Charles Baudelaire odešel z domova v roce 1842. Z doby, kdy se nastěhoval na ostrov svatého Ludvíka v samém srdci Paříže, do jednoho ze starých domů tichého nábřeží de Béthune, známe ne sice první, ale právem slavnou básníkovu podobiznu, za niž vděčíme předčasně zemřelému malíři Emilu Deroyovi. Je zde portrétován s hlavou nakloněnou, s ukazováčkem opřeným o spánek, s gestem, které nám ihned připomíná - zároveň s Banvillovým popisem Deroyova obrazu v Nových kamejích pařížských - nejkrásnější a jistě také nejpřesnější Baudelairovu podobiznu literární. Podobiznu, vytvořenou podle tehdy opravdu krásného modelu; tu, kterou z důvěrných a zřejmé velmi intenzivních vzpomínek na sklonek čtyřicátých let a na svoje setkání s básníkem v onom malém Pimodanově paláci na ostrově svatého Ludvíka vyvolal Théophile Gautier na prvních stránkách své klasické studie, již předeslal prvnímu soubornému vydání básníkových děl.

   Gautierova předmluva má otevřenost, nestírající nic ze zvláštních nadnesených a stylizovaných způsobů, které v té době byly nechybějící součástí literární cti určité skupiny umělců. Hovoří o tom, že v době, kdy se setkal v kuriózním prostředí pokojů někdejšího Lauzunova obydlí s Baudelairem - v prostředí a velmi výlučné společnosti literární a umělecké -, všichni zvolna propadali opiu a hašiši. Scházeli se tam, aby se oddávali drogám, které nakonec zničily pána domu, nadaného malíře Boissarda de Boisdenier (1813-1866), autora onoho přízračného Návratu z Moskvy (1835), obrazu, který mu i vedle tolikeré tehdejší proslulosti pláten Charletových přinesl alespoň rychle vzplanuvší a dodnes ne zcela zhaslou aureolu slávy.

   Také Baudelaire patřil tehdy v letech čtyřicátých mezi ty, kdo už tenkrát hledali nové emoce v rozrušování smyslů, které se později stalo tak nebezpečnou - a až ke Cocteauovým Dětem pro postrach (Les enfants terribles) a Svěcení a vraždění lásky (Sacre et massacre de l'amour) Rogera Gilberta-Lecomta a odtud až k Antoninu Artaudovi následovanou - devizou Rimbaudovou. Bylo to bloudění v umělých rájích, o němž později Charles Baudelaire napsal knihu, opírající se nejenom o velkého autora Levany a Matek žalu, o slavnou analýzu Zápisků anglického poživače opia Thomase de Quinceye, ale také o zkušenosti vlastní. Zde je počátek jeho návyku drogám, z nějž se nikdy zcela nevymanil: uchyloval se k nim ve své beznaději ještě na sklonku svých let v Belgii.

   Avšak tehdy se utíká k bílým jedům jako k prameni zvláštních, smysly násobících senzací, prameni exaltující a obluzující vikarizace smyslů. Byly vyhledávány jako prostředek, který dovoloval, byť na několik chvil a za cenu příliš vysokou, ponořit se do zářivých a prostupujících se prostorů, barevných, světelných a jiskřících snů, vzájemně se pronikajících a znásobených smyslových zážitků. Prostředek, který evokoval stavy a světy, kam člověk se smysly takto nerozrušenými a neporušenými vstoupit nemohl, leda výjimečně v objetí nebezpečných horeček a halucinací na samém okraji mentální rovnováhy a duševních poruch. Role opia a drog, jakkoliv nelegitimní, v prchavých pokusech o definování těchto počitků nebyla malá. Byl to však přece jen jeden z prostředků vášnivého hledání nových a netušených světů, které ještě zcela patřily romantickému hnutí.

   Za tím vším se však skrývá myšlenka v literatuře už dlouho znovu nalézaná a zkoumaná. Snad ani Twicknamská zahrada anglického básníka Johna Donna (1572-1631), který chtěl všeléčiva libovonná pít zrakem, sluchem, čichem, hmatem, vším - není z prvních příkladů. Stala se jednou z hnacích sil romantické poezie a zůstala jí až k surrealismu a vlastně dodnes. Je jedním z jejich nejpřitažlivějších znaků. Je to v důsledku vikarizace smyslů nastalá souvztažnost barev a zvuků, zvuků a vůní, vůní a barev. Tato myšlenka v řadě Baudelairových básní výslovně a nezapomenutelně formulovaná a obměňovaná prostupuje jako temné záření jeho básnickou knihu celou. Je její ne vždy jasně definovatelnou, ale stále přítomnou součástí a jednou z nejryzejších hodnot. Tak v díle tohoto tragického básníka se objevuje, realizováno ve velmi ryzí podobě, téma už dlouho předtím tušené, pak naznačované, často dokonce analyzované, které po Květech zla ve francouzské poezii ještě dlouho doznívalo. Myšlenka, kterou nacházíme teoreticky rozvedenou už v jeho kritických kapitolách věnovaných malířství (Salon 1846), vyjádřená pak s pronikavou přesností v nádherné básni Vztahy, jedné z programových básní složité architektury Květů zla, položených na sám počátek knihy, ono tolikrát citované


a také mohutná představa majestátu živlů, evokující minulý život, v níž


připomenou nám s velkou naléhavostí, že jsme se setkali s jejími obdobami v dílech právě těch umělců, kteří už před indickou cestou patřili k prvním literárním přátelům básníkovým. Už v nezapomenutelném Balzacově Ludvíku Lambertovi nacházíme dokonce ještě úplnější formulaci, podle níž čtyři projevy hmoty ve vztahu k člověku, zvuk, barva, vůně a tvar, mají stejný původ, a Gérard de Nerval hovoří právě na samých vrcholech své tvorby - v Aurelii - o psychických stavech,. v nichž se pokládal za hrdinu, žijícího před zraky bohů; vše v přírodě nabývalo nového vzhledu, z barev, vůní a ze zvuků viděl (jsem) vycházeti souzvuky dosud neznámé.