Víno posiluje vůli, hašiš ji láme. Víno je fyzickým povzbuzením, hašiš je zbraní pro sebevraždu... Víno je zkrátka pro ty, kdo pracují a kdo si zasluhují je pít. Hašiš náleží k druhu osamělých slastí, je pro zahálčivé nebožáky. Víno je užitečné, přináší plodné výsledky. Hašiš je zbytečný a nebezpečný.
Na jaře 1850 dopracovával devětadvacetiletý Charles Baudelaire báseň
Víno počestných, která vyšla poprvé v létě téhož roku. Dnes ji známe pod podmanivějším názvem
Duše vína. Byla smělá a krásná, ale nevzbudila pohoršení. Odpovídá totiž hodnotové stupnici, nerozlučně spjaté s křesťanskou tradicí. Nelze spočítat verše, jimiž od antiky k dnešku evropští literáti vyjadřovali svou vděčnost opojnému nápoji, který jediný je schopen proměnit se v krev Páně. V intencích této tradice je snad nejpůvabnější aforismus Georga Christopha Lichtenberga:
"Přál bych si, aby mezi Shakepearovými nejsvětějšími verši byly jednou červeně vyznačeny ty, za které vdščíme sklence vína vypitého ve šťastnou chvíli."
Pokud roku 1945 uvedl André Breton v
Antologii černého humoru Baudelaira a Lichtenberga do poněkud překvapivého sousedství, neučinil ve skutečnosti nic hluboce neorganického. Na vyjímečné postavení, jemuž se v této tradici těší víno, si však nemohou činit nárok ani ostatní alkoholické nápoje, a omamné látky mimoevropského původu už vůbec ne. Postoj, který Baudelaire zaujal ve svých třiceti letech ve studii
O vínu a hašiši, tedy plně odpovídal běžné konvenci a ani nejpřísnější moralista mu nemohl nic vytknout. Jsme ostatně pět let před prvním časopiseckým vydáním
Květů zla a sedm let před skandálem, s nímž je spjato jejich knižní vydání, které z Baudelaira učinilo legendu. Rozhodující setkání, které mělo básníka přinutit ne snad, aby své názory změnil, ale aby je podložil důkladnějšími a méně konvenčními argumenty, teprve mělo přijít.
