where out of the world - Kdekoli mimo svět
XLIX. Zabíjejme chudáky!
L. Dobří psi - Panu Josephu Stevensovi
Epilog

Báseň o hašiši

Fanfarlo

Důvěrný deník


originale française

Les fleurs du mal

Petits poemes en prose

La Fanfarlo


Baudelaire in English

The Flowers of Evil

Prose Poems

Fanfarlo




Navštivte

Malý koutek poezie

Malý koutek poezie


Baudelaire


Malé básně v próze

Previous    Next


XLII. Portréty milenek


V mužském boudoiru, totiž v kuřárně náležející k elegantní krčmě, pokuřovali a popíjeli čtyři muži. Nebyli vlastně ani staří ani mladí, ani hezcí ani oškliví; ale ať staří nebo mladí, měli onu distingovanost, kterou nelze nepoznat, cosi nepopsatelného, ten chladný a výsměšný smutek, jenž jasně praví: "Mnoho jsme žili, a hledáme, co bychom mohli milovat a ctít."
Jeden z nich převedl hovor na ženy. Bylo by bývalo filosofičtější nemluvit o nich vůbec; ale jsou duchaplní lidé, kteří, napijí-li se, nepohrdají banální konverzací. Posloucháme tedy toho, jenž mluví, tak, jako bychom poslouchali taneční hudbu.
"Všichni muži," pravil, "prošli stářím Cherubína; jest to doba, kdy místo dryad objímáme bez hnusu kmen dubů. To je první stupeň lásky. Na druhém stupni počínáme se vybírat. Moci uvažovat, to je už dekadence. Tehdy hledáme rozhodně krásu. Já pro svou osobu, pánové, jsem hrd na to, že již odedávna jsem došel k přechodné době třetího stupně, kdy krása sama již nepostačuje, není-li okořeněna parfumem, ozdobou et caetera. Ba přiznám se, že toužím leckdy, jako po neznámém štěstí, po čtvrtém stupni, jejž musí vyznačovat naprostý klid. Ale po celý svůj život, vyjímaje onen věk Cherubína, byl jsem více než kdokoli jiný citlivý k té rozčilující hlouposti a dráždící prostřednosti žen. Co nejvíc miluji na zvířatech, je bezelstnost. Posuďte tedy, co jsem asi vytrpěl od své poslední milenky.
Byla levobočkem jednoho knížete. Krásná, rozumí se samo sebou; jinak - proč bych se jí byl zmocnil? Ale ona kazila tuto velikou přednost nevhodnou a zrůdnou ctižádostí. Byla to žena, jež si chtěla vždy hrát na muže. ,Vy nejste muž! Ach! Kdybych byla mužem! Z nás obou jsem já mužem!' Takové byly nesnesitelné refrény, vycházející z těch úst, z nichž bych si byl přál vidět vylétat jen písně. Nechal-li jsem vyklouznout slova podivu o knize, básni nebo opeře, pravila ihned: ,Vy snad myslíte, že je to velmi silné? co vy víte, co je silné?' a argumentovala.
Jednoho krásného dne se vrhla na chemii; a to tak, že mezi jejími a svými ústy jsem od té doby nalézal skleněnou masku. A při tom všem velice upejpavá. Dotekl-li jsem se jí někdy trochu příliš zamilovaným gestem, svíjela se jako znásilněná citlivka."
"Jak to skončilo?" pravil jeden z ostatních tří. "Nevěděl jsem, že jste tak trpělivý."
"Bůh vložil lék do nemoci samé," pokračoval. "Jednou nalezl jsem tuto Minervu vyhladovělou po ideální síle v tete-a-tete se svým sluhou, a to v situaci, jež mě nutila diskrétně se vzdálit, aby se nemusili rdít. Večer jsem je oba propustil, vyplativ jim nedoplatky jejich gáže."
"Pokud se mne týče," uchopil se slova ten, jenž byl přerušil, "mohu si stěžovat jen na sebe sama. Štěstí přišlo ke mně a já je nepoznal. V poslední době mi osud popřál rozkošnou ženu, jež byla tím nejsladším, nejpokornějším a nejoddanějším tvorem, vždy ochotna! a to bez entusiasmu! "Velice ráda, je-li vám to příjemno." To byla její obyčejná odpověď. Kdybyste dali baštonádu této zdi či této pohovce, vyloudili byste z nich více vzdechů, než vyloudily z prsou mé milenky záchvaty nejšílenější lásky. Po celoročním soužití se mi přiznala, že nepoznala nikdy rozkoše. Tento nerovný souboj se mi hnusil a tato nepřirovnatelná dívka se provdala. Později mne napadlo zase ji spatřit, a tu mi pravila, ukazujíc mi šest krásných dětí: ,Hleďte, můj drahý příteli, jsouc ženou, jsem posud tak pannou jako tehdy, když byla jsem vaší milenkou.' Na této ženě se nic nezměnilo. Leckdy ji lituji: tu jsem si měl vzít!"
