Baudelaire jako většina básníků naší doby, kdy jednotlivé druhy umění, jsouce méně od sebe odlučovány nežli dříve, sousedí spolu a často do sebe přecházejí, měl vkus, smysl a pochopení pro malířství. Napsal pozoruhodné články o Salonu a mezi jinými brožury o Delacroix, kde rozebírá s dokonalou pronikavostí a jemností uměleckou povahu velikého romantického malíře. Je zaujat pro něho, a v úvahách o Edgaru Poeovi, nalézáme tuto význačnou větu. "Jako náš Eugéne Delacroix, který povznesl své umění na výši vznešené poesie, dává Edgar Poe rád svým postavám. se pohybovati na bledě fialovém a bledě zeleném pozadí, kde se objevuje fosforescence hniloby a je cítiti předzvěst bouře." Jaký správný výraz je v této prosté případné větě pro vášnivou a horečnou barvu malířovu I Delacroix musil skutečně okouzliti Baudelaira právě chorobností svého tak rozrušeného, tak neklidného, tak nervosního, tak hledajícího, tak zoufalého, tak paroxystického nadání, budiž nám prominuto toto slovo, které jediné může správně podati naši myšlenku, nadání, které je tak týráno mukami, melancholiemi, horečným zanícením, křečovitým úsilím a vágními sny moderní doby.

   Jednu chvíli se realistická škola domnívala, že si může Baudelaira přisvojiti. Některé obrazy "Květů zla" urážlivě hrubé pravdivosti, v nichž se básník nehrozil žádné ošklivosti, mohly u povrchních duchů vzbuditi domněnku, že se kloní k této doktrině. Nepozorovalo se, že tyto obrazy, tak zdánlivě napodobující skutečnost, byly vždy zušlechtěny charakterem, barevným účinkem a že mimo to sloužily za kontrast k ideálním a cudným malbám. Baudelaire přispíval poněkud k těmto domněnkám, navštěvoval ateliery realistických malířův a byl zavázán napsati o Courbetovi, mistru ornanském článek, který nikdy nevyšel. Přes to však na jedné z posledních výstav Salonu umístil Fantin podobiznu Baudelaira o jeho vážném a ironickém úsměvu v rohu toho podivného rámce, kde shromáždil kolem portrétu Eugena Delacroix jako statisty apotheosy, kroužek tak zvaných realistických malířův a spisovatelů. Baudelaire měl, jsa zbožňovatelem Delacroix, zajisté plné právo tam býti. Ale byl rozumem a náklonností stoupencem té družiny, jejíchž snahy se nemohly shodovati s jeho aristokratickými choutkami a jeho touhou po kráse? U něho, jak jsme už vyložili, bylo líčení všední a přirozené ohyzdnosti pouze jakousi manifestací a protestem hrůzy, a pochybujeme, že by obtloustlá "Venuše" Courbetova, ta hrozná ženština půvabné zadnice, mohla míti mnoho kouzla pro něho, milovníka vybraných elegancí, zjemnělých manierismů a důmyslných koketností. Ne že by byl neschopen se podivovati velkolepé kráse: on, jenž napsal "Obryni" jistě miloval "Svítání" a "Noc", ty velkolepé ženské kolosy, tak vznešených pohybů, které Michelangelo klade na závitnici náhrobku Medičejů. Jeho filosofie a metafysika ho naopak nutně, vzdalovala od této školy, k níž nesmí býti pod žádnou záminkou počítán.

   Dalek toho, aby nalézal záliby ve skutečnosti, neobyčejně rád vyhledával zvláštnosti, a setkal-li se s nějakým zajímavým, originálním typem, sledoval jej, studoval a snažil se nalézti konce niti klubka a rozvinouti je úplně. Takovým způsobem se zamiloval do Guyse, tajuplné osobnosti, jejímž životním povoláním bylo navštíviti všechny kouty světa, kde se něco přihodilo a kresliti náčrtky pro obrázkové časopisy anglické.

