Charles Baudelaire kdysi napsal, že jednou z výsad umění je, že "strašné, byvši vyjádřeno umělecky, stává se krásným." Jeho básnické dílo je důkazem těchto slov. Tento velký učitel, velký předchůdce moderní poezie dokázal ve svých básních zachytit zlo světa prostřednictvím květů básnických obrazů. Jako analytik zla se stal zároveň ukazatelem cesty krásy, která - toto zlo odhalujíc - přináší světu důstojnou kompenzaci. Je třeba si ovšem uvědomit, že Baudelaire nebyl moralistou, nebyl kazatelem dobra, ale jen a jen analytikem. Třebaže stojí uprostřed kruté reality života, nechce ji ani kárat, ani vylepšovat. Stojí nad ní a silou básnické vize ji rozebírá bez zdviženého prstu, ale zato s nesmírnou přesností a niternou citlivostí, která - často vobecné poloze - působí mnohem bezprostředněji než útočná morální naučení. Stinné stránky a zlo života obracel básník v poetické šperky od samého mládí. V tomto směru je přímo symbolická jeho "trestná cesta" lodí Indickým oceánem do Kalkaty. Baudelairův nevlastní otec, generál a posléze diplomat Jacques Aupick těžce nesl školní neúspěchy mladého nadšence pro umění. Rozhodl se, že jeho syn bude následovat jeho příkladu a stane se jednoho dne úspěšným obchodníkem nebo politikem. A tak v červnu 1841 vyplul příští básník na palubě trojstěžníku Paquebot des Mers du Sud do exotických dálek. Kapitán lodi, který byl dobrým přítelem generála Aupicka, měl během cesty neposlušného syna obracet na cestu pravou. A toto životní zlo mělo svůj nepochybný líc. Mladý muž, který trpělivě naslouchal přednáškám kapitána, zúročil tuto nepříjemnou - ostatně předčasně ukončenou - cestu v celé řadě svých básní, z nichž na příští čtenáře dýchala exotika a krása Vydálených krajů.

   Nejinak tomu bylo ostatně i později, kdy se z mladého Baudelaira stal pařížský příslušník tehdejší zlaté mládeže, lehkomyslný dandy, který chtěl užít ze života vše, co život v oné době mladým lidem nabízel, a který si bohaté smyslové zážitky ještě násobil alkoholem a drogou. Sotva kdo tehdy tušil, že životní styl mladého bouřliváka, kterým tak děsil svou matku a adoptivního otce, je v podstatě studijním materiálem citlivého společenského analytika, který měl to obrovské štěstí, že byl zároveň svrchovaným básníkem. Jeho Květy zla, v nichž se podivuhodným způsobem snoubí bohatá smyslová zkušenost s výsostnou uměleckou inteligencí, jsou v podstatě svědectvím o zlu, do něhož člověka zavedla jeho vnější i vnitřní bída. A básník podává ve svém díle krutý obraz tehdejšího lidského osudu. Ale nikdy nepřestává býti analytikem. Nikdy nevstupuje přímo do toku událostí, o nichž vypovídá. Vždy si zachovává odstup. Zdá se, jako by stál nad tím mnohotvarým lidským mraveništěm, o němž zpívá svou krásnou a smutnou píseň. S podObným nadhledem hovoří ovšem i o ženách. Jeho milostná poezie není osobní výpovědí, od razem osobních prožitků. I zde jako by básník stál nad událostmi, i zde se podobá tomu, který pozoruje a rozjímá. Právem mohl napsat básník Théophile Gautier, Baudelairův přítel, jemuž autor své Květy zla věnoval. "Postavy žen, které se v Baudelairově poezii objevují, jsou jakoby zastřeny a těžko jim můžeme dát jména. Jsou to spíše typy než osoby. Představují věčnou ženskost a láska, již jim básník vyslovuje, je láska vůbec a ne láska určitá, jediná." I nad těmito básněmi si znovu uvědomujeme, že i zde to byla především básnická krása, která těmto svědectvím propůjčila trvalou hodnotu.