V básních Baudelairových se vyskytují různé postavy žen, jedny zahalené, druhé polonahé. Ale nelze jim dáti nějaké jméno. Jsou to spíše typy nežli osoby. Představují věčně ženské a lásku, již pro ně básník vyjadřuje, je láska a ne jedna láska, neboť jsme viděli, že ve své theorii nepřipouštěl osobní vášně, pokládaje ji za příliš hrubou, všední a příliš prudkou. Z těch žen, jedny o tvářích, nabarvených líčidlem a bělobou, o očích, jejichž obočí je nakresleno uhlem, o ústech, nalíčených červení a podobajících se krvácejícím ranám, o pří1bicích nepravých vlasův a klenotech suchého a tvrdého lesku, symbolisují nevědomou a skoro zvířecí prostituci ; druhé, chladnější, důmyslnější a zvrácenější zkaženosti, jakýsi to druh markýz de Marteuil XIX. stol., přenášejí tělesnou neřest na duší. Jsou hrdé, ledově chladné, kruté, nenalézající rozkoše než v ukojené zlobě, nenasytné jako neplodnost, zasmušilé jako nuda, mající pouze své hysterické a šílené rozmary a neschopné jako Démon lásky. Obdařeny jsouce znepokojující, skoro příšernou krásou, jíž neoživuje červený purpur života, kráčí ke svému cíli bledé, necitelné, úplně přesycené, po srdcích, která rozdírají svými ostrými podpatky. Zanechav těch lásek, které se spíše podobají nenávistem, těch rozkoší, vražednějších nežli boje, vrací se básník k oné hnědé modle, z jejíhož těla vystupuje exotický parfum a která je oděna šatem, divokého a zvláštního vkusu, je pružná a úlisná jako černá javanská pantheřice, a upokojuje a odškodňuje ho za ty zlomyslné pařížské kočky o ostrých drápech, které s úsměvem na rtech si pohrávají se srdcem básníkovým. Ale nesvěřuje své duše jedné z těch nalíčených mramorových anebo ebenových bytostí. Nad tou černou hromadou malomocných domů, nad tím hnusným bludištěm, kde se hemží příšery rozkoše, nad tím smrdutým hemžením bídy, ohyzdnosti a zvráceností, vysoko v nehnutém azuru se vznáší zbožněný přelud Beatrice, ideálu, po němž vždy toužil a jehož nikdy nedosáhl, vznešená a božská krása, vtělená v obraz éterické, zduchovělé ženy, utvořené ze světla, plamene a vůně, dým, sen, odlesk řiše vůní a andělů, jako Sigeje Morelly, Uny, Eleonory Edgara Poea, anebo onopodivuhodné stvoření Balzacovo, Seraphíta-Seraphítus. Z hloubi svých sklíčeností, svých poblouzení a zoufalství, vzpíná s nářkem, pláčem a hlubokou ošklivostí před sebou, pažek onomu božskému obrazu jako k Panně Marií Pomocné.