   Guys, kterého jsme znali, byl zároveň velkým cestovatelem, hlubokým, bystrým pozorovatelem a dokonalým humoristou, jedním pohledem poznal charakteristické stránky lidí a věcí, několika čarami nakreslil jejich obrys do svého náčrtníku, perem zdůraznil tenná,kres, běžný jako těsnopis a pomaloval jej směle lehkým odstínem, aby v něm naznačil barvu. Guys nebyl tím,. co nazýváme obyčejně umělcem, ale měl obzvláštní schopnost, že dovedl za několik minut vystihnouti vzhled věcí. Jedním pohledem vypátral s nepřirovnatelnou jasnozřivostí ve všem charakleristický rys - pouze ten - a zdůraznil jej, pudově zanedbávaje vedlejších částí výkresu. Nikdo lépe nenakreslil držení těla, půvabné zaokrouhlení, lom, abychom užili všedního výrazu, který přesně vyjadřuje naši myšlenku, nechť běželo o dandyho anebo o zevlouna, o vznešenou dámu anebo dívku z lidu. Měl vzácný smysl pro zvrácenosti, jak ve vznešené, tak v nízké společnosti a natrhal také ve formě náčrtků svou kytici "Květů zla". Nikdo nedovede jako Guys podati elegantní hubenost a mahagonový lesk závodního koně a uměl stejně dobře dáti splývati sukni malé dámy přes okraj vozíku, taženého ponny, jako usaditi kočího z dobrého domu, napudrovaného a zahaleného kožešinami, na obrovské sedátko velkého kočáru, o osmi odděleních, jehož stěna je zdobená erby, a který vyjíždí z drawing-roomu královny se svými třemi lokaji, visícími na sponách prýmkoví. Zdá se, že byl tou vtipnou, vkusnou a běžnou kresbou, věnovanou výjevům z high life, předchůdcem duchaplných umělců pařížského života, Marcelina, Hadola, Morina, Craftyho, tak dobře zpravené a pronikavé modernosti. Ale projevoval-li Guys, aby vyhověl nějakému Brummelovi, hrdý dandysm a vznešené aristokratické způsoby vévodských kruhů, vynikal neméně v podání prodejných nymf salonu Piccadilly a Argailroomu v jejich výstředních toilettách a jejich vyzývavé nenucenosti, a dokonce se odvažoval do pustých ulic, a tam kreslil pří svitu luny anebo neklidném světle plynového plamene, siluetu některé z těch příšer rozkoše, pohdujících se po ulicích londýnských, a byl-li v Paříži, sledoval až po oplzlé koberce, jež popsal Eugene Sue, hanebné mravy špatných míst a to, co by bylo lze nazvati koketností ulice. Soudíte správně, že Guys hledal pouze charakteru. Byla to jeho vášeň, a s překvapující jistotou dával vyniknouti malebné a podivné stránce typu, mravův a kostýmu naší doby. - Talent takového druhu musil okouzliti Baudelaira, který skutečně mnoho na něj dával. Měli jsme na šedesát kreseb, náčrtů a akvarelu toho humoristy tužkou, i dali jsme jich několik básníku. Tímto darem jsme mu zpusobili velkou radost, a odnesl si je, velmi jsa potěšen.

   Znal zajisté všechny nedostatky těch zběžných náčrtu, jimž Guys sám nepřikládal mnoho váhy, když byly na dřevo přeneseny od obratných kreslířú "lllustrated London news", ale byl jat podivem nad tím duchem, nad tou jasnozřivostí a nad těmi pozorovacími schopnostmi, naprosto vlastnostmi literárními, vyjadřovanými grafickým prostředkem. Miloval v těch kresbách naprostý nedostatek starobylosti, to jest klasické tradice a hluboké pochopení pro to, co nazveme dekadencí, nemajíce jiného slova, lépe se hodícího pro naši myšlenku; ale je známo, co Baudelaire rozuměl pod slovem dekadence. Praví kdesi, mluvě o těchto literárních rozdílech: "Zdá se mi, že mi byly představeny dvě ženy, jedna z nich je neotesaná matrona, odpuzující zdravím a ctností, neznající přetvářky a ohleduv, krátce, vděčící z a vše pouze pro sté přírodě; druhá je z o oněch krásek, které ovládají a potlačují vzpomínku, slučujíce se svým půvabem hlubokou a originální výmluvnost toiletty; je paní své chůze, vědomou královnou sebe sama, mluví jazykem, znějícím jako dobře zladěný hudební nástroj a její pohled je pln myšlenek. Nemohlo by býti pochybnosti o mé volbě, a přece jsou pedagogické sfingy, které by mně vytkly, že nemám smyslu pro klasickou důstojnost.

   Toto tak originální pojetí moderní krásy obrací otázku, poněvadž pokládá krásu antickou za primitivní, hrubou a barbarskou, což je zajisté paradoxní názor, který se však muže docela dobře uhájiti. Balzac dával zajisté přednost před Venuši Milskou elegantní, útlé, koketní Pařížance, která se zahalí jediným pohybem svým dlouhým kašmírovým šálem a spěchá k nějakému dostaveníčku, majíc svůj závoj shrnut nad nosem a naklánějíc hlavu takovým způsobem, aby mezi závojem klobouku a posledním záhybem šálu, bylo viděti jednu z těch šíjí, barvy slonoviny, na níž laškují ve světle tři nebo čtyři kadeře dovádivých vlasu. To má zajisté své kouzlo, třebaže bychom podle svého vkusu dali přednost Ven uši Milské i poněvadž jsme pro první výchovu a zvláštní smysl, založeni spíše plasticky nežli literárně.

   Lze souditi, že se Baudelaire pro své zásady klonil nějaký čas k realistické škole, jejímž je Courbet bohem a Manet veleknězem. Ale, jestliže některé stránky jeho povahy mohly býti uspokojovány přímým a nikoli tradičním zobrazováním ohyzdnosti, aneb aspoň soudobé všednosti, jeho umělecké snahy, jeho touha po eleganci, přepychu a kráse ho povznášela do vyšší sféry a Delacroix se svou horečnou vášní, bouřlivou barvou, básnickou melancholií, se svou paletou zapadajícího slunce a se svou dumyslnou technikou umělce dekadence, byl a zustal jeho vyvoleným mistrem.

