Po prvé jsme se setkali s Baudelairem asi v polovici r. 1849 v Pimodanově hotelu, kde jsme obývali u Fernanda Boissarda ve fantasticky zařízeném bytě, který tajné, ve zdi skryté schodiště spojovalo s jeho pokojem, který dojista navštěvovaly stíny krásných dam, milovaných kdysi Lauzunem.

   Byla tam ta nádherná Marie, která, když byla dívkou stála modelem k "Mignoně" Schefferově a později k "Bohyni vítězství rozdílející věnce" od Pavla Delaroche, a ta druhá kráska, jež byla tehdy v plné kráse, podle níž vytvořil Clesinger "Ženu s hadem", onen mramor, kde se bolest podobá paroxysmu rozkoše a který je prodchnut intensitou života, jíž nikdy nebylo dlátem dosaženo a jež nebude překonána.

   Charles Baudelaire byl tehdy ještě mladý básník, který nevystoupil dosud na veřejnost, připravuje se potají ke slávě, s onou vytrvalostí, která u něho zvyšovala inspiraci; ale jeho jméno se počalo už šířiti mezi básníky a umělci, vzbuzujíc jakési nepokojné očekávání, a zdálo se, že u generace, která následovala velkou generaci z roku 1830, požíval velké vážnosti. V tajemném kroužku spisovatelů, kde se připravuje slavná budoucnost, byl pokládán za nejnadanějšího básníka. Často jsme o něm slýchali, ale neznali jsme dosud jeho díla. Jeho zjev nás naplnil podivem: měl velmi krátce ostříhané, krásné černé vlasy, které tvořily pravidelné špičky na oslnivě bílém čele a upomínaly na saracénskou přílbici; jeho oči, barvy španělského tabáku, měly oduševnělý, hluboký pohled, snad poněkud příliš naléhavé pronikavosti; jeho ústa, zdobená krásně bílými zuby chránila pod nepatrným, hedvábným vousem, zakrývajícím jejich obrys, onu neklidnou, rozkošnickou a ironickou křivku rtů, s níž se setkáváme u tváří Leonarda Vinci; jeho jemný a něžný, poněkud zaokrouhlený nos, jehož nozdry se lehce zachvívaly, se zdál vdechovati prchavé, vzácné vůně; hluboký důlek zdůrazňoval obrys jeho brady jako poslední otisk sochařova palce; jeho pečlivě oholené tváře tvořily svým namodralým tónem, jemuž rýžový pudr dodával sametového nádechu, protivu k ruměným odstínům lící; jeho obnažená šíje, ženské elegance a bělosti, vystupovala z nízkého límce košile, zdobeného kostkovaným nákrčníkem z indického madrasu. Jeho oblek se skládal ze svrchníku z lesklé černé látky, z hnědých kalhot, bílých ponožek a lakových střevíců, všechno na něm bylo úzkostlivě čisté a bezvadné a neslo pečeť úmyslné anglické jednoduchosti, jako by se tím chtěl odlišovati od onoho druhu umělcův o měkkých plstěných kloboucích, sametových vestách, krátkých červených kabátcích, vlajícím vousu a rozcuchaných vlasech. U toho přísného oděvu nebylo nic příliš nového a příliš nápadného.

   Charles Baudelaire byl z rodu oněch střízlivých dandyů, kteří odírají skelným papírem svůj oděv, aby jej zbavili jeho nedělního a zbrusu nového lesku, který je tak drahý filistrům a tak nepříjemný pravému gentlemanu. Později si do konce holil vous, shledav, že je to zbytek malebného, zastaralého vkusu, který zachovávati, by bylo dětinstvím a šosáctvím. Tváři, zbavenou takto všeho zbytečného chmýří, se podobal Lawrence Sterneovi, a zvyk opírati za řeči ukazováček o spánek zvyšoval ještě tuto podobnost; je tomu tak, jak známo v podobizně anglického humoristy, umístěné na počátku jeho děl. Takový dojem v nás zanechal při prvním setkání zjev budoucího autora "Květu zla".