   Ve chvílích milostné melancholie je to vždy ona, s níž by chtěl prchnouti a ukrýti své svrchované štěstí v nějakém tajemně kouzelném anebo ideálně pohodlném asylu, v let ohrádku Gainsborougha, interieuru Gérarda powa, anebo ještě raději v některém z těch paláců, zdobených mramorovým krajkovím v Benaresu aneb Hyderabadu. Nikdy jeho sen nepřivádí jiné společností. Lze tuto Beatrici, tuto Lauru, jíž žádné jméno neurčuje, pokládati za dívku neb ženu, která skutečně žila a kterou básník vášnivě zbožňoval za své pozemské pouti? Bylo by poněkud romantické to předpokládati, a nám nebylo dopřáno moci dosti hluboce nahlédnouti do intimního života jeho srdce, abychom mohli kladně neb záporně na tuto otázku odpověděti. Za svých naprosto metafysických rozmluv, mluvíval mnoho o svých myšlenkách, velmi málo o svých pocitech a nikdy o svých činech. Co se týká kapitoly lásky, položil Baudelaire na své jemné a pohrdavě sevřené rty kameji podle vzoru Harpocratova. Nejjistěji by bylo neviděti v oné ideální lásce nic než požadavek duše, vzlet neukojeného srdce a věčnou touhu nedokonalosti, toužící po čistotě. Na konci "Květů zla" je řada básní o víně a o různých druzích opojení, jež způsobuje, podle mozků, které napadne. Není třeba podotknouti, že tu neběží o bakchické zpěvy, oslavující šťávu vinné révy, ani o něco podobného. Jsou to líčení opilství, plná hnusu a hrůzy, ale bez mravního naučení podle Hogartha. Obraz nemá zapotřebí vtkladu, a při četbě "Vina dělníkova" se chvějeme úděsem, "Litanie Satana", boha zla a knížete světa, jsou z těch chladných ironií, s nimiž se často setkáváme u básníka a které by bylo křivdou pokládati za bezbožnost. Není bezbožnosti v povaze Baudelairově, který věří ve vyšší mathematiku, zavedenou od věčnosti Bohem a jejíž nejmenší porušení se trestá nejkrutějšími tresty, nejenom na tomto, ale i na onom světě. Vylíčil-li neřest a ukázal Satana se vší jeho okázalostí, učinil to zajisté bez jakéhokoli zalíbení. Má dokonce zvláštní zaujatost proti Ďáblu jako pokušiteli a vidí všude jeho spár, jako by člověku nestačila jeho vrozená zvrácenost, aby byl sváděn k hříchu, nízkosti a zločinu. Hřích jest u Baudelaira vždy provázen výčitkami, úzkostmi, odporem, zoufalstvím, a trestá se sám sebou, což je nejhorším trestem. Ale už dosti o tomto předmětu. Píšeme zde kritickou a ne theologickou stať.

   Vyložme z básní, z nichž se skládají "Květy zla" obsah nejpozoruhodnějších z nich, mezí jinými oné básně. jejíž nadpis je "Don Juan v pekle". Je to obraz tragické velikosti, namalovaný prostou a velkolepou barvou nad truchlivým plamenem pekelných kleneb.

   Po černé hladině vod sklouzá pohřební bárka, vezouc Don Juana a jeho průvod obětí nebo potupených. Žebrák, kterého chtěl přiměti k tomu, aby zapřel Boha, silácký otrhanec, hrdý pod svými cáry jako Antisthenes, se chápe vesel na místě starého Charona. Na zádi muž, nehnutý jako kámen, bezbarvý přelud, ztuhlým gestem jako socha, drží kormidlo. Starý don Luis, ukazuje prstem na své bílé vlasy, zhanobené jeho pokrytecky bezbožným synem. Sganarelle žádá od svého pána, který jest už beztoho na mizině, zaplacení své mzdy. Doňa Elvíra se snaží vykouzliti dávný usměv milencův na rtech svého manžela, který jí opovrhuje, a bledé nešťastné milenky, opuštěné, zrazené, tísnící se u jeho nohou jako noční květiny, odkrývají mu stále krvácející ránu svého srdce. Don Juan zůstává nepohnut za těch nářků, stonův a kleteb í učinil, co chtěl; nechť ho nebe, peklo a svět odsoudí podle své vůle, jeho pýcha nezná výčitek; blesk by ho mohl zabíti, ale nemohl by v něm vzbuditi lítosti.

   Svou vznešenou melancholií, zářícím klidem a východním omámením, tvoří báseň, nadepsaná "Předešlý život", šťastnou protivu k truchlivým obrazům nestvůrné, moderní Paříže a dokazuje, že umělec má na své paletě mimo černě, mimo barev smůly, mumií, říší Stínu, celou stupnici svěžích, jemných, průhledných, lehce zarůžovělých a ideálně modrých odstínů, jako je tomu u pozadí Ráje Breughelova, jimiž možno podati elysejské končiny a snové přeludy.