   Tu jsme dospěli k podivnému dílu Baudelaírovo, polou přeloženému, polou původnímu, s nadpisem "Umělé ráje, opium a hašiš", u něhož je zapotřebí prodleti, poněvadž nemálo přispělo k tomu, že se v obecenstvu, které je vždy šťastno, muže-li za pravdivé přijati pověsti, nepříznivé spisovatelům, rozšířilo mínění, že autor "Květu zla" měl ve zvyku vyhledávati inspirace v dráždidlech. Jeho smrt, která byla následek ochrnutí, jež mu znemožnilo sdělovati myšlenku, která byly vždy činné a žily stále na dně jeho mozku, pouze upevnila tuto domněnku. Tvrdilo se, že to ochrnutí pocházelo od přílišného užívání hašiše neb opia, jemuž se básník nejdříve oddával ze zvědavosti, potom z osudného uvyknutí neblahým lékům. Příčinou jeho nemoci nebylo nic jiného než únavy, utrpení, starollti a nesnáze všeho druhu, které jsou v souvislosti s literárním životem pro každého, jehož nadání není schopno pravidelné a snadné práce, jako psáti pro noviny, na příklad, a jejichž díla nahánějí svou originálností strachu bázlivým redaktorům časopisu. Baudelaire byl střídmý jako všichni pracovníci, úplně při tom uznávaje, že snaha vytvořiti si umělý ráj pomocí jakéhokoli dráždidla, opia, hašiše, vína, alkoholu nebo tabáku, se zdá spočívati v samé povaze lidské, ježto se s ní setkáváme za všech dob, ve všech zemích, u barbarských národu jako u civilisovaných, a dokonce i u divochův, a byla mu důkazem vrozené zvrácenosti, bezbožnou touhou uniknout bolesti, čiře satanickou sugescí zmocniti se už nyní štěstí, vyhrazeného za odměnu resignace, vůle, ctnosti a vytrvalého úsilí o dobro a krásu, myslil, že ďábel řekl poživačům hašiše a pijákům opia, jako kdysi našim prarodičům: "Okusíte-li toho ovoce, budete jako bozi", a že jim nedodržel slova, jako ho nedodržel Adamovi a Evě, neboť následujícího dne zesláblý a vysílený bůh klesl pod zvíře a osiřel v nesmírném prázdnu, nemaje jiného prostředku, aby sobě unikl, než sáhnouti opět k jedu, jehož dávku musí postupně zvyšovati. Je možno a dokonce pravděpodobno, že požil jednou nebo dvakrát hašiše, chtěje provésti fysiologický pokus, ale neužíval ho trvale. To štěstí koupené v lékárně, jež možno odnésti v kapse u vesty, ho ostatně odpuzovalo, a přirovnával extasi, kterou způsobuje s extasí maniaka, jemuž malovaná plátna a hrubé dekorace nahrazují skutečný nábytek a zahrady, plné balsamických vuní skutečných květin. Přicházel pouze zřídka, a to jako prostý divák ke schůzkám u Pimodana, kde se náš kroužek scházel, aby požíval damawesku, ke schůzkám, které jsme kdysi popsali v "Revue des Deux Mondes", vloživše tam líčení svých vlastních halucinací. - Asi po dvanácti pokusech jsme zanechali navždy toho vysilujícího léku, ne že by nám fysicky škodil, ale protože pravý spisovatel nemá zapotřebí než přirozených snu, a jen nerad podřizuje své myšlení vlivu jakékoli síly.

   Balzac přišel kteréhosi večera a Baudelaire takto vypravuje o jeho návštěvě: "Balzac byl bezpochyby toho náhledu, že není hanebnějšího a bolestnějšího utrpení nežli se vzdáti své vůlle. Viděl jsem ho kdysi ve společností, kde se mluvilo o zázračných účincích hašiše, Poslouchal a vyptával se se zábavnou pozorností a živostí.

   Osoby, které ho znaly, uhodnou, že se asi velmi zajímal. Ale myšlenka, býti nucen přes svou vůli mysliti, ho silně zarážela i nabídli mu dawamesku, prohlédl jej, přičichl k němu a vrátil jej, aniž se ho dotkl. Jeho tvář nápadně prozrazovala boj mezi jeho skoro. dětskou zvědavostí a odporem, který v něm budilo. pomyšlení, že by se měl vzdáti své vůle, přání, zachovati svou důstojnost ho zadrželo. Lze si skutečně těžce představiti, že by theoretik vůle, duchovní přivrženec Ludvíka Lamberla, mohl souhlasiti se ztrátou nějaké části té drahocenné substance.

   Byli jsme toho večera přítomni u Pimodana, i můžeme potvrditi naprostou pravdivost této drobné anekdoty. Dodáme k ní pouze tuto. charakteristickou podrobnost: vraceje lžíci s dawameskem, kterou mu nabídli, Balzac pravil, že by tento Po.kus neměl smyslu a že hašiš, byl si tím jist, neměl by účinku na jeho mozek.

   Bylo to možno, ten ohromný mozek, kde trůnila vůle. upevněná studiem, nasycený jemnou vůní moky a který nezastřely ani nejlehčím dýmem tři láhve nejsilnějšího vina vouvrayského, dovedl by snad odolati přechodnému otrávení indickým konopím. Neboť hašiš nebo dawamesk, zapomněli jsme 10 říci, je pouze svařeninou indického konopí, smíšenou s nějakou mastnotou, s medem a s pistaciemi, aby nabyl tuhosti těsta nebo zavařeniny.

