Podivuhodná hříčka osudu tomu chtěla, že se Baudelaire narodil na jaře 1821, přibližně ve stejnou dobu, kdy v Londýně poprvé spatřila světlo světa v tištěné podobě proslulá Zpověď anglického poživače opia Thomase de Quiceyho. Kniha, která měla Baudelairovy názory na umělé ráje upřesnit a v mnohém ovlivnit a utvrdit.

   Charles Pierre Baudelaire se narodil věkově značně vzdáleným rodičům: Joseph Françis Baudelaire, jeho otec, kněz, který se během francouzské revoluce vzdal svěcení a stal se nejprve vychovatelem a později vládním úředníkem, oslavil roku 1821 dvaašedesáté narozeniny; jeho matce bylo tehdy osmadvacet. Otec, jemný člověk a diletující malíř, však roku 1827 zemřel. Několik šťastným měsíců prožil malý Baudelaire po otcově smrti, v době, o níž napsal matce: "... patřilas jen mě".

   Otčíma, důstojníka apozději generála Jacquese Aupicka, jehož si vdova Caroline Baudelairová vzala na podzim 1828 Baudelaire znenáviděl na celý život. Patří už ke zvyklostem životopisců líčit generála Aupicka v nejtemnějších barvách, ale zdá se, že je to přinejmenším nespravedlivé. Vztah mezi otčímem a adoptivním synem nebyl zpočátku zřejmě vůbec špatný a o Aupickových dobrých úmyslech a cílech výchovy nepochyboval nikdy ani sám básník. Psal sice matce o "krutém vychovávání", kterého se mu dostalo, ale dodal ve svých čtyřiceti letech: "Přesto jsem ho měl rád a mám dnes ostatně tolik soudnosti, abych mu dal za pravdu." Generál Aupick chtěl ze svého adoptivního syna vychovat řádného občana, na něhož by (podle otčímovývh představ) mohla být Vlast hrdá. Naplnil však senzitivního Baudelaira odporem a nenávistí.

   Ve dvaceti letech se budoucí básník už patrně stihnul nakazit syfilidou od prostitutky a důvěrné přítelkyně studentů z Quartier Latin a navázat několik dalších z hlediska rodičů pochybných známostí. Proto vysílají manželé Aupickovi Baudelaira na cestu do Indie, aby poněkud pozapomněl na své pařížské prostředí. Baudelaire neměl možnost vyřešit tento problém způsobem, jímž s ďábelskou nápovědou obešel podobný příkaz rodičů zamilovaný mladý markýz ze Zpovědi hochštaplera Felixe Krulla Thomase Manna, ale stihl se už během plavby na Réunion pohádat nejen se spolucestujícími, ale také s kapitánem, který ho na Réunionu prostě vysadil, což adeptu cestovatelství zjevně příliš nevadilo. Vyplul v červnu 1841, vrátil se do Bordeaux v únoru 1842 bez haléře v kapse. V dubnu téhož roku dosáhl podle tehdejších zákonů plnoletosti a obdržel svůj podíl z dědictví po otci, sumu 75 000 franků, což představovalo na 40.léta 19.století částku téměř závratnou.

   Osamostatnil se a usadil nejprve na Quai de Béthune a později v L'Hôtel Pimodan. V jedné ze dvou relevantních čekých studií o Baudelairovi o tom roku 1927 Karel Teige napsal:

"Baudelairovi vrstevníci ... měli své středisko na Quai d'Anjou v hotelu Pimodan, kde častým hostem býval Gautier a domácím pánem byl diletant a estét Fernand Broissard, hašišista a romantik z dobrých dob. Tyto schůzky u Pimodana, kde se scházel kroužek spisovatelů a umělců, aby požíval davamesku a opia ve formě laudana, kouzelné chvíle, kdy umělci sličné dámy rozprávěli o umění, kráse, literatuře a lásce jako v Dekameronu, jako za dob Boccacciových, byly oslaveny Gautierem v Revue des deux mondes."

   Odsud pramení Baudelairovy praktické zkušenosti s omamnými látkami, které tehdy přicházely do Paříže jako součást všeho ostatního modního z Východu. Této módě dnes vděčíme za mimořádně plodné impulsy ve výtvarném umění a částečně i v literatuře, ale také za dnes již téměř dvousetletou historii drogovýcg závislostí. Narkomanie je dnes už skutečně jevem historickým.

   V polovině 50.let se Baudelaire proslavil. Způsobil to proces, který proti němu vedl státní prokurátor Ernest Pinard pro vydání Květů zla, zabavených úřední mocí přesně tři týdny po jejich vydání 25.června 1855. Ironií osudu titul, který patrně způsobil Baudelairovi více potíží než básně samotné, nebyl jeho nápadem: původně se sbírka měla jmenovat Les Limbes nebo Les Lesbiennes. Název Fleurs du mal vymyslel kdysi v kavárně Hyppolite Babou a básník jej pouze přijal jako výstižný. Při přípravách obhajoby konstatoval Baudelaire v poznámkách pro svého advokáta, že z jeho knihy čiší "hrůza ze zla". Byl však odsouzen k pokutě a zabavení šesti básní, které se zásluhou cenzury staly proslulejšími než ostatní z této sbírky.

   Baudelaire, od září 1844 trvale pod kuratelou (což byla jediná cesta, jak mu zabránit, aby své značné jmění nerozházel v průběhu několika týdnů), byl výsledkem procesu znechucen. Od podzimu 1857 (na jaře téhož roku zemřel generál Aupick) žije na cestách mezi Paříží a Honfleurem, kde se usadila jeho ovdovělá matka. Čte, překládá a komentuje de Quinceyho Zpověď, starou jako on sám. Znovu se vrací k úvahám o omamných látkách. Na pozdim 1858 zveřejňuje v Revue contemporaine první část Umělých rájů, studii Hašiš, kterou jako Báseň o hašiši přeložil Jan Hart. Předmětem komparace tu Baudelaira není poněkud nesouměřitelné víno, ale pod de Quinceyho vlivem právě opium, jemuž věnoval druhou část svých úvah, vydanou v lednu 1860 opět v Revue contemporaine pod příznačným názvem Poživač opia. Tento esej je však jen osobitým přepracováním poznatků Thomase de Quinceyho, obdivem k němuž se Baudelaire nijak netajil. V podobě studiese už k tomuto námětu až do své smrti 1.srpna 1867 nevrátil.