   V Nových kamejich pařížských od Theodora de Banville, jednoho z nejdražších a nejvěrnějších přátel básníka, jehož smrti želíme, se vyskytuje podobizna mladého básníka, jíž možno téměř dáti přednost před obrazem. Budiž nám dovoleno opsati ty řádky, které se ve své dokonalosti vyrovnají nejkrásnějším veršům; podávají nám málo známý popis Baudelairovy tváře, která brzy odkvetla, a s nímž se setkáváme pouze na tom místě: j,V podobizně od Emila Deroy, která je vzácným mistrovským dílem moderního malířství, je Baudelaire zobrazen ve dvaceti letech, v okamžiku, kdy jsa bohat, šťasten, milován a už proslulý, psal své první verše, které vzbudily nadšení v Paříži, která vládne nad veškerým ostatním světem. Ó, toho vzácného příkladu tváře skutečně božské, v níž je sloučena spanilost s nejhlubším kouzlem a neodolatelnou svůdností!

   Obočí je husté, prodlouženo velkým, jemným obloukem nad východně, teple a živě zbarveným víčkem i podlouhlé, černé, hluboké oko nepřirovnatelného lesku, laskající a velitelské, obsahuje, zkoumá a přemítá vše, co ho obklopuje j půvabný, ironický nos, pevného obrysu, jehož špička je poněkud zaokrouhlena a vyčnívá dopředu, ihned probouzí myšlenku na slavnou větu básníkovu: Má duše se vznáší na vůních jako duše jiných lidí se vznáší na hudbě! Vyklenutá ústa jsou už této chvíle oduševnělá, ale ještě krásné purpurové barvy, při níž si vzpomeneme na lesk zralého ovoce. Brada je zaokrouhlena, ale hrdého a důrazného reliéfu jako u Balzaca; Jeho tvář je teplé, snědé bledosti, pod níž se objevují růžové odstíny bohaté a krásné krve, dětský, ideální vous mladého boha jest jí ozdobou, vysoké, široké a nádherně nakreslené čelo jest okrášleno černým,hustým a krásným vlasem, který přirozeně zvlněný a zkadeřený jako účes Paganiniho, spadá na šíji Achillovu neb Antinoovu.

   Tato podobizna nesouhlasí přesně s obrazem, nebo! je viděna prostřednictvím malířství a poesie a zkrášlena dvojí idealisací, ale není proto méně pravdivá a byla věrná toho okamžiku. Charles Baudelaire měl svou hodinu svrchované krásy a dokonalého rozkvětu, a zjišťujeme to podle onoho věrného svědectví. Je vzácností, je-li básník už znám, pokud je ještě mlád a jeho zevnějšek pln kouzla. Sláva přichází mnohem později, kdy tvář básníkova se změnila zápasem se životem, úmorným studiem a mukami vášni. Je mu zůstavena pouze opotřebovaná a odkvetlá maska, kterou každá bolest poznamenala kazem anebo vráskou. Tento poslední obraz má také svou krásu, na níž vzpomínáme. Tak vyhlížel Alfred de Musset za svého mládi. Řekli byste, že je to Phoebus Apollo o svém plavém vlasu, a v Davidově podobizně je zobrazen s tváři skoro božskou. - K této zvláštnosti, která se zdála vystříhati jakékoli přepjatosti, přistupoval jakýsi exotický odstín jako vzácný parfum krajů více sluncem milovaných. Řekli nám, že Baudelaire pobyl dlouho v Indii a vše se vysvětlilo.