   Monografie o hašiši v "Umělých rájích" je se stanoviska lékařského velmi dobrá, a věda by z ní mohla čerpati nějaké poznatky, neboť Baudelaire dbal svědomité důkladnosti, a za nic na světě by nebyl připustil, aby se vloudila sebe menší básnická ozdoba do této látky, která by se k tomu sama nabízela. Dokonale správně určuje ráz halucinací, způsobených hašišem, který nic nevytvořuje, nýbrž pouze rozvíjí k největší možnosti zvláštní vnímavost člověka. Co lze viděti, jest je, zmohutnělé, zcitlivělé, do nejvyšší míry Podrážděné, jsoucí mimo čas a prostor, jichž vědomí zmizelo, v prostředí s počátku skutečném, které se však brzy proměňuje, zdůrazňuje, zveličuje,kde každá maličkost, nejvýše intensivní, nabývá nadpřirozené závažnosti, již snadno chápe požívač opia, který rozumí tajemným vztahům mezi těmi, často nesrovnalými obrazy. Slyšíte-li jednu z těch hudeb, o níž se zdá, že ji provozuje nebeský orchestr a andělské kůry a vedle níž symfonie Haydnovy, Mozarlovy a Beethovenovy jsou pouze nesnesitelným hlomozem, vězte, že nějaká ruka přehrává vágní preludium na klávesách piana anebo ně. kde vzdálený kolovrátek drmolí v hluku ulice známý úryvek z opery. Jsou-li vaše oči oslepeny Hnutím, jiskřením, vyzařováním a ohňostroji světla, dojista hoří několik svěc ve svícnech. Přestává-li zeď býti neprohlednou a prohlubuje se v mlhavou perspektivu, hlubokou a modrou jako okno otevřené do nekonečnosti, je to proto, že se leskne zrcadlo, zavěšené naproti snílkovi, se svými stíny, smíšenými s fantastickými průhlednostmi. Nymfy, bohyně, půvabná, burleskní nebo hrůzu budící zjevení vystupují z obrazů, čalounů, ze soch, stroucích svou názor o přispění k tvorbě, které by mohl genius čerpati z myšlenek, jež probouzí opojení hašišem. Předně nejsou ty myšlenky tak krásné jak si představujeme, jejich kouzlo pramení především z neobyčejného nervového podráždění, v němž se nachází poživač. Mimo to hašiš, který probouzí ony myšlenky, zbavuje zároveň schopnosti jich použíti, neboť ničí vůli a noří své oběti do netečné malátnosti, za níž se duch stává neschopným jakékoli námahy a práce a z níž nemůže vyváznouti leč požitím nové dávky. "Konečně", dodává, "připouštěje za některých okamžiků předpoklad temperamentu dosti pevného a otužilého, aby odolal zlým účinkům zrádného léku, nutno pomýšleti na jiné osudné a hrozné nebezpečí, na nebezpečí návyků. Kdo vezme útočiště k jedu, aby mohl mysliti, nebude brzy moci mysliti bez jedu. Představte si děsný osud člověka, jehož ochromená obraznost by už nedovedla pracovati bez pomoci hašiše neb opia!"

   A poněkud dále činí své vyznání víry těmito důstojnými slovy: "Ale člověk není tak zbaven čestných prostředků, jimiž by mohl dobýti nebe, že by byl nucen se obraceti k lékařství a čarodějství j nemá zapotřebí prodati svou duši, aby zaplatil vysilující rozkoše a přátelství hurisek. Co je to za ráj, který kupujeme za cenu věčné spásy?" Následuje líčení jakéhosi Olympu, umístěného na strmé hoře duchovosti, kde musy Rafaelovy neb Mantegnovy, vedeny Apollinem, obklopují svým rytmickými sbory umělce, zasvěceného kultu krásy a odměňují jeho dlouhotrvající úsilí. "Pod ním", pokračuje spisovatel, "na úpatí hory, v trní a blátě napodobuje zástup lidí, dav otroků, úšklebky rozkoše a vyráží vzdechy, které mu vynucuje působení jedu, a básník, zesmutněv, k sobě praví: tito nešťastníci, kteří se ani nepostili ani nemodlili a kteří zamítli vykoupiti se prací, požadují od černé magie prostředkův, aby se rázem povznesli k nadpřirozenému bytí. Magie je klame a zažehuje jim lživé štěstí a lživé světlo j kdežto my, básníci a filosofové, kteří jsme obrodili svou duši postupnou prací a přemítáním, vytrvalým cvičením vůle a stálou důstojností své náklonnosti, jsme stvořili ke své potřebě zahradu pravé krásy. Věříce slovu, které praví, že víra přenáší hory, splnili jsme jediný zázrak, jehož nám Bůh poskytl."

   Podobná slova svědčí o tom, že možno stěží uvěřiti, že by byl básník "Květů zla", přes své satanské náklonnosti, častěji navštívil umělé ráje.

