Roku 1884 vydal Paul Verlaine brožurku "Les poètes maudits": byly to kratičké studie o několika básnících upadlých v zapomenutí nebo v opovržení, zemřelých i živých. Byl tam poslední romantik a první symbolista, geniální romanopisec a povídkář, mstící na šosácích zhrzený sen, Villiers de l'Isle-Adam, cosi jako francouzský Poe; byla tam jemná básnířka elegické a intimní noty, Marceline Desbordes-Valmore, sentimentálka, jejíž kult zasil do Verlaina, kupodivu, Rimbaud; byl tam sfingovitý symbolista Mallarmé, intelektualista čirého ledovcového záření; byli tam i básníci, které máme dnes na programu: Tristan Corbiere, Arthur Rimbaud a sám Paul Verlaine, pod anagramem Pauvre Lelian. A ovšem, ta řada mohla by být snadno rozmnožena. Mezi "prokleté básníky" bylo by možno zařadit předem samého velmistra moderní poezie, Charles Baudelaira; dále básníka, který hledal vedle jiných také, mluveno jazykem Rimbaudovým, "alchymii slova", záchvěv nové tonality a krásy slovné, a potácel se celý život mezi šílenstvím a snem ve bdění, Gérarda de Nerval, který napsal takto několik svých nejkrásnějších čísel, v nichž se jako náměsíčník nesl lehkou nohou na okraji nejtemnějších propastí. A z mladších by tam mohl být ironický básník Bezvědoma a snovatel jeho pitvorných her a klamů, Jules Laforgue; a dnes bychom k nim mohli přiřadit i "nadsamce literatury", jak mu říká Madame Rachilde, Jarryho, autora "Mesaliny" a "Ubuho", nebo destilátora jedovatých trestí básnických, jehož sláva se rozbřeskla také až na jeho hrobě, rytce démantným rydlem, Paula Jeana Touleta.



   Baudelairovo dílo, jeho sbírka "Květy zla" (1857), stojí na rozmezí dob: jednu tvář obrácenou do minulosti, druhou do budoucnosti. Podává nejdokonalejší umění v starém slova smyslu jako výraz mohutného a uzrálého intelektu, ale rozkládá je již také, rozrušuje je již také a napovídá tak celý dnešek, laděný vysloveně protiumělecky; nadává novým smyslem staré věci, a přináší tím novou interpretaci života, veliký celkový pohled na lidský úděl v témže smyslu, jak jej přinesl své době Dante. Má některé své kořeny v starší poezii francouzské: v Aloysiovi Bertrandovi, v Sainte-Beuvovi. Na cestě od Sainte-Beuva k Baudelairovi vytváří se nejen nová mystika lásky, založená na satanismu smyslnosti, nýbrž i nová alchymie slova, založená na zkonkretizování a zhudebnění tohoto posavadního nástroje abstraktní logičnosti. Pařížský obraz, moderní elegie, intimní poezie, to všecko, co načrtl v obryse Sainte-Beuve, vytváří až Baudelaire; nadává všednost, nudu, rozvrat a neřest magií poezie, jejíž aureolu věšeli posud básníci jen na věci monumentálné a historicky výsostné. Je to dále Poe, který probudil v Baudelairovi smysl pro tajemný život věcí a jejich hodnotu symbolicky znakovou, ale hlavní část jeho génia je ovšem dílem jeho duše: nejen jejího velikého intelektu, nýbrž i její zcela výjimeěné schopnosti k utrpení.

   Ohromná zásluha tvořivosti Baudelairovy je nejprve v tom, že rozšířil nesmírně zorné pole poetičnosti. Neřest a zločin jako ctnost a svatost, ošklivost modernosti a syrové mechaničnosti jako samozřejmost snu a vzlet ideje - všecko si v ní drží rovnováhu a vyvažuje se. V podstatě své spiritualistická, nebojí se tato poezie hmoty; v podstatě zbožná, nebojí se rouhačství: harmonizuje obojí ve vyšší útvar symfoničnosti. Metá blesky do duchových krajin ponořených posud do tmy a mlčení; ze skutečnosti jevové dovede vyčísti funkci nadpřirozenosti a zapřádá všecky jevy do jakési symbolické vzájemnosti a znakovosti. Svět pocitů není Baudelairovi něco uzavřeného, naopak: každý pocit nese v sobě schopnost nekonečné rezonance. Světlo se prodlužuje ve vzpomínku, zvuk se přepodstamuje v záření, magnetické aury se vznášejí nad věcmi a proměňují je v živé bytosti. Není nikdy u Baudelaira přepisu skutečnosti, není objektivné popisnosti: všecky věci vnějškové mění se u něho v budovatelky vnitřního světa, svéprávného světa hrůzy, krásy, úzkosti, lítosti, rozkoše nebo nudy. Tímto způsobem svět a život nejsou vykládány, nýbrž naopak ztajemňovány: jde mu všude o rozšíření obzoru a vyklenutí atmosféry co nejvyšší. Milovaná žena stává se například "krásným podzimním nebem, jasným a růžovým"; srdce neřestí vysušené "palácem zhanobeným divokým davem"; mrtvá léta chýlí se na "balkóny nebes v starodávných róbách"; "housle se chvějí jako srdce, které lidé sužují"; nějaké "strašné sdělení je šeptáno do zpovědnice srdce"; "sláva noci rozlévá se nad spící Paříží jako řeka"; žena vniká do srdce básníkova "jako rána nožem". To nejsou přirovnání ve smyslu staré rétoriky, která je rozvíjela jako logické vzorce; to jsou záblesky básnického poznání, na vteřinu navozené a ihned přerušené, aby čtenář byl nucen k spolupráci. Tato poezie nevykládá a neopisuje, nýbrž sugeruje: první v takové míře. Je u něho neustálá fluktuace mezi duchem a smysly; není pevné hranice mezi nimi: duch je neustále zhmomován a ztvárňován a život smyslů ztajemňován a spiritualizován. Baudelaire je básník v podstatě křesťanský: jeho radost je vždycky přímý nebo nepřímý důsledek jeho utrpení; je to vždycky exaltovaný výbuch světelný z temného pozadí a na temném pozadí - ne stálý statický stav mysli, jak tomu bývá u básníků inspirace pohanské.

   Baudelaire se vymkl i romantismu i realismu básnickému: razil poezii novou dráhu. Poezie není mu věcí citu nebo vášně jako v romantismu, nýbrž intelektu; ale není mu také věcí popisu a konstatování nebo nápodoby, nýbrž transpozice do vyšší oblasti hudebně spirituální. Jsme zde rozhodně blízcí tomu, čemu říká abhé Brémond "čistá poezie"; poezie osvobozená z pout logických, vykoupená z ducha diskursivného. Nalezl umění, jak su~erovati duchu dojmy básnické hudbou slov a náznaky symbolů, probudil jej k vnímavosti pro nový druh poznání. Přivedl poezii k čistému lyrismu, k svobodnému lyrismu bez jasné ideje a bez osobního zaujetí citového; k lyrismu, který se neopírá ani o logiku, ani o rétoriku, ani o popis - který ie výsledkem taiemného souhlasu intelektu a smyslovosti. Poezie stává se oblastí nového duchového poznání, novým zrcadlením určitého druhu a způsobu.