   Proti poněkud neslušným mravům umělcův, snažil se Baudelaire vždy dbáti co nejúzkostlivěji slušnosti, a byl přepjatě až nepřirozeně zdvořilý. Odměřoval své věty, používal pouze nejvybranějších výrazův a vyslovoval zvláštním způsobem některá slova, jako by je chtěl podškrtávati a dodati jim tajuplné závažnosti. Měl ve svém hlasu kursivní a velká začáteční písmena. Opovrhoval strojeností, která požívala u Pimodana velké úcty, považuje ji za umělkovanou a hrubou, ale sám se při tom nezdržoval paradoxův a výstřednosti. Velmi prostě, přirozeně a s naprostou lhostejnosti pronášel nějakou satansky nepřirozenou zásadu, anebo hájil sledovou chladnokrevnosti nějakou theorii výstřední mathematiky, jako by přednášel všední průpověď podle vzoru Prudhommova o kráse anebo drsnosti počasí, neboť vnášel do výkladu svých ztřeštěnosti přísnou methodu. Jeho důvtip nespočíval ani ve slovech, ani ve vtipných nápadech jako spíše v tom, že pohlížel na věci se zvláštního hlediska, které měnilo jejich obrys jako při předmětech, které pozorujeme s ptačí perspektivy, anebo při pohledu na nástropní malbu, a nalézal vztahy, jichž ostatní nedovedli oceniti, a jejichž logická bizarnost vzbudila ve vás úžas, Jeho pohyby byly volné, odměřené, skoupé a klidné, neboť se hrozil jižní gestikulace, Neméně nenáviděl příliš živé mluvy a britský chlad byl podle jeho vkusu, Možno o něm říci, že byl dandy, který zabloudil do bohémského ovzduší, ale zachoval si tu své postavení, své způsoby a onen kult osobnosti, který charakterisuje člověka nassáklého principy Brummelovými.

   Takový dojem způsobil na nás za onoho prvního setkání, na něž si vzpomínáme tak zřetelně, jako by se bylo včera událo, a mohli bychom je zpaměti vylíčiti.

   Bylo to v onom rozsáhlém salonu, zařízeném v ryzím slohu Ludvíka XIV., jehož stěny byly obloženy dřevěným vykládáním, ovroubeným ve výklencích temným zlatem, podivuhodného odstínu, kde některý ze žáků Lesueurových nebo Poussinových, který pracoval v domě Lambertově, namaloval nymfy, rákosím pronásledované satyry, podle mythologického vkusu tehdejší doby, Na širokém krbu z achátového mramoru stála na místě kyvadlových hodin pozlacená soška slona s postrojem slona Porova v bitvě od Lebruna, který nesl na zádech válečnou věž, opatřenou emailovým ciferníkem o modrých číslicích: Křesla a pohovkv, zastaralého slohu, byly pokryty výšivkami, vybledlých barev, na nichž byly podle obrazů Oudryho a Desporta zobrazeny výjevy z loveckého života. Bylo to v salonu, kde se konaly sedánky klubu požívačů hašiše, jichž jsme se také zúčastnili a které jsme ostatně popsali se všemi extasemi; sny a halucinacemi, jimž následovaly pocity tak hluboké sklíčenosti.