   Studii o hašiši následuje studie o opiu, ale tu je Baudelairovým vůdcem kniha, neobyčejně proslulá v Anglii "Zpověď anglického poživače opia", jejímž autorem je de Quincey, jemný helenista, znamenitý spisovatel, člověk zasluhující naprosté úcty, který se pokusil s tragickou upřímností, doznati v zemi, na světě nejvíce zpustošené cantem, svou vášeň pro opium, vylíčiti tuto vášeň, popsati její fáze, přestávky, opětná upadnutí do ní, boje, enthusiasmy, sklíčenosti, extase a fantasmagorie, provázené nevylíčitelnými úzkostmi. De Quincey, což je skoro neuvěřitelno, přivedl to, zvyšuje znenáhla dávky až na osm tisíc kapek denně, co mu nebránilo, aby dosáhl až příliš normálního věku šedesáti pěti let, neboť zemřel teprve v prosinci 1859 a nechal dlouho na sebe čekati lékaře, jemuž kdysi, jsa v dobré náladě, odkázal posměvačně jako zajímavý předmět vědeckého badání, své tělo, napojené opiem. Jeho nešťastný zvyk mu nebránil vydati spoustu učených literárních děl, kde se v ničem nejeví osudný vliv toho, co sám nazývá" černým idolem". Rozuzlení knihy dává tušiti, po jakém nadlidském úsilí se autor konečně polepšil, ale to mohlo býti pouze obětí, vzdanou mravnosti a slušnosti, jako odměna ctnosti a potrestání zločinu na konci melodramat, ježto nekajícnost na konci je špatným příkladem. De Quinceytvrdí, že přes to, že sedmnáct let užíval a osm let zneužíval opia, dovedl odvyknouti té nebezpečné látce. Není třeba bráti naději theriakům dobré vůle. Ale kolik lásky je přece v tomto lyrickém vzývání hnědé tekutiny:

   "O spravedlivé, tajemné a mocné opium, které přinášíš jak srdci chudáka tak boháče bolest mírnící balzám na rány, které se nikdy nezacelí a úzkosti, které pobuřují ducha i výmluvné opium, které svou působivou rétorikou odzbrojuješ rozhodnutí ve vzteku učiněná a na jednu noc vracíš hříšnému člověku naděje jeho mládí a očišťuješ jeho ruce, jež nebyly kdysi zbroceny krví i které dáváš pyšnému člověku zapomenouti "nepomstěných křivd a urážek!" Buduješ v Iůně temnot z imaginárních látek mozku, s uměním mnohem hlubším, nežli jest umění Pheidiovo a Praxitelovo města a chrámy, které svou nádherou předčí nad Babylonem a Hekatompylem a z chaosu spánku, plného snů, vyvoláváš na denní světlo tváře krásek, dávno pohřbených, a známé a požehnané obličeje, očištěné od zneuctění hrobu. Pouze ty skytáš člověku těch pokladův a máš klíče k ráji, o spravedlivé, tajemné a mocné opium!"

   Baudelaire nepřekládá zcela knihu de Quinceyovu. Vybírá z ní nejpozoruhodnější místa, která spojuje analysou, propletenou odchylkami a filosofickými úvahami, takže sestaví výtah,který představuje úplné dílo. Není nic zajímavějšího nad životopisné podrobnosti, které prozrazují tyto zpovědi i vypravují o útěku školáka, který touží uniknouti tyranii svých poručníkův a jeho bludném životě, plném bídy a hladu, který vedl ode všech opuštěn v Londýně, o jeho pobytu v pokoji, který byl nedbalostí majitelovou proměněn v podkrovní komůrku, o jeho přátelství s malou přihlouplou služkou a s Annou, ubohou dívkou, truchlivou fialkou ulice, která zachovala dokonce v prostituci svou nevinnost a panenství, o tom, kterak byl opět v milosti přijat svou rodinou a nabyl dosti značného jmění, které mu dovolovalo se oddávati oblíbeným studiím kdesi v zákoutí půvabné vilové čtvrti, ve společnosti vznešené ženy, kterou, jsa Orestem opia, nazýval svou Elektrou. Neboť uvykl už na vždy, pro nervové bolesti, jedu, a aniž pociťoval zlých následků, požíval denně ohromné dávky čtyřiceti gramů. Je málo poesií i u Byrona, Colerídgea a Shelleyho, které se vyrovnají, co do zvláštní a velkolepé vznešenosti, snům de Quinceyho. Po nejskvělejších viděních, která jsou ozářena stříbrnými a modrými záblesky ráje anebo elysia, následují jiná, mnohem truchlivější nežli Erebos a na něž lze užíti těch hrůzyplných veršů básníkových: "Bylo to, jako by byl velký malíř ponořil svůj štětec do temna zemětřesení a zatmění."

   De Quincey, který byl z nejvzácnějších a předčasně nejzralejších humanistů - uměl v deseti letech řecky a latinsky - vždy velmi rád čítával Tita Livia, a slova konsul romanus zněla mu v uchu jako magická, rozhodně neodolatelná formule. Těch pět slabik probouzelo v jeho sluchu chvění trub, zaznívajících vítěznými fanfárami, a když se v jeho snu, na bojišti, ozářeném příšerným světlem, potýkali v zástupech nepřátelé za smrtelných chropotů a tlumeného hluku, podobajícího se vzdálenému hukotu přívalů, vykřikl náhle tajuplný hlas ona slova, která ovládla vše: Consul romanus. Nastalo velké ztišení, stísněné úzkostlivým očekáváním, a v tom nesmírném mraveništi se objevil konsul na bílém koni, jako Marius v "Bitvě Cimbrů" od Decampse a jediným věšteckým gestem rozhodl vítězství.