   Za zvláštní básníkovu vlastnost lze uvésti jeho smysl pro umělé. Pod tímto slovem nutno rozuměti tvorbu, která je úplně založena na Umění a jíž je Příroda naprosto vzdálena. V článku napsaném ještě za života básníkova, jsme upozornili na tuto podivnou náklonnost, jejímž nápadným příkladem je báseň s nadpisem "Pařížský sen". Pokusím se těmito řádky vylíčiti ten nádherný a truchlivý přízrak, který je hoden rytin,podle černého způsobu Martynnova: "Představte si nepřirozenou krajinu, aneb spíše perspektivu, utvořenou z kovu, mramoru a vody a z níž je rostlinstvo vypoyězeno, aby nerušilo dojmu pravidelnosti. Vše je ztuhlé, hladké, třpytící se pod nebem bez slunce, bez měsíce a bez hvězd. Za věčného ticha vystupují, ozářeny zvláštním světlem, paláce, sloupoví, věže, schodiště, vodárny, kde těžké kaskády spadají křišťálovými záclonami: Modré vody se lesknou jako ocel starých zrcadel, vsazená do břehů a nádržek temného zlata, anebo tiše plynou pod mosty, zbudovanými z drahých kamenův. Křišťálový paprsek září na vodách, a na porfyrové dlažbě teras se obrážejí věci jako v ledových hlatích. Královna sábská by nadzdvihla svůj šat, kdyby tudy kráčela, bojíc se, aby si nesmáčela noh, tak se leskne povrch všeho. Sloh této básně se leskne jako hlazený černý mramor". Není tato báseň podivným výmyslem, jsouc složena ze ztuhlých živlů, kde nic nežije, nic se nehne, nic nedýchá a ani jediné stéblo trávy, ani jediný list, ani jediný květ neruší neúprosné souměrnosti umělých tvarů, vynalezených uměním? Nevěřili byste, že jste v neporušené Palmyře anebo na nějaké mrtvé planetě bez atmosféry?

   Jsou to zajisté podivné, nepřirozené imaginace, sousedící s halucinacemi, které vyjadřují tajnou touhu po nemožné novosti j ale co se nás týká, dáváme jim přednost před nudnou prostotou těch domnělých poesií, které na opotřebované kanavě všední průpovědi, vyšívají starými, vybledlými vlnami obrazy měšťácké všednosti anebo hloupé sentimentálnosti: věnce hrubých růží, zelené listoví, kapusty a vrkající holuby. Někdy se nebojíme koupiti vzácnost za cenu pohoršení, podivnosti a přepiatostí. Barbarství se nám více líbí než plochost. Baudelaire má podle našeho názoru tu přednost, že může býti špatným, ale nikdy sprostým, jeho chyby jsou originální jako jeho schopnosti, a také tam, kde vzbuzuje nelibost, si toho přál na základě zvláštní esthetiky a důkladného rozvažování.

   Ukončeme tento poněkud obšírný rozbor, který přece velmi zkracujeme, zmínkou o básni "Stařenky", která překvapila Victora Huga. Básník, procházeje se pařížskými ulicemi, vidí míjeti drobné stařenky pokorného a smutného vzhledu a stopuje je, jak to činíme u veselých žen, poznávaje podle toho starého, ošumělého, tisíckrát zaplátovaného, vybledlého šátku, který sotva kryje hubená ramena, podle toho cípu roztřepených a zežloutlých krajek, podle toho prstenu, který je vzpomínkou a o nějž se trapně smlouvají v zastavárně a který se chystá opustiti útlý prst bledé ruky, minulost, plnou štěstí a elegance, život lásky a snad obětavosti, zbytek krásy, patrné ještě pod zchátralostí bídy a známkami stáří: Oživuje tyto chvějící se bytosti, narovnává je, vrací těm útlým kostrám tělo mládí, a křísí v těch ubohých zvadlých srdcích minulé iluse. Není nic směšnějšího a dojemnějšího nad ty Venuše z Pere-Lachaise a nad ty Ninony z Petites-Ménages, které míjejí ve své ubohosti za zaklínání mistrova, jako průvod příšer, překvapených světlem.

