Verlaine je mně vzácný případ atavismu a tím nepřizpůsobenec sociální po výtce; člověk jiné, starší doby, zabloudilý do doby dnešní. Clověk středověký, syn Rutebeufův, nebo bratr Villonův, bytost primitivní, impulsivná, neřízená rozumem. Nerozlišeně leží v něm vedle sebe, ano víc: v sobě nejvyšší i nejnižší, vzlet duše a svoboda srdce i otroctví neřesti, krása i ohyzdnost, vášeň snu i smysl skutečnostný. Moderní svět dovedl jen rozjitřit hlad jeho smyslů, zmučit jeho nervy rafinovanými dráždidly velkoměstskými; ale žízeň srdce, této hlubší vrstvy jeho bytosti, ukojiti nedovedl. Jeho začátky souvisí s tehdejší moderní poezií francouzskou. Jeho "Poemes saturniens" jsou plny ozvěn z Leconta de Lisle, z Baudelaira; jeho "Fetes Galantes" váží se, alespoň povrchem, s Victorem Hugem, s Banvillem; ale jejich nitro je zcela jiného rázu: nitro plachého snivce, špatně orientovaného ve vnějším světě, nitro básníka, který může nalézt svůj výraz jen v hudbě a který i slovo musí při podobnit výrazu hudebnímu a přepodstatnit je. Již Guyau ve svém "Umění z hlediska sociologického" nalezl obdoby mezi poezií Verlainovou a poezií anglickou; jenže není to následek nápodoby. Verlaine naopak je nejfrancouzštější básnik, živící se šťávami rodné země, jako její strom; nikterak novotář, ani dekadent. Jeho básnický naturel je umírněný, moudrý; jeho výraz jasný, prostý, srozumitelný, upřímný a srdečný - jakým musí býti výraz toho, kdo se zpovídá, kdo se kaje; je v podstatě klasik hlavními tendencemi svého génia. Ta podoba, která je mezi ním a básníky anglickými, musí se hledati hlouhěji: v rase básnické. Někteří kritikové, jako John Charpentier, hledají ji dokonce v rase etnické: "v jeho zpěvech jako ve zpěvech lyriků za Canalla Manche chvěje se cosi z duše a senzibility keltské". Tato hypotéza je mně, přiznávám se, poněkud divoká a těžko průkazná. Mně postačuje úplně k výkladu rasa básnická, rozuměj stejná rodina básníkU, pojímající věci života, přírody, osudu v jejich totalitě, jako melodii: znají jen svět zpívající a strhující do zpěvu. Není analytik; je empirik životní po nejčistším pojmu: žije svůj život a dožívá se své tvorby jako se dožívá hoře, radosti, zoufalství. Není člověk ani formulí, ani metod. Improvizuje do značné míry svou poezii, jako svůj život: zná v jádře jedinou metodu básnickou: odposlouchat životu jeho melodii. Není symfonik, není instrumeutátor verše - jako ve Francii Baudelaire a Mallarmé, u nás Březina - nýbrž právě melancholicko-smyslný melodik básnický; jeho píseň není bez jakési teskné monotónnosti. Kde se odchýlil nejvíc od své dráhy, kde zašel nejdál v čístou asociativnost a v čistý imaginismus, v "Romances sans paroles", stalo se to namnoze za vlivu Rimhaudova, onoho ohnivého "pekelného ženicha", který zmámil svým fascinujícim hadím zrakem tohoto slabého poutníka a zavedl ho na mista, na něž by se jinak nedostal.

   Ale veliká krize, kterou prožije v Belgii ve věznici Monské, vrátí ho sobě samému i básnicky. Jeho "Sagesse" je opravdová moudrost i básnická; kniha tradice francouzské, byla-li jí kdy která. O této knize napsal Léon Bloy: "nebylo spatříno nic podobného od středověku"; a má pravdu. Veliká krize objevila Verlainovi jeho vlastní jádro, jádro člověka dřevního, primitivního; v "Sageise", v "Amour", v "Jadii et naguere" dostává se ke slovu člověk starší rasy, středověký, nedotčený moderní civilizací analytickou a mechanizující. Zbožnost Verlainova je tu opravdu rázu gotického: láska a hrůza splývají mu vjedno, jako všem silným duším. Pro lítost a vzývání nalézá slova podivné prostoty a mohutnosti, jak jich dovedou nalézt jen lidé z lidu; nerozumuje, nediskutuje, nepoučuje, neřeční, a přece je plný zdravého smyslu; hovoří šťavnatou řečí, vonící hroudou, jak hovořívají právě básníci zcela původní a neodvození; a aby jeho souvislost se středověkem byla patrna i slepcům, užívá často rád naivních alegorií, právě jako básníci středověcí... Jeho mono- a dialogy v "Moudrosti" a v "Lásce" jsou nejžhavější básně francouzské; nejžhavější, protože nejupřímnější: Verlaine se taví celý a vylévá se v slzách, a slzy jeho žhnou více než oheň. Aby byly napsány tyto poezie, k tomu bylo právě třeba člověka impulsivného, člověka, který byl stále jednou nohou ve věznici a druhou v blázinci, půl dítě, půl zločinec; neboť jen takový člověk uměl se oddati chvíli zcela, bez výhrady: utonouti ve vteřině. V tomhletom je jeho přínos moderní poezii; ne v novotaření prozodickém, které bylo vpravdě velmi nepatrné, přes jeho vede čtrnáctislabičné, přes jeho velebení "de l'impair, plus vague et plus soluble dans l'air", které zůstávalo velmi často pouhou teorií. Schýlil se tak hluboko nad řeku života a krve, až uslyšel její tesknou melodickou píseň, až byl omámen jejím hlubokým horkým oddychem... a zachytil v několika nezapomenutelných básních i tu melodii, i ten dech, i celou sirobu bytosti lidské ve sváru vášní a pudů...



