"Jsem políček i tvář, kam pad, / ... jsem stejně oběť jako kat," čteme v básni Heautontimorumenos (neboli "kat sebe sama"). Je obojí zároveň v tom stojatém čase bez východiska. Bez jediného ze tří východisek času; přírody, ženy a lásky.

   Příroda? Pramen dobra a krásna, jak to tvrdilo 18. století? Omyl! Příroda "neučí ničemu nebo takřka ničemu", čteme ve stati Malíř moderního života, v kapitole Chvála líčidel. Příroda "člověka pouze nutí spát, pít, jíst a jakžtakž se chránit proti nepřízni počasí", "vstoupíme-li do říše přepychu a rozkoší, vidíme, že příroda umí radit jen ke zločinu", "rozeberete všechno, co je přirozené, všechny činy a tužby čistého, přirozeného člověka, a nenajdete nic než hrůzu, všechno krásné a ušlechtilé je výsledek rozumu a úvahy", "zločin ... je od původu přirozený, ctnost je naopak umělá". A zvláště důležitý pro nedávného autora Květů zla (tedy biologie přesazené do umělosti) je tento výrok: "Zlo se páchá bez námahy, přirozeně, osudově; dobro je vždy produkt umění." Dokonce i divoch a dítě svou zálibou v pestrém peří, v měňavých látkách, prahnutím "po povrchové majestátnosti umělých tvarů dosvědčují ... svou nechuť ke skutečnu"!

   Ale jak potom rozumět té slavné básni Souvztažnosti, která tvrdí, že "přiroda je chrám, jejíž živé pilíře někdy nechají zaznít změti slov"? Symboly se důvěrně dívají na člověka, když prochází jejich lesy. Ale jaká je to příroda? Příroda vůní, barev a zvuků? Exotikum pro smysly vůně jak hoboje, jiné jak zeleň luk. Ambra, pižmo, benzoe, kadidlo - to jsou slova její řeči, vydražďující smysly, a tím i ducha. Příroda vjemů, kde čich je na prvním místě. O jakou přírodu tedy jde? Dobrou, či zlou? Ovšemže dobrou, chrám plný důvěrných pohledů. Jeto příroda "artefaktu", hovořící tím nejprchavějším v oblasti smyslů, vůní. Octavio Paz v jiné souvislosti mluví o "přítomnosti pohmožděné dobou, tetované smrtí". Baudelaire se vždycky ocitá v přírodě této chvíle - a vzápětí vstupuje do říše přepychu a rozkoší, do přírody tetované konzumací, po níž nezřídka následuje - devastace prohlédnutého, odlíčeného artefaktu. Ale řeč přírody je hlubší než pach, tón a barva; slova jejího v čase rozklenutého kódu, slova jejích niterných souvztažností nelze objevit pouze opojenými smysly. Příroda konzumovaná je ovšem principem zla - ale našeho, lidského. Zla, které přírodu vykořisťuje a nerozumí jí.- Poznání přírody je něco jiného než rozkoš z přírody. Rozkoš uzavírá, poznání otevírá - čas!

   (Mimochodem, nejeden styčný bod spojuje Baudelaira s novoplatonismem, stejně jako malíře Baudelairovi nejdražšího - Delacroixe. Plotinova aplikace platonismu na umění založila novou estetiku, obměňovanou od dob Byzance až do 19. století, estetiku, jež došla nejplnějšího vyjádření právě u Delacroixe a Baudelaira - jak se dočteme u René Huygha v Umění středověku. Hmota je temná, duše se může v ní jenom znečistit, musí tedy uniknout z fyzického těla. Hlavní úloha přešla proto z formy na "světlo a barvy, jež jsou druhy světla", jejich svit svědčí o blízkosti neviditelné duše, "tělesné oči", jež vidí nejdřív, se musí zavřít, aby se mohl otevřít "duševní zrak", protože jenom "vnitřní pohled" může spatřit to, co se nemůže zjevit v hmotné podobě. Je třeba "ponořit se do sebe, povznést se nad věci tohoto světa". Vrcholem je "extáze", "nadšení ... vytržení ... opuštění sama sebe", říká Plotinos. Delacroix píše roku 1853 o "podivném tajemství ... těch dojmů, které umění vzbuzuje ve smyslovém organismu: zmatené dojmy, pokoušíme-li se je popsat, ale plné síly a jasnosti, když je pociťujeme", je to jakési "magické", rozumem nepochopitelné splývání, cosi, co "dojímá". Poznání je jemu i Baudelairovi subtilní rozkoší vytěženou z temné hmoty.