   Otázka metriky, jíž opovrhují všichni, kdož nemají smyslu pro formu, a jest jich mnoho za našich dnů, byla právem pokládánaBaudelairem za velmi závažnou. Není nic všednějšího ,nežli zaměňovati poetiku s poesií. Nemají nic společného. Fénélon, J. J. Rousseau, Bernardin de Saint-Pierre, Chateaubriand, George Sandová, jsou poetikové, ale nejsou básníci, to znamená, že nejsou s to psáti veršů, dokonce ani prostředních veršů, což bývá zvláštní schopností lidí, kteří jsou mnohem méně nadaní nežli tito proslulí mistři. Chtíti odloučiti verš od poesie, je moderní pošetilost, která cílí pouze k úpadku umění sama. Ve výborném článku Sainte-Beuvove o Tainovi nalézáme ohledně Popea a Boileaua, o nichž velmi povrchně pojednává autor "Dějin literatury anglické", tento tak smělý a rozumný paragraf, kde jsou věci řádně objasněny velkým kritikem, který byl s počátku velkým básníkem a jest jím ještě stále. "Ale, co se týká Boileaua, mohu snad souhlasiti s tím zvláštním názorem duchaplného člověka, s tím znehodnocujícím náhledem, který p. Taine, uváděje jej, bere na svůj účet a nebojí se ani mimochodem jej na sebe uvaliti: "Jsou dva druhy veršů u Boileaua: jeden z nich, který se častěji vyskytuje, se zdá pocházeti od dobrého žáka třetí třídy j druhý, řídčeji se vyskytující, od dobrého žáka rhetoriky?" Duchaplný muž, který takto mluví (Guillaume Guizotlne) chápe básníka Boileaua, a půjdu ještě dále, nemůže pochopiti básníka, pokud je básníkem. Chápu, že nemožno vložiti veškeru poesii do řemesla, ale nechápu naprosto, že, jde-li o nějaké umění, se nedbá naprosto umění sama a že se po té stránce zlehčují dokonalí řemeslníci, kteří v něm vynikají. Potlačte jednou ranou všechnu poesii ve verších, tak to bude mnohem rychleji odbyto, ne-li, mluvte s úctou o těch, kteří znali její tajemství. Boileau byl z malého počtu oněch, rovněž Pope."

   Nebylo by lze říci to lépe a správněji. Jde-li o básníka, je třeba si všimnouti skladby jeho veršův a stojí to za to ji studovati, neboť tvoří valnou část jejich vnitřní hodnoty. Je to ražba, podle níž razí peníze ze svého zlata, ze svého stříbra anebo ze své mědi. Baudelairův verš, který přijímá nejdůležitější změny anebo reformy romantické, jako bohatý rým, volnou pohyblivost přerývky, přenášení, překračování slov do následujícího verše, užívání vlastního jména anebo technického výrazu, uzavřený a plný rytmus, nerušený tok velkého alexandrinu, všechen ten důmyslný mechanism prosodie a rozvržení verše a sloky, má přece svou zvláštní architekturu, své osobní formy, svou znatelnou strukturu, svá vlastní tajemství, svou dovednost, chcete-li, abychom se tak vyjádřili a svou značku, již nalézáme užitu u každého rýmu nebo hemistichu.

   Baude1aire často používá dvanáctistopého nebo osmistopého verše. Do této forny přelévá rád svou myšlenku. Básně v plochých rýmech nevyskytují se u něho tak ,často jako básně, rozdělené ve čtyřřádkové verše neb stance. Miluje harmonické křižování rýmu, které vzdaluje ohlas tónu, dřívé zazněvšího, a který skýtá uchu přirozeně nepředvídaného zvuku, který se doplní později jako rým prvního verše, způsobuje ono uspokojení, jež pociťujeme v hudbě při dokonalém souzvuku. Dbá obyčejně toho, aby konečný rým byl plný, zvučný a zdůrazněný pomocí souhlásky, aby mu dodal oné vibrace, která prodlužuje poslední vylouděný zvuk.