   Jindy osoby, které skutečně byl spatřil, se mísily do jeho snů a navštěvovaly je jako svéhlavé příšery, které není možno zapuditi žádnou formulí exorcismu. Jednoho dne r. 1813 jakýsi Malajec, žlučově žlutého obličeje, o zracích truchlivě nostalgických, který přišel z Londýna, snaže se dosíci některého přístavu a neznal při tom jediného slova z některého evropského jazyka, zaklepal, aby si poněkud odpočinul, na vrata jeho vily. Nechtěje uváznouti v řeči před svými sluhy a sousedy, de Quincey promluvil k němu řecky; Asijec odpověděl malajsky, a čest byla zachráněna. Dav mu trochu peněz, daroval pán domu Malajci z lítosti, která pohne kuřáka nabídnouti doutník ubožáku, o němž předpokládá, že už dlouho postrádá tabáku, velký kus opia, který Malajec na jednou spolkl. Touto dávkou bylo možno usmrtiti sedm nebo osm neotužilých osob, ale muž žluté pleti byl nejspíše uvyklý jedu, neboť když odcházel, zračily se v jeho obličeji známky nevýslovné vděčnosti a spokojenosti. Třebaže už nebyl aspoň ve skutečnosti spatřen, přece se stal jedním z nejstálejších hostí visí de Quinceyových. Malajec šafránové tváře a podivně černých zřítelnic, byl jakýmsi geniem nejzazšího východu, který měl klíče k Indii, Japonsku, Číně a k ostatním zemím, které se zřetelem k ostatní zeměkouli, byly chimericky a nemožně vzdálené. Jako jsme poslušni průvodce, jehož jsme nevolali, ale kterého musíme následovati s osudností, již připouští sen, nořil se de Quincey při krocích Malajcových do končin báječného pravěku a nevýslovné bizarnosti, které byly pro něho příčinou hluboké hrůzy. "Nevím", pravil ve své zpovědi,. "zdali ostatní lidé sdílejí se mnou v tom ohledu mé pocity, ale často jsem si myslil, že bych zešílel, kdybych byl nucen žíti v Číně a zachovávati mravy, zvyky a způsoby čínského života. Mladý Číňan mi připadá jako předpotopní bytost. Čína mne obzvláště nedbaje, co má společného s ostatní Východní Asií, zastrašuje způsoby svého života, zvyky, naprostým odporem, hrází pocitů, které nás od ní oddělují a které jsou příliš hluboké, než aby mohly býti analysovány. Bylo by pro mne mnohem pohodlnějším žíti s náměsíčníky anebo se zvířaty."

   Malajec, který se zdál chápati ten odpor poživače opia, se zlomyslnou ironií dbal toho, aby ho uváděl do nesmírných měst o porculánových věžích, o zohýbaných střechách, zdobených zvonky, které bez ustání cinkaly, o pobřežích, pokrytých džunkami a překlenutých draky,vytesanými na způsob mostů, o ulicích zalidněných nesčetnými davy trpaslíků, kteří pohybují svými drobnými hlavičkami, protknutými šikmýma očima a vrtí jako krysy ohony svými vlečkami, davy jednoslabičných poklonkářů, odříkávajících usilovně své pozdravy.

   Třetí a poslední část "Snů poživače opia" má truchlivý a úplně oprávněný nadpis: Suspiri a de profundis. V jednom z těch vidění se zjevují tři nezapomenutelné postavy, tajuplně hrozné jako řecké Moiry a Matky druhého dílu Fausta, jsou to průvodkyně Levany, přísné bohyně, která křísí znovu zrozeného země a zdokonaluje ho bolestí. Jako jsou tři Gracie, tři Parky, tři Furie, jako byly původně tři Musy, jsou tři bohyně smutku; jsou to naše Bohorodičky Smutků. Nejstarší z těch tří sester se nazývá Mater lacrymaru m, anebo Bohorodička Slz, druhá Mater suspiriorum anebo Bohorodička Vzdechů, třetí a nejmladší Mater tenebrarum, Bohorodička Temnot, nejhroznější ze všech a na niž ani nejsilnější duch nemůže pomyslit bez tajné hrůzy. Tyto žalostné příšery nemluví zřetelným jazykem smrtelníků, pláčí, vzdychají a vykonávají v prchavém stínu věštecká gesta. Vyjadřují takto neznámé bolesti, bezejmenné úzkosti, sugesce osamělého zoufalství, všechna utrpení, hořkosti a bolesti, které dlí nejhlouběji v lidské duši. Člověk musí přijímati naučení těchto krutých zasvěcovatelek: "tak uzří věci, jež nesmějí býti spatřeny, mrzké podívané a nevýslovná tajemství; tak bude čísti dávné pravdy, truchlivé pravdy, velké a hrůzné pravdy.

   Baudelaire nevyčítá ovšem de Quinceymu vše, co vyčítá těm, kdož se chtějí hmotnýnÍi prostředky povznésti k nadpřirozenému; je dík kráse obrazů, které líčí proslulý básnický snílek, vůči němu velmi blahovolný.