   "Subtilní deformace přírody" je pro Baudelaira cestou od objektivní reality k imaginaci, potom se realita jeví jako "magická a nadpřirozená". (Žena například má přímo povinnost takto se pomocí líčidel povznášet nad přírodu. Tak je tomu s celou přírodou, jak ukazuje Georges Poulet, zhanobenou a zchátralou, ale vždycky ochotnou "vyjít vstříc nadpřirozenému". "Ubožák, zhlédnuvší se v chimérickém kraji," říká verš básně Cesta o cestovateli za "novým". Příroda městská (u Baudelaira toto spojení není protimluvem) je stejného druhu: "Ty město kypící, ty město plné snění, / kde přízrak na chodce i za dne věsí se ... " (Sedm starců).

   Fantaskní realismus má u Baudelaira kořeny, jak sám přiznává, v krajinách romantických malířů. Má rád "velká jezera představující nehybnost beznaděje, obrovské hory, schody z planety k nebi ... , tvrze, kláštery s cimbuřími ... , gigantické mosty, ninivské stavby obydlené závratí". Tento "surnaturalismus" brání Baudelairovi, aby si vážil (vyjímaje Corota a Théodora Rousseaua) krajinářů francouzské školy. Shledává, že jsou to "živočichové příliš býložraví", nemá rád "nepravidelnou vegetaci". Miluje naopak kameny a kamenité krajiny, malby a rytiny znázorňující fantastická města.

   Baudelairův vztah k přírodě objasňuje i jeho dopis redaktorovi Fernandu Desnoyersovi z roku 1855: "Milý Desnoyerse, žádáte mne o verše pro Váš svazeček, o verše o Přírodě, není-liž pravda? o lesích, dubiskách, zeleni, hmyzu - slunci, nemám pravdu? Ale Vy víte, že nejsem s to rozněžnit se nad vegetací a že má duše se vzpírá tomu zvláštnímu novému Náboženství, v němž bude vždycky pro každou duchovní bytost něco, zdá se mi, shocking. Nikdy neuvěřím, že duše bohů přebývá v rostlinách, a i kdyby v nich- přebývala, moc bych si z toho nedělal a svou duši bych si cenil mnohem víc než duši posvěcené zeleniny. Vždycky jsem si dokonce myslil, že v Přírodě, kvetoucí a omládlé, je něco skličujícího, tvrdého, krutého - cosi nakadeřeného necudností. Protože Vás nemohu plně uspokojit vzhledem k vytčenému programu, posílám Vám dvě básně, z nichž vysvítá, jak přibližně vypadá mé snění, jež mne zaplavuje v hodinách soumraku. V hloubi lesů, pod příkrovem kleneb podobných klenbám sakristií a katedrál myslím na ohromující města a ta zázračná hudba hřmící ve výšinách mi připadájako překlad lidských nářků."

   Čtěme k tomu básně Soumrak a Svítání, o nichž se Baudelaire v dopise zmiňuje. Vzpomeňme také na verše z Posedlosti: "Ó hvozdy, děsíte mne jako katedrály ... ", "je te hais, Océan!", nenávidím tě, Oceáne ... Bylo řečeno, že Baudelairovi nestačí vidět strom nebo dům, ponořit se do kontemplace nad nimi, on nikdy nezapomíná na sebe, vidí se, jak pozoruje; pozoruje, aby se viděl, jak se dívá, "nejvybledlejší, nejmenší věci" jsou Baudelairovi jenom příležitostí "kontemplovat nad sebou ve chvíli, kdy se dívá". V tom tkví ostatně Baudelairova poetika analogie, "mystického účastenství", identifikace subjektu a objektu. Baudelaire s věcmi "splývá", "ztrácí se" v nich, aby v něm vyvolaly - zároveň nazíranou tíseň.