   Mezi těmito básněmi se shledáme s mnohými, které mají podobný rozvrh a jakoby vnější podobu znělky, třebaže není v záhlaví každé z nich napsáno "znělka". Je to bezpochyby důsledek literární svědomitosti a případ prosodického svědomí, jehož původ podle svého názoru nalézáme v noticce, v níž vypráví o návštěvě, kterou u nás vykonal, a vypravuje o naší rozmluvě. Nezapomnělo se, že mi přinesl svazek veršů dvou nepřítomných přátel, kteří ho požádali, aby nám byli jím představeni, i čteme v jeho vypravování tyto řádky:

   "Když byl zběžně prolistoval svazek, upozornil mne, že dotčení básníci se příliš často dopouštějí volných znělek, to jest neorthodoxních, které rády nedbají pravidla čtyřnásobného rýmu." V té době byla už velká část "Květu zla" napsána, a také v nich se vyskytovalo velmi mnoho volných znělek, jež neměly nejenom čtvernásobného rýmu, ale v nichž byly ještě rýmy mimo to proplétány naprosto zvláštním způsobem, neboť v pravé znělce, jak se vyskytuje u Petrarky, FelicajeRonsarda, du Bellaye, Sainte-Beuva vnítřek čtyřřádkových veršů muší obsahovati dva ploché rýmy, ženské nebo mužské, podle vůle básníkovy, čím se liší čtyřřádková sloka znělky od obyčejné čtyřřádkové sloky a řídí, podle toho, dává-li vnější rým němé a nebo plný zvuk, chod a uspořádání rýmů v,obou trojřádkových veršech, jimiž se končí tato drobná báseň, jejíž útvar není daleko tak obtížný, jak se domnívá Boileau, protože má formu geometricky určenou; je tomu stejně jako při stropech, kde, mnohoúhelníkové anebo bizarně ohraničené přepážky spíše prospívají, než-li jsou na škodu umělcům, určujíce plochu, na níž jsou nucení umístiti a zobraziti své postavy. Není vzácné, že zkrácením a důmyslnou úpravou linií ubytují obra v jednom z těch těsných truhlíků, a dílo tím získá svou vlastní soustředností. Takovým způsobem se může velká myšlenka lehce pohybovati v těch čtrnácti methodicky rozdělených veršech.

   Mladá básnická škola velmi často používá volných znělek, ale doznáváme, že je nám to velmi nepříjemné.

   Proč si někdo, chce-li býti svoboden a upravovati verše po svém, voli přísnou formu, která népřipouští ani odchylky ani rozmaru? Je něco méně logického a sobě si odporujícího nežli nepravidelnost v pravidelnosti, nedostatek souhlasu v souměrnosti? Každé porušení pravidla nás znepokojuje jako pochybný a falešný zvuk. Znělka jest jakýsi druh poetické fugy, jejíž thema musí míjeti a zase se vraceti, áž do svého rozhodnutí chtěnými formami. Je tedy třeba se naprosto podříditi jejím zákonúm anebo, zdají-li se nám tyto zákony zastaralými, pedantními a nepohodlnými, nepsati vúbec znělek. Vlachové a básníci plejády jsou v tom oboru mistry, jichž se možno tázati na radu: nebylo by bez prospěchu čísti knihu, v níž Guillaume Colletet pojednává o znělce ex professo. Možno říci, že vyčerpal předmět. Ale rozepsali jsme se až příliš obšírně o volných znělkách, které Maynard první přivedl ke cti. Co se týká znělek dvojitých, odvozených,sedmerých,uzavřených, zpátečných, opakujících se, opačných, acrostichú, mesostichú, znělek v kosočtverci, v kříži SaintAndrea a jiných, to vše jsou hříčky pedantú, jejichž vzory možno viděti u Rabana Maura ve "Španělském a italském Apomnovi" a ve zvláštním pojednání, které napsalo tomto předmětu Antonio Tempo, ale jimiž dlužno opovrhovati jako pracně dětinskými obtížnostmi a čínským hlavolamem poesie.

   Baudelaire se často snaží docíliti hudebního účinku jedním anebo několika neobyčejně melodickými verši, které tvoří ritornel a opakují se, jako v onom italském verši, zvaném sextinou, z něhož poskytuje p. hrabě de Gramont ve svých poesiích několik šťastných příkladů. Užívá této formy, která působí dojem vagního kolébání magické zaklínací formulky, jíž polou nasloucháme ve snu, formulky, jejímž předmětem je melancholická vzpomínka a nešťastná láska. Stance za své monotónní hudby odnášejí a vracejí myšlenku, kolébajíce ji jako unášejí vlny svými pravidelnými závity utonulou květinu, spadlou s břehu do vody. Jako Longfellow a Edgar Poe často užívá aliterace, to jest pravidelného návratu jisté souhlásky, jímž se má uvnitř verše docíliti účinku harmonie. Napsal kdysi SainteBeuve, jemuž není žádná z těchto jemností neznáma a který jich používá se svým vybraným vkusem ve znělce, dokonale italské a sladkostí se rozplývající:



Každé citlivé ucho vnímá kouzlo této plynné souhlásky, čtyřikrát se opakující, která se zdá vás unášeti na své vlně v nekonečnost jako pero rackova křídla, unášené modrou hladinou neapolského moře. Nalezneme často aliterace v prose Beaumarchaisově a skadlové jí hojně užívali. Tyto maličkosti se budou dojista zdáti velmi malichernými lidem, dbalým pouze prospěchu, lidem pokrokových názorův a lidem praktickým anebo prostě duchovým, kteří se domnívají, jako Stendhal, že je verš dětinskou formou, hodící se pro primitivní věky a kteří požadují, že má poesie býti psána prosou, jak se sluší na rozumnou dobu. Ale tyto maličkosti způsobují, jsou-li vede dobré či špatné, a je-li kdo básníkem, čili nic.

   Mnohoslabičná a široká slova se zamlouvají Baudelairovi, a ze třech nebo čtyř těchto slov vytvoří často vede, které se zdají nekonečnými a jejichž vibrující zvuk prodlužuje míru. Pro básníka mají slova sama sebou,. bez ohledu na smysl, který vyjadřují, svou vlastní krásu a hodnotu jako drahé kameny, které nebyly ještě obroušeny a zasazeny do náramků, náhrdelníkův a prstenův, okouzlují znalce, který se kochá pohledem na ně a přebírá se v nich ve skřínce, v níž jsou prozatím uloženy, jak by činil klenotník, vybírající z nich několik kamenů pro klenot. Jsou démantová, safírová, rubínová slova, jiná, jež svítí jako fosfor, který třeme, a není to nepatrná práce, z nich voliti.

   Ty velké alexandriny, o nichž jsme právě mluvili, které za doby bezvětří přicházejí umírati na pobřeží s klidným a hlubokým vlněním příboje, nesoucího se se širého moře, se často lámou v divokou pěnu a vrhají proti zbytečné a nehostinné výspě oblaka svých bílých dýmů, aby po té opět spadaly hořkou prškou. Osmistopé verše jsou prudké, silné, ostré jako řemeny kočky o devíti chvostech a nelítostně šlehají plece špatného svědomí a pokrytecké smlouvy. Jimi je také možno podati truchlivé rozmary i do tohoto metru básník vkládá jako do ovruby z černého dřeva, noční pohledy na hřbitov, kde ve stínu svítí v noci vidoucí zřítelnice sov a za spěžově zelenou záclonou tisů se plíží jako příšery rušitelé věčného spánku, plenitelé hrobů a zloději mrtvol.

   V osmistopých veršech líčí konečně příšerná nebesa, na nichž se vznáší nad šibenicemi.luna, ochuravělá zaklínáním Kanidijek; popisuje chladnou hrůzu mrtvé ženy, která zaměnila za rakev své přepychové lože, a která sní ve své samotě, dokonce verši opuštěné, zachvívajíc se pod krůpějemi ledového deště, který proniká prkny její rakve, anebo nám ukazuje ve svém významném nepořádku uvadlých kytic, starých dopisů, stuh a miniatur, bambitek, dýk a láhví laudana pokoj zoufajícího milence, kterého za jeho procházek pohrdavě navštěvuje ironický přízrak samovraždy, neboť ani smrt by ho nedovedla vyléčiti z jeho hanebné vášně.

   Od skladby verše přejděme k osnově slohu. Baudelaire splétá tu hedvábné a zlaté nitky s hrubými a pevnými konopnými vlákny, jako ve Východních látkách, které jsou nádherné a při tom hrubé, kde nejjemnější ornamenty běží v půvabných rozmarech po velbloudí srsti anebo po pyt1ovině, drsné na dotek jako lodní plachta. Nejkoketnější a dokonce nejvzácnější jemnůstky tu zavadí o divoké krutosti; a z boudoáru, plného opojných vůní a rozkošně unylých rozhovorů, zapadnete do smrduté krčmy, kde opilci, směšujíce víno s krví, se hádají s nožem v ruce o nějakou Helenu křižovatky.