   V té době Baudelaire opustil Paříž a usadil se v Brusselu. Není třeba v té cestě viděti nějaký politický úmysl, nýbrž pouze touhu po klidnějším životě a pokojném odpočinku, vzdáleném dráždidel pařížského života. Zdá se, že mu ona cesta neprospěla. Pracoval málo v Brusselu, jeho papíry obsahují pouze zběžné, stručné, skoro hieroglyfické poznámky, které pouze on dovedl luštiti. Jeho zdraví, místo aby se zlepšilo, se zhoršilo, buď že byl už mnohem více churav než sám myslil, anebo mu podnebí nesloužilo. První příznaky nemoci se počaly projevovati jakousi zdlouhavostí v řeči a čím dále tím patrnějším váháním ve výběru slov, ale poněvadž se Baudelaire často vyjadřoval zvláštním a průpovídkovým způsobem, zastavuje se u každého výrazu, aby mu dodal více váhy, nevšímali si té jazykové nesnáze, která byla předzvěsti strašné nemoci, která ho později sklátila a která se brzy projevila náhlým záchvatem. Zpráva o smrti Baudelairově se rozšířila v Paříži s onou okřídlenou rychlostí neblahých zvěstí, které se, jak se zdá, šíří mnohem rychleji než elektrické fluidum svým drátem. Baudelaire byl ještě na živu, ale zpráva, třebaže se nezakládala na pravdě, byla vskutku předčasně pravdivou, nemohl se už zotaviti z rány, která ho stihla. Byv svou rodinou a svými přáteli přiveden zpět z Brusselu, žil ještě několik] měsíců, nejsa schopen ani mluviti ani psáti, až paralysa zlomila pásku, která spojuje myšlenku se slovem. Myšlenka žila stále v něm, bylo to zcela patrno na výrazu očí, ale byla uvězněna a odsouzena k mlčení, bez možnosti navenek se projevovati v tom hliněném žaláři, který se měl otevříti až nad hrobem. Nač se zastavovati u podrobností tak truchlivého konce? Není slušné umříti, ale je bolestno pro ty, kdož zůstali na živu, vidí-li tak brzy odcházeti tak význačnou inteligencí, která ještě dlouho mohla nésti ovoce, a ztrácejí-li na dráze života, čím dále, tím opuštěnější, společníka mládí.

   Mimo "Květy zla", překlady Edgara Poea, "Umělé ráje", salony či kritické články, zanechává Baudelaire po sobě knihu drobných básní prósou, uveřejňovaných za různých dob po novinách a časopisech, které záhy přestaly otiskovati ta jemná mistrovská díla, pro něž neměli všední čtenáři zájmu a donutily takto básníka zaslati následující řadu do odvážnějšího anebo literárnějšího časopisu. Je to poprvé, co ty práce, roztroušené po různých listech, jež skoro už nebylo lze nalézti, byly sloučeny v jeden svazek, který nepřispěje nejméně k posmrtné slávě básníkově.

   V krátké předmluvě, připsané Arsenu Houssayeovi, která je předeslána "Drobným básním prósou", vypravuje Baudelaire, kterak mu napadla myšlenka, užíti této smíšené formy, kolísající mezi veršem a prósou.

   "Musím se vám trochu zpovídati. Když jsem prolistoval aspoň po dvacáté pověsttného "Gaspard de la Nuit" od Aloisia Eertranda (nemá kniha, ktetou znáte vy, já a několik mých přátel, plné právo býti nazývána pověstnou?) napadla mi myšlenka, pokusiti se o něco podobného a užíti způsobu, kterého on užil u vylíčení dávného a tak podivně malebného života a popisu moderního života anebo spíše jednoho moderního a abstraktnějšího života.

   "Kdo z nás ve dnech své ctižádosti nesnil o zázraku básnické prósy, hudební, bez rytmu a rýmu, dosti pružné a dosti zvučné, aby se přizpůsobila lyrickým hnutím duše, vlnění snův a záchvěvům svědomí? Není třeba říci, že se nic nepodobá méně" Gaspard de la Nuit" nežli "Drobné básně prósou".

   Baudelaire to ihned zpozoroval, když počal pracovati a zjistil tento úkaz, který by každého jiného naplnil pýchou, ale který mohl pouze hluboce ponížiti ducha, který pokládá za nejvyšší čest pro básníka dosíci přesně toho, co si umínil vykonati.

   Je patrno, že se Baudelaire vždy snažil inspirací říditi vůlí a uvésti jakýsi druh neklamné mathematiky do umění. Vyčítal si, že vytvořil něco jiného než zamýšlel, třeba že to bylo, jako v tom případě, originální a bohaté dílo. Našeho básnického jazyka, nutno to doznati, nelze, přes smělé úsilí nové školy, učiniti jej ohebným a kujným, užíti při jednotlivosti, poněkud vzácné a podrobné, zvláště, běží-li o látky ze života moderního, všedního anebo přepychového, Aniž má francouzský verš jako dříve, hrůzu před vlastním jménem a před zálibou v opisu, zpěčuje se už svou stavbou vyjádřiti významné zvláštnosti, a záleží-li mu na tom, aby mu dal vstou.piti do svého rámce, stává se ihned tvrdým, drsným a nuceným. "Drobné básně prósou" přicházejí tedy velmi vhod, aby nahradily onen nedostatek, a touto formou, která vyjadřuje vzácné umění a v níž každé slovo musí býti dříve, než ho bylo užito, zváženo na vážkách, jemnějších nežli vážky v obrazu" Vážní zlata" od Quintina Metsyse, neboť musí míti svůj význam, svou závažnost a svůj zvuk, projevil Baudelaire význačným způsobem vzácnou, jemnou a bizarní stránku svého talentu. Dovedl vyjádřiti, co nelze skoro vysloviti a podati ty prchavé odstíny, které kolísají mezi zvukem a barvou a ty myšlenky, které se podobají motivům arabesek anebo námětům hudebních vět. - Tato forma se nepřizpůsobuje šťastně pouze fysické povaze, ale zvláště také nejtajnějším hnutím duše, rozmarným melancholiím, nudě plné nervosních halucinací. Autor "Květů zla" vykouzlil z ní zázračné účinky, a jste často překvapeni, kterak jazyk dospívá, brzy průhledným závojem snu, brzy nenadálým jasem slunečního paprsku, který v modrých průsecích dálek dá vystoupiti zřícené věži, skupině stromů, vrcholku hory, k tomu, že vidíte věci, které zdají se vzpírati jakémukoli popisu a které až podnes nebyly podány slovem. Bude to jedna ze zásluh, ne-li největší zásluha Baudelairova, že dal vstoupiti do možností slohu řadám věcí, sensací a účinků, které nebyly pojmenovány Adamem, velkým nomenklatorem. Literát by nemohl toužiti po větším významu, a spisovatel, který napsal "Drobné básně prósou" ho beze sporu zasluhuje.