Ostatní se dali do smíchu a třetí vypravoval: "Pánové, poznal jsem rozkoše, jichž vy jste si snad nevšímali. Míním komiku v lásce, komiku, jež nevylučuje obdiv. Já, myslím, obdivoval jsem se víc své poslední milence, než vy jste mohli milovat či nenávidět ty svoje. A každý se jí obdivoval právě jako já. Když jsme vstoupili do restaurantu, po chvilce každý zapomněl jíst, pozoruje ji. Ba i sklepníci a dáma z komptoiru pociťovali tuto nakažlivou extázi do té míry, že zapomínali na svoje povinnosti. Krátce, žil jsem nějaký čas v tete-`a-tete se živoucím fenomenem. Ona kousala, drtila, hltala, požírala, ale s úžasnou lehkostí a bezstarostností. Tak mne udržovala dlouho v extázi. Říkávala takovým sladkým, snivým, anglickým a romaneskním tónem: ,Mám hlad!' A tato slova opakovala ve dne v noci a ukazovala při tom ty nejkrásnější zoubky na světě, jež by vás byly dojaly a spolu rozveselily. Byl bych si mohl získat jmění, ukazuje ji po výročních trzích jako žravou obludu. Dobře jsem ji krmil; a přece mě opustila..." "Nepochybně kvůli nějakému dodavateli potravin?" "Cosi podobného, jakýsi úředník od intendance, jenž zaopatřil tomu nebohému dítěti nějakým dovedným kouskem denní porci několika vojáků. To jsem aspoň předpokládal."
"Já," pravil čtvrtý, "vytrpěl strašné bolesti opakem toho, co se obyčejně vyčítá egoistické samičce. Myslím, že nemáte práva, vy příliš šťastní smrtelníci, abyste si stěžovali na nedokonalosti svých milenek!"
To bylo proneseno tónem velice vážným, od muže vzezření jemného a rozvážného, fyziognomie skoro kněžské, naneštěstí ozářené světle šedýma očima, očima, jejichž pohled praví: "Já chci!" nebo: "Musí to být", nebo docela: "Já neodpouštím nikdy!"
"Kdybyste vy, G..., který jste tak nervozní, vy oba, K... i J..., kteří jste tak zbabělí a lehkomyslní, byli spojeni s jednou mou známou, buď byste utekli nebo byste byli mrtvi. Já to přežil, jak vidíte. Představte si bytost, neschopnou dopustit se nějaké citové nebo počestní chyby; představte si bezútěšnou jasnost charakteru; oddanost bez přetvářky a bez emfáze; něžnost bez slabosti; energii bez násilí. Historie mé lásky podobá se nekonečné cestě po ploše čisté a hladké jako zrcadlo, závratně monotonní, které by odráželo všecky mé city a pohyby s ironickou přesností mého vlastního svědomí, takže jsem si nemohl dovolit nerozumný posunek nebo cit, aniž bych nebyl hned postřehl němou výčitku svého neodlučitelného přízraku. Láska se mi zdála být poručnictvím. Jak lituji, že jsem neudělal ty hlouposti jež ona mi zabránila spáchat! Co dluhů jsem zaplatil proti své vůli! Zbavovala mě všech dobrodiní, jež bych byl mohl požívat ze svého vlastního bláznovství. Chladným a nepřekročitelným pravidlem stála v cestě všem mým rozmarům. A k dovršení hrůzy, když jsem se zadržel, abych jí neskočil na krk, volaje: ,Tož buď přece trochu nedokonalou, bídnice, abych tě mohl milovat bez nevolnosti a bez hněvu!' Po několik let jsem se jí obdivoval se srdcem plným zášti. A nakonec - já z toho nezemřel!"
"Ach!" pravili druzí, "což ona zemřela?"
"Ano, to tak nemohlo pokračovat. Láska se stala pro mne dusivým upírem. Zvítězit nebo zemřít, jak praví politika, to byla alternativa, již mi osud ukládal. Jednou večer, v lese... na břehu jakési bažiny... po melancholické procházce, kdy v jejích očích se odrážel sladký mír nebes a kdy mé srdce bylo rozbouřeno jako peklo..."
"Cože!"
"Jakže!"
"Co tím chcete říci?"
"Nebylo vyhnutí. Mám příliš mnoho citu pro spravedlnost, abych vzorného sluhu bil, propustil nebo s ním špatně nakládal. Ale bylo nutno vyrovnat tento cit s hrůzou, kterou tato bytost ve mně budila. Zbavit se této bytosti ve všem respektu. Co vlastně jsem měl s ní udělat, když ona byla dokonalá?"
Druzí tři společníci hleděli na něho nejistým a trochu blbým pohledem, jako by se tvářili, že nechápou, a jako by se už tím přiznávali, že by se sami necítili schopnými tak přísného činu, ač ostatně s dostatkem vysvětleného.
Nato byly objednány nové láhve, aby se zabil čas, jenž má tak tuhý život, a aby se urychlil život, jenž ubíhá tak zvolna.









www.baudelaire.cz :: Since 2002 :: Based On Layout Designed By Danny Is On Fire Productions © 2006