Žena: kapitola nejožehavější. Trauma nejbolestnější.

   Objekt rozkoše, a zároveň past s návnadou slastí. V básních dárkyně smyslného dusna, jež ho nikdy neomámí natolik, aby na sebe zapomněl. V Důvěrném deníku školitelka v nenávisti. "Žena je přirozená, a tedy hnusná. Proto je vždycky vulgární, to jest opak dandyho." Žena je vtělená příroda! Jejím symbolem je pro Baudelaira George Sandová - vlastně Jiří Sand - "opuncovaný metr na nemravnost". Nebezpečná zvláště pro spisovatele je "především počestná žena, modrá punčocha a herečka"; počestná žena proto, že nutně "patří dvěma mužům a poskytuje jen skrovnou pastvu pro básníkovu duši": modrá punčocha proto, že je "nepodařený muž"; a herečka proto, že "přičichla k literatuře a mluví hantýrkou".

   A z Baudelairova životopisu víme, jaké ženy potkává, či jakým se nevyhýbá.

   "Hrozná židovka" Šilhavá Sára: "Ty, ježs jak dýkou proťala I mi srdce, že je sotva nesu, I zmalovaná, zlá, troufalá I a silná jako smečka běsů, I do duše, jež má tolik ran, I mi lezeš jako do postele, I ty běhno, k níž jsem přikován I jak zločinec k řetězu v cele ... " Ano, přikován na celý život, protože od té malé prostitutky se ve dvaceti letech nakazí syfilidou, v období svého dandyovství. Doufá, že syfilis je vyléčena, ale ta se roku 1848 ozve znovu, a druhotné příznaky se objeví po letech.

   Jeanne Duvalová, mulatka, jeho "Afrika a Asie" od jednadvacíti let po dvě desítiletí jeho života. Opouští ji a vrací se k ní, opouští a vydržuje dál. "Trvalo to dost dlouho, ale už to konečně skončilo. Když se mi nezvratně potvrdilo, že je to vskutku nenapravitelné, zmocnila se mne nepojmenovatelná zběsilost: deset dní jsem nespal, pořád jsem zvracel, a musel jsem se schovávat, protože jsem pořád plakal." (Dopis matce z 11. září 1856) Podporuje "nešťastnou Jeannu" dál. Roku 1858 se k ní vrací. Roku 1859 nemoc Jeanny Duvalové - zřejmě táž, jaká sužuje Baudelaira - pokročí do stadia paralýzy. Baudelaire žije u ženy na půl těla ochrnuté, "aby se méně utratilo a taky proto, aby byl přívětivý na tu nemocnou ženu". Je mu nesnesitelná přítomnost Jeannina "bratra", jenž se u ní ustavičně přiživuje a za její nepřítomnosti dokonce rozprodá její svršky a nábytek, - až konečně roku 1862 Baudelaire objeví jakýsi "obludný fakt", spočívající patrně v tom, že "bratr" byl Jeanniným milencem. Ta temná dvacetiletá historie je propletena ustavičným stěhováním z bytu do bytu, z hotelu do hotelu, těžkou nemocí, jež se jmenuje "hrůza z obydlí".

   "Žena se zelenýma očima", herečka Marie Daubrunová je v letech 1857 až 1860 střídavě jeho a Banvillovou milenkou. "Krásná loď", "kočka", zprvu vyzvání na cestu do "hojnosti, klidu a rozkoše" - později i ona "žena neblahá".

   "Bílá Venuše", "prezidentka" madame Sabatierová, kurtizána vydržovaná synem bankéře, se zdánlivě vymyká z okruhu Baudelairových jedovatých žen. Baudelaire jí od roku 1852 poslal několik nepodepsaných dopisů a věnoval řadu krásných básní (Svítání v duši, Živá pochodeň, Zvratnost a jiné), v nichž ženu idealizuje, nazývá ji strážným andělem, bohyní, záštitou krásy. Nakonec odhalí své inkognito - básně "bílému anděli" věnované vyšly v časopisech už před vydáním Květů zla - a Sabatierová se stane jeho milenkou: ale Baudelaire jí hned den nato píše zklamaný dopis: " ... ještě před několika dny jsi byla božstvo, což je tak pohodlné, tak krásné, tak nedotknutelné. A teď jsi žena." A dává se na útěk. Přes všecku idealitu, kterou paní Sabatierové připisuje (neprávem: Goncourtové o ní řekli, že je to "markytánka faunů"), nesmíme zapomenout, že hned v první básni, kterou jí věnoval - v později zabavených verších Té, která je příliš veselá -, sliboval: jak otevřeš rty, vstřiknu ti, "sestro, ten svůj jed!"

