"Jakže! vy zde, můj drahý? Vy, a na špatném místě? vy, jenž pijete kvintesence! vy, který jíte ambrosii! Opravdu, to mě překvapuje."
"Můj drahý, znáte mou hrůzu před koni a vozy. Právě teď, když jsem ve velkém spěchu přecházel boulevard, jak jsem skákal v blátě tím pohyblivým chaosem, kde smrt cvalem přibíhá ze všech stran zároveň, sklouzla mi při náhlém pohybu z hlavy moje aureola do bláta na dláždění. Neměl jsem odvahy ji zvednout. Soudil jsem, že je méně nepříjemné ztratit své odznaky než dát si přerážet hnáty. A pak, řekl jsem si, neštěstí je přece k něčemu dobré. Nyní se mohu procházet inkognito, dělat nízké skutky a oddávat se zkaženosti jako obyčejní smrtelníci. A tu mě máte, zcela podobného vám, jak vidíte!"
"Měl byste aspoň dát na nárožích ohlásit tu aureolu nebo ji dát hledat policií."
"Opravdu ne! Je mi tu dobře. Vy jediný jste mě poznal. Ostatně důstojnost mě nudí. A pak myslím s radostí na to, kterak nějaký špatný básník ji zdvihne a nestoudně si ji posadí na hlavu. Učinit někoho šťastným, jaká to rozkoš! a zvláště učinit šťastným někoho, kdo mi bude k smíchu! Pomyslete si X nebo Y! jak to bude směšné!"