   Jak jsme již výše podotkli, byl domácím pánem Fernand Boissard, jehož krátké,plavé, zkadeřené vlasy, bílá a růžová barva tváře, šedé oko, zářící jasem a duchem, červená ústa a bělostné zuby, se zdály svědčiti o rubensovském, kypícím zdraví a slibovati nevšedně dlouhý život. Ale, žel, kdo může předvídati osud lidský? Boissard, jemuž se dostalo všech podmínek štěstí a který dokonce nepoznal ani veselé bídy synů svého rodu, zemřel před několika lety, už dávno se přeživ, nemocí podobnou oné, na niž zemřel Baudelaire. Boissard byl velmi nadaný hoch, široké inteligence, rozuměl stejně dobře malířství, poesii a hudbě, ale u něho snad diletant byl na újmu umělci j podiv zabíral u něho příliš mnoho času, vyčerpával se nadšením, takže by se bezpochyby nebyl stal výtečným malířem, kdyby nebyl býval k tomu donucen neúprosnou nutností. Úspěch, který měla v Salonu jeho "Episoda z návratu z Ruska", je toho jistou zárukou. Ale, aniž zanedbával malířství, zabýval se též ostatními druhy umění, hrál na housle, pořádal quarteta, studoval Bacha, Beethovena, Meyerbeera a Mendelssohna, učil se jazykům, psal kritické články a skládal roztomilé sonety. Byl velkým rozkošníkem, co se týká umění, a nikdo nevychutnával jemněji, s větší vášní a vnímavostí, krásy mistrovských děl; tím že se příliš podivoval kráse, zapomínal ji vyjadřovati, a domníval se, že podal myšlenku, kterou tak hluboce procítil. Jeho rozhovor byl okouzlující, plný nepředvídané veselosti, a měl, což je vzácností, schopnost vynalézati slova· a věty, a všechnu zásobu příjemně bizarních výrazů, italských concentti a španělských agundezza, která se vám míhala, když mluvil, před očima jako fantaskní figurky Callotovy, konající půvabně směšné pohyby. Miluje jako Baudelaire vzácné sensace, i když byly spojeny s nebezpečím, chtěl poznati umělé ráje, které vás později nechají tak draze zaplatiti vaše lživé extase, a přílišné užívání hašiše způsobilo bezpochyby úpadek onoho robustního a kvetoucího zdraví. Tato vzpomínka na přítele našeho mládí, s nímž jsme bydlili pod touž střechou, na romantika z dobrých dob, kterého sláva nenavštívila, poněvadž příliš miloval slávu jiných, aby mohl mysliti na svou vlastní slávu, nebude snad nemístnou v této studii, která má býti úvodem k sebraným spisům mrtvého básníka, který byl nám oběma přítelem.

   Onoho dne se dostavil také Jean Feucheres, sochař, z rodu Jana Goujona, Germaina Pilona a Benvenuta Celliniho, jehož dílo, plné vzácného vkusu, vynalézavosti a kouzla, skoro všechno se ztratilo, zabráno byvši průmyslem a obchodem, a bylo nabízeno pod nejproslulejšími jmény bohatým milovníkům umění, kteří ve skutečnosti nebyli tím způsobem podvedení. Feucheres mimo své sochařské nadání měl ducha neuvěřitelně napodobivého, a nebylo herce, který by dovedl podati nějaký typ tak dokonale jako on. Je původcem oněch komických dialogů mezí poddůstojníkem Bridaisem a vojákem Pitouem, jejíchž repertoir tak zázračně vzrostl a které ještě nyní vzbuzují výbuchy neodolatelného smíchu. Faucheres zemřel první, a z oněch čtyř umělcův, kteří se scházeli v salonu hotelu Pimodanova, žijeme pouze my.

   Zpola ležíc na pohovce a loktem se opírajíc o podušku, s nehnutostí, které uvykla častým seděním malířům, oděná bílým šatem, bizarně ohvězděným červenými hráchy, podobajícími se krvavým krůpějím, naslouchala Marie roztržitě Baudelairovým paradoxům, aniž její tvář ryzího východního typu, projevovala sebe nepatrnější úžas a navlékala prsteny, které měla na levé ruce, na prsty ruky pravé j její ruce byly stejně dokonalé jako její tělo, jehož krása byla obrazem uchována. U okna žena s hadem (nesluší se uvésti zde pravé jméno), pohodivši na židli svůj pláštík z černého krajkoví a nejroztomilejší zelený klobouček, jakého nikdy nenosila Lucy Hocquetová anebo paní Baudrandová, spustila své krásné, plavě hnědé vlasy, ještě úplně mokré, neboť přišla právě z plavecké školy, a z veškerého jejího těla, zahaleného v mušelín, stoupala, jako z těla najadina čerstvá vůně lázně. Zrakem a úsměvem rozněcovala onen turnaj slov a nechala občas padnouti brzy posměvačné, brzy schvalující slovo, a zápas počínal znovu.

