Cestoval jsem. Krajina, v níž jsem se ocitl, měla v sobě neodolatelnou velikost a vznešenost. Něco z ní přešlo nepochybně v tom okamžiku v mou duši. Myšlenky mé poletovaly s lehkostí rovnou lehkosti atmosféry. Sprosté vášně, jako nenávist a profánní láska, zdály se mi nyní tak vzdálenými jako mračna, která táhla na dně propastí pod mýma nohama; duše má zdála se mi tak rozklenutou a tak čistou jak kopule nebes, jež mne obklopovala; vzpomínka na věci pozemské vcházela v mé srdce jen zeslabená a ztlumená jako znění zvonků nespatřitelných stád, jež se pásla daleko, velmi daleko na svahu jiné hory. Po nehybném jezírku, černém svou nesmírnou hloubkou, táhl chvílemi stín oblaku, jako odraz pláště vzdušného obra, letícího nebem. A vzpomínám si, kterak tento slavnostní a vzácný pocit, jejž působil veliký a úplně tichý pohyb, mě naplňoval radostí a spolu i bázní. Krátce, dík úchvatné kráse, jíž jsem byl obklopen, cítil jsem se v dokonalém souladu se sebou samým a vesmírem; ba myslím, že ve své dokonalé blaženosti a ve svém úplném zapomnění všeho zla pozemního dospěl jsem docela k tomu, že nezdály se mi již tak směšnými žurnály, které tvrdí, že člověk se zrodil dobrým; -- když tu nevyléčitelná hmota obnovila své požadavky a já pomýšlel na to, zahnat únavu a utišit chuť k jídlu, již způsobilo tak dlouhé stoupání. Vytáhl jsem z kapsy veliký krajíc chleba, koženou číšku a lahvičku jakéhosi elixíru, jejž lékárníci tenkrát prodávali turistům, aby jej příležitostně mísili se sněhovou vodou.
Krájel jsme klidně svůj chléb, když tu jakýsi lehoučký šum přinutil mne zvednout oči. Přede mnou stála malá, černá, otrhaná a rozježená bytost, jejíž vpadlé, plaché a jakoby úpěnlivé oči hltaly ten kus chleba. A já zaslechl, kterak vydechla tichým a drsným hlasem slovo: Koláč! Nemohl jsem se zdržet smíchu, slyše název, jímž jistě chtěla poctít můj téměř bílý chléb, a ukrojil jsem z něho hezky velký krajíc, jejž jsem jí nabídl. Přiblížila se zvolna, nespouštějíc s očí předmět své žádostivosti, pak popadnuvši krajíc rukou, rychle ucouvnula, jako by se bála, že má nabídka nebyla upřímná nebo že již jí lituji.
Ale v témž okamžiku byla povalena jiným malým divochem, jenž se vzal bůhví odkud, tak dokonale podobným tomu prvnímu, že by se mohl pokládat za jeho blížence. Váleli se spolu po zemi, perouce se o drahocennou kořist, z níž žádný patrně nechtěl obětovat polovičku svému bratru. První uchopil v zoufalství druhého za vlasy; tento popadl ho zuby za ucho a vyplivl ho krvavý kousek se skvostným zakletím ve svém nářečí. Legitimní vlastník koláče pokusil se zatít své drápy do očí usurpátorových, tento však vynaložil všecky své síly, škrtě svého protivníka jednou rukou, zatímco druhou snažil se všoupnout do kapsy cenu zápasu. Ale přemožný, oživen zoufáním, se znovu vzchopil a zasadil vítězi ránu do žaludku, takže se tento kutálel po zemi. Nač líčit ten ohavný zápas, jenž trval déle, než zdály se slibovat dětské jejich síly. Koláč šel z ruky do ruky a každým okamžikem měnil kapsu; ale žel!, měnil také svůj objem; a když konečně zmořeni, bez dechu, zkrváceni ustali, poněvadž nebylo již možno pokračovat, nebylo vlastně proč se bít; koláč zmizel a rozpadl se v drobečky, podobné zrnkům písku, s nimiž se mísil.
Toto divadlo zamlžilo mi krajinu, a tichá radost, v níž jásala má duše, dříve než spatřila tyto lidičky, úplně zmizela. Zůstal jsem nad tím dosti dlouho smuten, opakuje si stále: Je to nádherná země, kde chléb se nazývá koláčem a jest mlskou tak vzácnou, že stačí, aby vznítil dokonale bratrovražednou válku.