   "Květy zla" jsou nejkrásnějším květem básnického věnce Baudelairova. Tu podal svou původní notu a dokázal, že možno po těch nesčíslných knihách veršů, kde se všecky rozmanitosti látek zdají vyčerpány, objeviti něco nového a neočekávaného, aniž je třeba proto strhnouti slunce a hvězdy a dáti dějinám celého světa defilovati jako v německé fresce. Ale především proslul překladem Edgara Poea i neboť ve Francii se čte hlavně prosa básnikův a feuilletony se jejich básně stávají známými. Překladem Baudelairovým zdomácněl u nás ten zvláštní genius tak vzácné, odlišné, výjimečné individuality, který dříve spíše pohoršoval nežli okouzloval Ameriku, ne že by jeho dílo v něčem uráželo mravnost: je naopak andělské a panenské čistoty, ale že přeházelo všechny zdomácnělé myšlenky, všechny praktické všednosti, a že nebylo kriteria, podle něhož by mohlo býti posuzováno. Poe nesdílel žádné z amerických myšlenek o pokroku, zdokonalitelnosti, demokratických institucích a o jiných předmětech deklamace, která je tak drahá šosákům obou světů. Nezbožňoval výhradně boha, který se nazývá dollar; miloval poesii pro ni samu a dával kráse přednost před prospěchem: jaké neslýchané kacířství! Mimo to měl neštěstí, že dovedl dobře psáti, čímž lze nahnati strachu hlupákům všech zemi:

   Důvěryhodný redaktor časopisu nebo novin, který byl ostatně upřímným přítelem Poeovým, doznává, že bylo velmi těžko ho zaměstnávati a že byli nuceni hůře ho platiti než ostatní, poněvadž psal slohem nad všednost přiliš povznešeným; podivuhodný důvod. I životopisec autora "Havrana" a "Heureky" tvrdí, že by se byl Poe, kdyby byl chtěl upraviti svého genia a své tvůrčí schopnosti přizpůsobiti více americké půdě, mohl státi spisovatelem pro peníze (a money making author) i ale byl nenapravitelný, chtěl vše činiti pouze podle svého a pracoval pouze ve svých hodinách, o předmětech, které se mu zamlouvaly. Pro svou tuláckou povahu, jako kometa, která se vyšinula se své dráhy, putoval z Ba1timoru do New Yorku a z New Yorku do Philadelphie, z Philadelphie do Bostonu anebo Richmondu, aniž se dovedl někde udržeti. V okamžicích nudy, sklíčenosti nebo ochablosti, když pře drážděni, způsobenému nějakou horečnou prací, následovala ona vysíleni, velmi známá spisovatelům, pil kořalku, což mu bylo velmi trpce vyčitáno od Američanů, vzorů střídmosti, jak každý ví. On, jenž v "Černém kocouru" napsal tu věšteckou větu: "Která nemoc se dá přirovnati k alkoholu!", se nemýlil o neblahých následcích oné náruživosti. Pil ne z opilství, nýbrž aby zapomněl, aby byl uveden do halucinace, prospěšné jeho dílu, anebo dokonce aby takovým způsobem ukončil nesnesitelný život, vyhýbaje se pohoršeni skutečné sebevraždy. Zkrátka, jednoho dne, napaden byl na ulici záchvatem delidum tremens, byl odnesen do nemocnice a tam zemřel ještě docela mlád, kdy ještě nic nepředpovídalo úpadku jeho schopnosti, nebo jeho politováni hodný zvyk neměl vlivu ani na jeho nadáni ani - na jeho způsoby, které zůstaly vždy způsoby dokonalého gentlemana, ani na jeho krásu, která až do jeho smrti byla pozoruhodná.

   Naznačujeme několika zběžnými rysy fysiognomii Edgara Poea, třebaže není našim úkolem psáti o jeho životě i ale americký spisovatel zaujímal v rozumové existenci Baudelairově tak vynikající místo, že je nevyhnutelno mluviti tu o něm poněkud šíře, ne-li ohledně jeho života, aspoň s hlediska jeho doktrin. Edgar Poe měl dojista vliv na Baudelaira, svého překladatele, zvláště za poslední doby básníkova života, žel, tak krátkého.