   Minuly ony kouzelné hodiny, kdy jako v dekameronu se scházeli umělci a sličné ženy, aby rozprávěli o umění, literatuře a lásce, jako za věku Boccaciova. Čas, smrt, velitelská nutnost života rozptýlila ty kroužky volných sympatií, ale všem, jimž bylo dopřáno se jich zúčastniti, zbyla na ně drahá vzpomínka, a také my nemůžeme psáti těchto řádků bez pocitu bezděčného pohnutí. Nedlouho po tomto setkání nás navštívil Baudelaire, aby nám na prosbu dvou nepřítomných přátel . přinesl svazek básní. O této návštěvě vyprávěl sám v literární noticce, kde se zmiňuje o nás výrazy, vyjadřujícími takovou úctu a podiv, že se neodvažujeme ji zde opsati. Od toho okamžiku vzniklo mezi námi přátelství, v němž se Baudelaire snažil vždy zachovávati oddanost oblíbeného žáka vůči nakloněnému učiteli, ačkoliv děkoval za své nadání jediné sobě, a třebaže bylo pouze výsledkem vlastní původnosti. Nikdy, ani v nejdůvěrnějších okamžicích nezapomínal toho rozdílu, který se mi zdál přepjatým a jehož bych ho byl s radostí ušetřil. Podalo tom důstojným způsobem častěji důkaz, a věnováni "Květů zla", které je nám připsáno, posvěcuje svou pádnou formou naprostý výraz oné přátelské a básnické oddanosti.

   Nezastavuji se při těchto podrobnostech, abych se, jak se říká, vynášel, nýbrž pouze z toho důvodu, že dávají jasněji vystoupiti neuznávanému rysu Baudelairovy duše. Tento básník, o němž se snaží dokázati, že byl satanskou povahou, milující zlo a neřest (literárně ovšem) byl v nejvyšším stupni schopen lásky a podivu. Neboť co vyznačuje Satana, je to, že se nedovede ani podivovati něčemu ani něco milovati. Světlo ho zraňuje a sláva je pro něho nesnesitelnou podívanou, která způsobuje, že si zakrývá oči netopýřími křídly. Nikdo, ani za doby romantického zápalu nectil a nemiloval více mistrův i byl vždy ochoten vzdáti jim povinnou daň kadidla, jíž zasluhovali, a činil tak bez otrocké poddanosti žákovy, bez jakéhokoli fanatismu nadšeného přívržence, neboť byl sám mistrem, který měl své království, svůj národ a který razil peníze podle vlastní ražby.

   Když jsem podal dvě podobizny Baudelaira v rozpuku jeho mládí a plnosti jeho sil, bude snad příhodno vylíčiti, jakým byl za posledních let svého života, než vztáhla na něho nemoc svou ruku a svou pečetí umlčela jeho rty, kterým již nebylo dopřáno zde na zemi promluviti. Jeho obličej zhubeněl a jako by zduchověl, zdálo se, že se jeho oči zvětšily, jeho nos nabyl jemnějšího a pevnějšího obrysu, jeho tajuplně sevřené rty se zdály chovati sarkastická tajemství. S odstíny jeho lící, kdysi ruměnými se směšovaly nažloutlé tóny slunečního úpalu anebo únavy. Lehce odkryté čelo se vyklenulo a nabylo takřka pevnosti i řekli byste, že bylo vytesáno z nějakého obzvláště tvrdého mramoru. Jemný, hedvábný, dlouhý vlas, už prořídlý a skoro úplně bílý, doprovázel tento zároveň odkvetlý a mladický obličej a dodával mu skoro kněžského vzhledu.

