Rozhodnutí, živené a prohlubované měsíci samoty uprostřed živlů, v dálkách světa, padlo. Volil. Když v jednom z šedých dnů na počátku února roku 1842 vjíždí Alcide do bordeauxské rejdy, Baudelaire se vrací ihned do Paříže. Za dva měsíce dosahuje plnoletosti. Je svoboden. Za svůj osud zodpovídá nadále už jenom sobě. Vznáší nárok na svůj dědický podíl. (Jsme ve výborné společnosti; rodina - přes všechna váhání a rozpaky - vyhovuje a generál Aupick korektně zařizuje všechno.) Odchází z domova neobyčejně bohat; disponuje tehdy statisícovým jměním a nachází si byt na ostrově svatého Ludvíka, v domě číslo deset na tichém a zasněném Quai de la Béthune.
     Zkušenost, která mu byla uložena jako trest, změnila se, po pravdě budiž řečeno, ve velkorysý dar. Z celé škály možností, kterou před ním postupně rozvíjela hmotně skvěle zabezpečená cesta obchodní lodi na bohaté tropické ostrovy Indického oceánu, z možností, o nichž s ním diskrétně, ale s odbornou a zasvěcenou zaujatostí hovořil velitel lodi Saliz, odnáší si mladý básník pouze bohatství, které nemá cenu pro lidi typu obchodního kapitána. Pro ně je jenom přirozeným rámcem zajímavého sice, ale těžkého povolání. Tím menší cenu má pro jeho nevlastního otce a pro všechny z dosti rozsáhlé rodinné rady. Ba pro jeho matku.

   Tak básník na samém začátku své umělecké dráhy poznal velice zblízka prostředí zvláštním způsobem determinující. Přestože je dítětem velkých měst s jejich kulturou i neřestmi, je zároveň synem země omývané oceánem a mnoha pouty svázané se světem, jíž patří ostrovy zámořských držav a v jejíchž přístavech i městech se mísí rasy. O tuto vůni naložených lodí, vůni a barvu temné pleti, o barvy tropické vegetace obohatil Charles Baudelaire francouzskou poezii. Je to velmi autentické poznání. Po něm až v Corbierových Žlutých láskách se to vše promění s obdobnou věrojatností v novou kvalitu; v syrovou vůni dehtu. Bude to ještě týž svět, ale viděný už z mezipalubí očima námořníka, jemuž moře zůstalo osudem, se vším všudy a navždy. Byl to právě také Charles Baudelaire, který si všiml na základě této své zvláštní zkušenosti, že ti, kteří přicházejí z dalekých držav do Francie znásobit její umění - ať literaturu, ať malířství, jenom s nepatrnými výjimkami básníka Leconta de Lisle a snad ještě krásného kreolského milence tanečnice Alice Ozy, nostalgického malíře Theodora Chassériaua (1819-1856), oscilujícího mezi delacroixovskými sny a upjatou hladkostí Ingresovou -, nepřinesli ve svých dílech nic původního, žádnou sílu pojetí nebo výrazu. Říká se o nich, že mají zženštilé duše, utvořené jenom pro snění a hru. Sama křehkost, gracilnost jejich tělesného ustrojení, jejich sametové oči, které se dívají, aniž zkoumají, co vidí, zvláštní tvar jejich úzkých čel, tak důrazně vysokých, všechno to, co je na nich tak půvabné, usvědčuje je zároveň jako nepřátele velkého úsilí a myšlenek. Baudelaire říká, že Leconte de Lisle je první a jedinou výjimkou, s níž se setkal. Znamená jeho obdiv k Lecontovi, který přišel z Bourbonu, když mu bylo dvacet let, a vzpomínal na něj neustále ve svých básních, představujících jediné tropické kraje existující ve francouzské poezii - znamená zároveň jeden z Baudelairových vzorů?