   "Podivuhodné historie" , "Dobrodružství Artura Gordona Pyma", "Vážné a groteskní příběhy" "Heureka" byly přeloženy Baudelairem s tak přesným ztotožněním slohu a myšlenky, s tak věrnou a obratnou věrností, že překlady působí dojem původních děl a geniální dokonalosti v každém ohledu. "Podivuhodné příběhy" předcházejí hluboké kritické úvahy, v nichž překladatel rozebírá jako básník ono tak nové a ták výstřední nadání Edgara Poea, které Francie, dříve nežli je Baudelaire objevil, při své dokonalé lhostejnosti pro cizí původní duchy, naprosto ignorovala. V této práci, nevyhnutelné pro vysvětlení povahy, tak vzdálené všedních myšlenek, si počíná s neobyčejným metafysickým důvtipem a vzácnou jemností pozorování. Tyto stránky lze počítati k nejpozoruhodnějším, jež Baudelaire vůbec napsal.

   Největší pozornost vzbudily ty tajuplné, tak mathematicky fantastické příběhy , které se rozuzlují podle algebraických formulek, a jejichž výklady se podobají soudním výslechům, řízeným nejdůvtipnějším a nejprohnanějším úředníkem. "Vražda v ulici Morgue, Ukradený dopis, Zlatý chrobák", tyto hádanky, které lze nesnadněji uhodnouti, nežli tajemství sfingy a jejichž rozluštění se pak na konci zdají tak pravděpodobnými, zajímaly skoro k blouznění obecenstvo, otupělé dobrodružnými a mravopisnými romány. Zbožňovali toho Augusta Dupina, tak podivuhodné věštecké jasnozřivosti, o němž se zdá, že má v rukou niť, spojující nejprotivnější myšlenky a který dospívá svého cíle indukcemi tak zázračné spravedlnosti. - Podivovali se tomu Legrandovi, který dovedl lépe luštiti kryptogramy než Claude Jacquet, úředník ministerstva, který předčítá Desmaretovým v "Historii třinácti" pomocí staré mřížky portugalského vyslanectví, šifrovaný dopis Feragův, a Výsledek této četby jest objevení pokladů kapitána Kida. Každý přizná, že by byl rád zřel, kterak při záři plamene, vyvstává na sežlotit1ém pergamenu v červených rysech obraz úmrlčí hlavy a kozlete, a řádky teček, křížův, čárek a číslic, a že by nebyl uhodl, kam skryl korsár tu velkou bednu; plnou démantů, klenotů, kapesních hodinek, zlatých řetězů, uncí, quadryselů, do ublonů, rixdalů, piastrů a mincí všech zemí, které jsou odměnou Legrandovy důmyslnosti. "Studna a kyvadlo" způsobovaly pocit mučivé hrůzy, která se vyrovná nejstrašidelnějším výmyslům Anny Radcliffové, Lewise a důstoJného otce Mathurina, a byl zachvácen závratí, kdo pohlédl na dno kroužícího jícnu Maelstromu, ohromného trychtýře, na jehož stěnách obíhají lodě ve spirále jako stébla slámy ve víru. "Pravda o případu p. Waldemara" rozrušila nejsilnější nervy a "Pád domu Usherova" dával vzniknouti hlubokým melancholiím. Něžné duše obzvláště dojímaly ty ženské tváře, tak mlhavé, tak průhledné, tak podivně bledé a skoro príšerně krásné, jež básník nazývá Morellou, Ligéiou, lady Rowenou Tréva~ionovou, de Tremainovou, Eleonorou, které však jsou ve všech podobách pouze vtělením jedinečné lásky která přežívá smrt zbožňovaného předmětu a která trvá ,dále i skrze avatary, stále odkrývané.

   Od té doby je jméno Baudelairovo ve Francii nerozlučně spjato s jménem Edgara Poea, a vzpomínka na jednoho, probudí bezprostředně myšlenku na druhého. Zdá se dokonce někdy, že myšlenky Američanovy náleží vlastně Francouzi.