   Charles Baudelaire se narodil v Paříži 21. dubna 1821 v ulici Hautefeuille, v jednom z těch starých domů, které byly na rohu zdobeny vížkou, podobající se pepřence, kterou nechal bez pochyby edilský úřad, libující si v přímé linií a širokých ulicích, zmizeti. Byl synem p. Baudelaira, dávného přítele Condorcetova a Cabanisova, muže velmi jemně vzdělaného, který dbal oné zdvořilosti XVIII. století, jíž ani strojené divoké mravy republikánského období nedovedly do té míry vyhladiti jak se domníváme. - Tato vlastnost se uchovala též u básníka, který si vždy hleděl způsobů přepjaté zdvořilosti. Nelze říci, že by za svých mladých byl působil dojem zázračného dítěte, a že by byl sklidil mnoho vavřínů při rozdílení školských cen. Obstál dokonce stěží při bakalářských zkouškách, a byl jakoby s milostí připuštěn. Ten hoch ve skutečnosti tak jemně vzdělaný, bezpochyby zmaten nepředvídanými otázkami, působil skoro dojmem hlupáka. Nechci tvrditi, že je ta zjevná nezpůsobilost výsadou nadaných lidí. Můžete býti poctěn cenou a býti při tom velmi nadaný. Tento případ svědčí pouze o nejistotě předpovědí, vyvozených z úspěchu při akademických zkouškách. Pod povrchem školáka, často roztržitého a líného, anebo spíše se zabývajícho jinými věcmi, se ponenáhlu vyhraňuje skutečná osobnost člověkova, aniž toho učitelé a rodiče pozorují. P. Baudelaire zemřel a jeho žena, matka Karlova, se. podruhé provdala za generála Aupicka, který se později stal vyslancem v Cařihradě. Pro zálibu v literatuře, kterou mladý Baudelaire počal záhy projevovati, nastaly brzy v rodině roztržky. Ty obavy, jež vždy chovají rodiče, objeví-li se u jejich syna onen neblahý dar poesie, jsou, žel, naprosto odůvodněny a neprávem, podle mého názoru se v životopisech básníků vytýká otcům a matkám jejich nerozum a prosaism. Jsou úplně v právu. K jakému truchlivému, životu, a nemluvíme zde o peněžní tísni, se zasvěcujeten, kdo se vydává na bolestnou dráhu, kterou nazýváme životní drahou spisovatelovou! Od toho dne je nucen pokládati se za odříznuta od ostatních lidí. Životní děj pro něho stane, nežije již, je divákem života. Každý pocit se mu stane předmětem analysy. Bezděčně se rozdvojuje, a poněvadž není jiného předmětu, stane se vyzvědačem sebe sama. Je-li zapotřebí mrtvoly, roztáhne se na dlažbě z černého mramoru, a zázrakem tak častým v literatuře si zatkne nůž do vlastního srdce. A jaké líté boje musí podstoupiti s Myšlenkou, s oním nepochopitelným Proteem, který bere na sebe všechny podoby, aby unikl vašemu objetí, a který vydá teprve tehdy své proroctví, když je donucen ukázati se ve své pravé podobě. Když pak tu vyděšenou a chvějící se myšlenku tiskneme pod svým vítězným kolenem, nutno ji vzkřísiti, odíti rouchem slohu, které lze tak těžce utkati, zbarviti a upraviti v přísné anebo půvabné záhyby. Ta dlouho trvající hra dráždí nervy, zapaluje mozek a způsobuje chorobnou vnímavost, i přichází nervosa se svým bizarním nepokojem, se svými nespavostmi, plnými halucinací, nevysvětlitelnými mukami, chorobnými rozmary, podivnými zvrácenostmi, pocity neodůvodněné ošklivosti a odporu, šílenými energiemi a úmornými sklíčenostmi, touhou po dráždidlech a nechutí k jakékoli zdravé stravě. Nepřeháníme svého líčení, jeho správnost dokazuje několik nedávno zemřelých. A máme zde na mysli pouze básníky, kteří byli navštíveni slávou, a kteří klesli aspoň na prahu ke svému ideálu. Co bychom uzřeli, kdybychom sestoupili do oněch předpeklí, kde se stíny malých dětí naříkají mrtvě zrozené schopnosti, zakrnělé pokusy, larvy myšlenek, které nenabyly ani křídel ani tvaru,neboť chtíti není umněti, láska není nadání. V literatuře jako v theologii nejsou díla ničím bez Milosti.