   Úplný odklon od romantického umění, úplné popření posavadní kultury literární, to je Arthur Rimbaud. I na Ducassových rouhačských kletbách, i na brutální tvrdosti a upřímnosti Corbierově ulpělo ještě hodně literárnosti; setřásti ji úplně, bylo určeno až tomuto tulákovi povoláním a posláním; na svých dlouhých potulkách jako by se úplně očistil od literatury, jako na svých eskapádách z lidské společnosti setřásl ze sebe všecku civilizaci, projevující se studem a bázní... Všecko na Rimbaudovi je výjimečné, mimolidské, zázračné; jeho předčasná zralost - v patnácti, šestnácti letech vyrovná se již nejednomu mistru minulé i přítomné poezie francouzské - je stejně monstrózní jako všecek jeho další vývoj: za rok stráví a proběhne to, k čemu potřebují jiní celých desetiletí. Revolta jeho je mnohem radikálnější než revolta Ducassova nebo Corbierova: jde ke kořenům věci, je zcela niterná a zcela velká, bez každé titěrné pózy. Od přírody zlý a ukrutný, jak o něm aspoň tvrdí Rémy de Gourmont, potlačuje co nejdokonaleji ten živel, který nese romantickou poezii a je drahý všem sentimentálníkům a zápecníkům: cit. Zná jen říši smyslů a říši inteligence; uvésti obojí v novou vyšší harmonii, z rozpoutaných smyslů učinit nástroj inteligence, z inteligence prostředek k vynalézání nových smyslů i nové smyslnosti, hle, toť jeho titánský sen! Ne opisovat divadlo vnějšího světa, nýbrž býti divadlem sám sobě, učinit ze sebe samého "báječnou operu", vytvořiti nový vesmír k podobenství svého nitra - to je účel jeho tvorby, zcela halucinační, která nemá nic společného s uměním,. která hledá cestu k životu intenzívnějšímu, vázanému na nové podmínky obrazivé vynalézavosti, než je přítomný. Jde o to, dáti člověku jakousi druhou vyšší nevinnost, obdobnou nevinnosti člověka pohanského, "syna slunce"; jde o to, vlíti do něho novou prométhejskou duši místo posavadní, křesťanstvím poskvrněné; jde o to, rozložiti a rozbíti posavadní tvary světa a z jejich elementů jako z písmenek složiti novou skladbu, novou báseň světa. Stvořiti do slova a do písmene novou skutečnost, nový svět, řízený novým řádem poznávacím - to je sen Rimbaudův. Byl-li kdy básník dynamický, básník energický, básník dionýský, byl to Rimhaud. Jeho básně jsou napsaná kataklyzmata; jsou stavěny z vírů a výbuchů, nemají účelem ustřeďovati se na něčem, nýbrž rozbíjeti každý střed. (Nezapomínejme, že Bůh je pojímán jako střed vesmíru i duše, mikro- i makrokosmu, křesťanskou filosofií!) "Je ne pouvais pas continuer, c'était mal", "nemohl jsem pokračovat, bylo to špatné" - takový je tajemný odkaz Rimbaudův. Znamená to ne-li konverzi, alespoň cestu vedoucí k ní, jak tomu chce Claudel? Odvrátil se Rimbaud od svého ateismu? Vykládáme-li to se "Sezónou v pekle" v rukou, je bližší výklad jiný. Nebyl dosti negrem, dosti divochem, zeslabený křesťanstvím, podrytý jím a nalomený jím, aby mohl vzíti na svá bedra toto nejtěžší břemeno. "Et puis, c'était trop beau, trop! Gardons notre silence!" I tu tedy: ostatek je mlčení.