   Je velmi nesnadno pro nedostatek místa podati správnou představu o těch pracích, takže by bylo lépe přímo k nim odkázati čtenáře j obrazy, medailony, basreliefy, sošky, emaily, pastely, kameje jdou za sebou, ale poněkud jako obratle u hadovy páteře. Můžete vyňati několik prstenův, a jednotlivé kusy, žijíce dále, se spojí, poněvadž každý z nich má svou zvláštní duši a křečovitě se svíjí k nedosažitelnému ideálu.

   Než skončíme co možná nejstručněji tuto noticku, neboť zatlačili bychom z jeho knihy spisovatele a přítele, jehož nadání vysvětlujeme, a komentář by udusil dílo, musíme se omeziti tím, že uvedeme pouze nadpisy některých z těch básní prosou, které podle našeho náhledu svým důrazem, soustředěností, hloubkou a kouzlem daleko předčí nad roztomilými fantasiemi "Gaspard de la Nuit", které Baudelaire vydával za svůj vzor. Z padesáti prací, z nichž se skládá sbírka a které se všechny liší svým způsobem zpracování, upozorníme na tyto: "Koláč, Dvojitá komnata, Davy , Vdovy, Starý kejklíř, Hemisféra ve vlasu, Pozvání k cestě, Krásná Dorothea, Heroická smrt, Thyrsus, Portréty milenek, Touha malovati, Ušlechtilý oř" a obzvláště na "Dobrodiní luny"; je to rozkošná báseň, kde básník vyjadřuje s magickou ilusí, čeho anglický malíř Millais naprosto opomenul ve svém "Bdění svaté Anežky": sestoupení luny do pokoje, se svým fosforově namodralým světlem, se svými šedými barvami třpytící se perleti, se svou mlhou, prozářeno u paprsky, v nichž se zachvívají jako noční motýli, atomy stříbra. Se svého oblačného schodiště se sklání luna nad kolébkou spícího dítěte, koupajíc je ve svém jasném světle a zářícím jedu i obdařuje jako kmotra víla tu roztomilou bledou hlavičku podivnými dobrodiními, a šeptá mu do ucha: "Budeš věčně podléhati vlivu mého políbení, budeš krásná na můj způsob. Budeš milovati, co já miluji a mne miluje: vodu, oblaka, mlčení, noc, nekonečné a zelené moře, beztvarou a mnohotvarou vodu, místo, kde nebudeš, milence jehož nepoznáš,nestvůrné květy, parfumy, při nichž se třeští, kočky, které odpočívají na pianech a které sténají jako ženy, drsným a sladkým hlasem."

   Neznáme nic obdobného této rozkošné básni, než poesii Li-tai-peovu, kterou tak dobře přeložila Judith Wa1terová, kde císařovna čínská vleče za sebou v paprscích, sestupují po svém schodišti z ledviníku, posázeném démanty v měsíčním světle, záhyby svého roucha z bílého atlasu. Pouze náměsíčník by dovedl takto pochopiti lunu a její tajuplné kouzlo. Posloucháte-li hudbu Weberovu, máte s počátku pocit magnetického spánku, jakéhosi ukonejšení, které vás neznatelně odlučuje od skutečného života, na to zavzní v dálce podivný tón, který vás nutí v neklid naslouchati. Tento zvuk jest jakoby vzdech přicházející z nadpřirozeného světa, jakoby hlas neviditelných duchů, kteří se volají. Přijde Oberon a přiloží svůj roh k ústům, i otevře se magnetický háj, prodlužující se do nekonečna namodralými alejemi a naplní se všemi fantastickými bytostmi, které popsal Shakespeare ve "Snu letní noci", a sama Titanie se zjeví ve svém průhledném rouše ze stříbrného gázu.

   Četba "Drobných básní prósou" vzbudila v nás často takový dojem; jediná věta, dokonce jediné slovo podivně vyvolené a umístěné, vyvolalo nám neznámý svět zapomenutých a přece milostných bytostí, oživilo vzpomínky na předešlé a vzdálené existence a dalo nám tušiti kolem sebe tajuplný sbor zmizelých myšlenek, polohlasem šeptajících mezi přízraky věcí, které se neustále odlučují od skutečnosti. Jiné věty chorobné něžnosti, se zdají jako hudba našeptávati útěchy nedoznaných bolestí a nevyléčitelných zoufalství. Ale nutno se míti na pozoru, neboť vzbudí ve vás nostalgii jako rej v onom švýcarském lancknechtovi německé ballady, který jsa posádkou ve Štrasburgu, přeplul Rýn, byl dopaden a zastřelen, "poněvadž příliš slyšel zaznívati alpský roh".