   "Opěvujete tělo, aniž je milujete," napíše mu roku 1857 Gustave Flaubert. Téhož roku píše Baudelaire paní Sabatierové, když před ní prchá: "Nenávidím vášeň." Víme z Danta, že kde je mrtev čas, láska neexistuje.

   Neexistuje ani v upadání času. Baudelaire lásce vyspílá nejednou. "Láska je víceméně koupě a prodej lásky ... Láska může pramenit z ušlechtilého citu - ze sklonu k prostituci ... Jednou byla přede mnou nadhozena otázka, v čem spočívá blaho lásky. "V tom, že dostáváme," odpověděl ovšem kdosi. "Že se dáváme," odvětil někdo. Jiný řekl: "V požitku být pánem," a onen: "V rozkoši být otrokem." Všichni ti necudové mluvili jako Následování Ježíše Krista, až konečně se našel jeden nestydatý utopista, který řekl, že největší slastí lásky je dělat občany vlasti. Ale já říkám: Jediná a svrchovaná rozkoš lásky tkví v jistotě, že konáme zlo. A už od narození vědí muž i žena, že veškerá rozkoš pochází ze zlého."

   Láska-žena-příroda je jedna a táž temná hmota, magma zla. K tomuto peklu se plaví Baudelairův zhrzený novoplatonik Don Juan na Charónově prámu: k těm, které k němu z močálu vztahují ruce, cítí jen a jen pohrdání. Obraz dantovský, cesta Limbem: ale co se tu stalo s poezií! Pro Danta, i když peklem prochází, je všecko "diktátem lásky": "poezie - ten diktát lásky". Jak jím pohrdají ti, o něž klopýtá, ti, kdo k němu hrozivě vztahují ruce ze smrdutých kalů pekla. Pohrdají jím za jeho rytmický krok básníka, oni - bez času a jeho naděje - nikdy báseň nenapíšou. Chápou ph pohledu na Danta, že jenom "láska je diktátem básně".

   Ale být v pekle, do pekla příslušet a básnit jeho diktátem, diktátem pohrdání - o tu závratnou nemožnost se pokusil až Baudelaire! A všimněme si hned, jak je mu z toho díktátu úzko! Srovnejme s tou manifestační cyničností citpvaných výroků, pronášených na veřejnosti zkroušený tón jeho dopisů, zvláště dopisů matce. "Potřebuju lásku a něhu, prahnu po věrném srdci; tenkrát s tebou na venkově v Neuilly, v té prosté, dobré přírodě to bylo nejkrásnější; potřebuju rodinu - to je všecko; pracovat šest hodin denně, bez snídaně od rána do samého poledne: všecko se dá napravit, ještě je čas, kdo ví, snad dokonce nové rozkoše ... " A jinde: "Žárlím na úděl nejbídnějších živočichů."

   Nabízelo se ještě jedno východisko: k lidem. Roku 1848 se objeví na barikádách s puškou v ruce. Že by to bylo jen proto, jak říká Jules Buisson, aby se pomstil otčímovi Aupickovi? I kdyby tomu tak bylo, motiv to byl působivý: generál Aupick byl ztělesněním té buržoazie, které žádná revoluce neublížila. Úspěšný vždy a za všech režimů: za Napoleona, za Bourbonů, za Ludvíka Filipa. Generál, velitel vojenské školy v Paříži, vyslanec. A především druhý manžel jeho matky, člověk, který ho chtěl po vojensku vychovat k obrazu svému!

   Ale Baudelairova sympatie s revolučním hnutím roku 1848 nebyla dílem okamžiku. Byla připravena četbou utopických socialistů. Čtěme třeba předmluvu k socialisticky laděným básním Pierra Duponta: "Dávám přednost básníkovi, jenž je v trvalém spojení s lidmi své doby ... " Zatímco "dějiny mládeže za vlády Ludvíka Filipa jsou dějinami veřejných domů a hospod", Dupont oslovil mladého člověka v republikánském duchu. "Únorová revoluce ten netrpělivý rozkvět popohnala a rozezněla lidovou strunu ještě víc; v poezii Pierra Duponta se odrazily všechny bědy i všechny naděje revoluce." Baudelaire se už před revolucí stýkal se stoupenci socialisticky zaměřeného myšlení, s lidmi jako byl Ménard, de Lisle, Castille nebo Thoré. Ostatně už v polovině čtyřicátých let píše básně Duše vína, Víno hadrářů, Víno vrahovo, jež jsou dokladem jeho sociálního soucítění.