   Třebaže nemají rodiče ponětí o tom pekle úzkostí, neboť je nutno, abys sám do něho sestoupil, nikoli provázen Vergilem nebo Dantem, nýbrž takovým Lousteauem, Lucienem de Rubempré nebo některým jiným novinářem Balzacovým, abys je dokonale poznal, přece pudově předvídají nebezpečí a utrpení literárního nebo uměleckého života, i snaží se odvrátiti od něho své děti, které milují a pro něž si přejí po lidsku šťastného postavení v životě.

   Pouze jednou, co země obíhá kolem slunce se vyskytl otec a matka, kteří si vroucně přáli syna, aby ho zasvětili poesii. Dítěti se dostalo za tím účelem co nejskvělejšího vzdělání literárního, ale neobyčejnou ironií osudu stalo se Chapelainem, autorem "Panny"! - To znamená, přiznáte, míti smůlu.

Aby byl dán jiný směr myšlenkám, které si vzal Baudelaire do hlavy, vypravili ho na cesty. Poslali ho velmi daleko. Na lodi, kde byl doporučen kapitánu, proplul Indickým oceánem, navštívil ostrov Mauritius, Bourbon, Madagaskar, a snad i Ceylon, některé body poloostrova gangžského, ale nevzdal se úmyslu státi se literátem. Marně se snažili vzbuditi v něm zálibu v obchodě, odbyt zboží ho velmi málo zajímal. Obchod s dobytkem, jímž měli Angličané v Indii býti zásobeni hovězími řízky, neměl pro něho kouzla a z té dlouhé cesty si odnesl pouze mocné oslnění, které se u něho uchovalo po celý život. Nebe, na němž hoří souhvězdí, neznámá v Evropě, ona velkolepá, obrovská vegetace, vysílající opojné vůně, ty bizarní a přitom elegantní pagody, ty hnědé tváře, skrývající se za bílými záclonami a všechna ta erotická a smyslná příroda, tak bohatá a oplývající barvami, vzbudila v něm úžas, a ve svých verších často opouští mlhy a bahno Paříže, aby snil o končinách, plných jasu, azuru a vůní. Na dně jeho nejtruchlivější poesie se často otevře okno, jímž patří místo na černé komíny a střechy, zahalené kouřem, na modré nebe Indie anebo na některé zlaté pobřeží, po němž nenuceně kráčí štíhlá, polonahá domorodka se džbánem na hlavě. Aniž chceme více než se sluší proniknouti do soukromého života básníkova, lze předpokládati, že na oné cestě byl, jat láskou k černé Venuši, kterou vždy miloval.

   Když se navrátil z oněch dalekých cest, udeřila hodina jeho plnoletosti, nebylo už příčiny - ani peněžního důvodu, neboť byl aspoň pro nějakou dobu bohat - aby se stavěli proti Baudelairově náklonnosti i překážkami se upevnila a nic už nemohlo jí odvrátiti od svého cíle. Ubytován jsa v malém mládeneckém pokojíku pod střechou téhož domu, kde jsme se s ním později setkali, jak jsme už vyprávěli na prvních stránkách této studie, počal onen život práce, přerušovaný a opět počínaný, život nesouvislých studií a plodné prázdně, což je životem každého literáta, hledajícího své cesty. Baudelaire ji brzy nalezl. Objevil, nikoli na této, nýbrž na druhé straně romantismu neprozkoumanou zemi, jakousi neschůdnou a divokou Kamčatku a na jejím nejzazším výběžku si zbudoval, jak praví Sainte-Beuve, který ho správně ocenil, kiosk bizarní architektury.

