Proč prokletí básníci? Co tím chtěl říci Verlaine? Totéž v podstatě, co Vigny ve svém "Stellovi" nebo "Chattertonovi". Kletba společenská stíhá toho, kdo se odlouči] od průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti; kdo chce létat, kde se jiní plazí; kdo se zasvětil poznání tajemství a žije snem; kdo jako génius přečnívá průměr lidství. Koncepce prokletého básníka je podstatně romantická. Básníci romantismu potřebovali ke své tvorbě vědomí napětí a rozporu, v němž by byli se společností: mohli tvořit jen z tohoto rozporu, on byl jejich tonikum. Inspirace romantická pracovala s jistou základní nenávistí a nechutí: s filistrem. On byl takřka můstek, od něhož se romantičtí básníci odráželi ve svém skoku. Ale odpovídá toto pojetí skutečnosti? Myslím, že nikoli; znám alespoň doby, kdy básničtí géniové byli svou společností přijímáni ne-li s otevřenou náručí, alespoň s úctou stále rostoucí, například Goethe; ale ovšem tito géniové se společnosti vědomě přizpůsobovali a svým dílem přímo jí sloužili. Je možno říci, že až s romantismem se vyskýtá básník-odbojce proti společnosti jako typus; a to znamená: až v měšťácké společnosti, neboť duch měšťácký a duch romantický rodí se zároveň. V dobách předchozích byli ovšem básníci tzv. nepravidelní, ale ti stáli mnohem spíše mimo společnost, než zásadně proti společnosti. Pocit, že je básník "mimo zákon" slovo Mallarméovo - vzniká až nyní. Castěji a častěji bývá obviňována společnost, že zaviňuje svým podceňováním a nedoceňováním básníka zjevy básníků proklatých. Nikterak ne revolucionář, nýbrž akademický a oficiální literární historik francouzský, universitní profesor Fortunat Strowski, napsalo tom tyhle významné věty: "Byli vášnivě obžalováni Verlainovi vrstevníci, že mu nedali dosti peněz a že ho nechali zemřít bídou; ale nebylo by se mu mohlo nikdy dát dosti peněz. Pravá výčitka, s níž je třeba obrátit se proti společnosti měšťácké, je, že zanechala takového muže napospas takovým neřestem, aniž se pokusila povznésti ho tím, že by si ho vážila a ho ctila. Pro pouhou naději - ostatně marnou - že spatří svého syna, Verlaine nalezl v sobě sílu i ve svém nejhorším úpadku, nepíti několik dní. Byl tedy prostředek, probudit v něm určité vysoké city? Byl by si přál, aby byl počítán mezi básníky vážené; snil o akademii. Ale všichni jím pohrdali, byl odsouzen k bohémě; měl za přátele a obdivovatele jen děti, nebo deklasovance. Když lidé uhádli jeho génia, bylo příliš pozdě. Ne tak století vkusu zacházelo s La Fontainem. I Théophile, vedle něhož Verlaine je skoro světec, nalezl velké pány a velké dámy, kteří se až do konce přeli o něho s jeho neřestmi."



   Jisto je mně, že v staré společnosti, v její organizaci, měl i básník své pevné místo, místo čestné, sociálně důležité funkce. Byl ctěn a vážen jako posvětitel stávajícího řádu. I když se stavěl proti společnosti svým životem, byla tu vždycky ještě funkce, která žila nad osobou a zachraňovala ji. Jemný duch pospolitosti a družnosti společenské počítal stále s básníkem jako s podstatným činitelem společenským; vážil si ho a pomáhal mu velmi často i v jeho tísních a slabostech osobních. Tento jemnější duch společenský je to, co schází dnešní měšťácké společnosti; vyhynul v ní úplně, neboť tato společnost propadla úplně hmotařství, a tím také úplně zesprosťačela. V nové společnosti, zásadně dezorganizované, v níž vládne boj o život a zápas všech se všemi, nemůže mít ovšem ani básník svého organického místa. Proto myslím, prokletost moderních básníků je i sociologicky jiného rázu, než byla odpoutanost takzvaných nepravidelných básníků v dobách klasických; cítí ve společnosti svou nepří. telkyni a sami cítí se tvory nesociálními. Odtud zvláštní zatrpklost a zavilost jejich protispolečenské noty. Mají velmi jasné vědomí o dezorganizaci moderní společnosti, o její rozkolísanosti a podrytosti; a víc: mají i vědomí, že svým dílem její rozvrat uspišují. Není náhodné, myslím, že se vyskýtají tito hásníci právě nyní hromadně; znamená to aspoň tolik, že dezorganizace společnosti značně pokročila. Plní funkci seismografů, které zaznamenávají přírodní poruchy, zemětřesení a bouře. Není jistě náhodné, že se tito tvůrcové poezie nové, proti tradiční, iracionálné a obrazivé, rozešli s dnešní společností, která dožívá ještě formy myšlenkové i životní, jež oni již opustili.