   Mnoho básní, z nichž se skládají "Květy zla", bylo tehdy už napsáno. Baudelaire jako všichni rození básnící měl od svého prvního vystoupení na veřejnost svou formu a byl mistrem svého slohu, který zdokonalil a vybrousil později, ale v témže smyslu. Obviňovali často Baudelaira ze strojené podivnosti a z chtění originality, jíž se snažil dosíci za každou cenu a především z manierismu. Musím se zastaviti u této otázky než budu pokračovati. Jsou lidé, kteří jsou přirozeně manýrovaní. Prostota byla by u nich čirou přepjatostí a jakoby opačným manierismem. Musili by dlouho hledati a velmi se namáhati, aby dospěli k přirozenosti. Závity jejich mozku se vinou tím způsobem, že se v nich myšlenky svíjejí, splétají a stáčejí, místo aby zachovávaly přímý směr. Nejsložitější, nejsubtilnější a nejsilnější myšlenky u nich vznikají nejdříve. Vidí věci pod zvláštním zorným úhlem, který přizpůsobuje jejich vzhled a perspektivu. Ze všech obrazů vzbudí především jejich pozornost nejbizarnější,. nejneobvyklejší a nejpodivněji vzdálené vlastního předmětu a dovedou je připjati ke svému myšlenkovému pásmu tajuplnou nití, kterou ihned rozvinou. Baudelaire byl z těchto duchů a tam kde chtěla kritika viděti pouze namáhavou práci, úmyslnou výstřednost a paroxysm, byl pouze volný a přirozený rozkvět individuality. Tyto básně, tak vybraně zvláštního rázu, uzavřené ve f1akonech tak dokonale vyciselovaných, nevyjadřovaly u něho více, než u jiného špatně zrýmovaná všední průpověď.

   Baudelaire zachovávaje ve všem podiv pro velké mistry minulosti, jehož historicky zasluhují, nemyslil, že by bylo též nutno bráti si je za příklad. Měli to štěstí, že přišli za mládí země, řekl bych, za úsvitu lidstva, kdy ještě nic nebylo vyjádřeno a každý tvor, každy obraz měl kouzlo panenské novosti. Všední prupovědi, které tvoří podstatu lidského myšlení, dostačovaly prostým geniům, kteří mluvili k dětskému lidu. Ale pro častá opakování se tyto hlavní předměty poesie opotřebovaly, jako peníze, které, jsouce příliš v oběhu, pozbývají své ražby i a mimo to nebyla už umělecká díla, vytvořená v duchu jiného věku, obrazem života, který se stal novými poznatky a myšlenkami složitějším. Jako je pravá nevinnost plna půvabu, tak vás uráží a nechutí se vám darebáctví, které chce působiti dojem nevinnosti. Vlastností XIX. století, není přesně řečeno, naivnost, a proto, aby podalo své myšlení, své sny a požadavky, má zapotřebí idiomu poněkud složitějšího nežli tak zvaný jazyk klasický. Literatura jest jako den: má své jitro, poledne, večer a noc. Aniž se chceme zbytečně příti o to, je-li jitru dáti přednost před soumrakem, je nutno líčiti hodinu přítomnou, a to pomocí palety, která je opatřena všemi nezbytnými barvami, aby bylo lze vyjádřiti dojmy, které tato hodina s sebou přináší. Což není západ slunce tak krásný jako jitro? Zda neskýtají ty měděné červeně, ta zelená zlata, ty tyrkisové tóny, směšující se se safírovými odstíny, všechny ty barvy, které hoří a rozkládají se za velkého, posledního požáru, ta oblak a zvláštních a podivných tvarů, jimiž pronikají paprsky světla a která se podobají řícení se obrovského vzdušného Babylonu, tolik poesie jako Jitřenka o růžových prstech, jíž ostatně nechceme pohrdati? Ale dávno minuly hodiny, které na stropě Průvodcově, jdou před vozem dne.