Čas je hráč - část prvá
Vladimír Mikeš
To hrozné memento poslední básně ze Splínu a ideálu - či z Limbů, jak se měl původně tento oddíl Květů zla jmenovat - provází Baudelaira celým životem. Čas drtivý, rozmělňující, jedovatý - to je čas Baudelairova "předpekli". Zlověstný, zlý, necitelný bůh, který každou chvílí urve kus ze slasti, vyměřené každému životu, jeho hmyzí sosák Nyní volá: Jsem Kdysi! Hráč, který nemusí ani spoléhat na Náhodu hry, aby vyhrál, bez jediného triku vyhazuje vždycky vítězný poslední trumf: Je příliš pozdě, ty starý zbabělče! Čas jako rozvrat a pád nebo také jako důsledek pádu, důsledek vyčlenění z Bytí. Ale jakápak je to Hra s hráčem vylučujícím náhodu, s hráčem vždycky vyhrávajícím už předem? Lze ještě mluvit hře?
Ale co je potom to nezapomenutelné dílo již předem obehraného spoluhráče, který aniž by doufal v náhodu denně vrhá verš za veršem s takovou důkladností? S pečlivým váháním nad každým slovem! Který po vzoru Poeově odmítá výlev citu, sentimentální improvizaci a straní - jako Poe - pořádající práci intelektu, jenž do imaginace vnáší řád! Odkud se bere ta poctivost předem obehrávaného a k čemu míří? Paradox, který může vrhnout světlo na celé Baudelairovo dílo. Pečlivost tváří v tvář prohře a také pečlivost v ní.
Jaká rozlehlá krajina, ten Baudelaire! Jak nebezpečná, vstupujeme-li do ní intelektem nevyzbrojeni. Vzpomeňme, jak jsme jej četli v šestnácti: jak omamovaly ty cizokrajné vůně - z druhé ruky, zrytmizovaná hmotnost veršů, smyslnost zla, estetický ráj prokletých, nedostupný dráždivý pach velkoměsta, duše vína zpívající v lahvích, jak vtíravě se nabízely "jedy beznaděje", když jsme sami nevěděli kudy kam a nerozuměli sobě, natož Baudelairovi - hošíci z českých luhů a hájů, jimiž jsme byli. A kdo jimi - mimo Karásků ze Lvovic a Emanuelů z Lešehradu - nebyl a dosud není?
O nás stále ještě platilo, co řekl S. K. Neumann roku 1898 ve stati O Baudelairovi: " ... Přemýšlel jsem o osudu dekadentního stylu, jehož nejkrásnějším, nejlidštějším a nejsympatičtějším reprezentantem dílo Baudelairovo přece jen zůstane, o osudu tohoto stylu především u nás, v nešťastné zemičce, které je snad souzeno, aby navždy měla vše teprve z druhé ruky, aby každý sebepyšnější a sebezdravější květ na své půdě zdusila a deformovala ... Avšak nemohu si odpustiti, abych nedal výrazu té své lítosti a tomu svému smutku, které se mne zmocňují dnes při lektuře těch dvou nejlepších odkazů Baudelairových, Květů zla a Malých básní v próze, dnes, kdy z božských krás iniciátorových stala se sprostá veteš, v kterou beztrestně se obléká kdekterý dosti drzý kvartán."
Ale jak pochopit Baudelaira četbou, při níž čteme spíše sebe než druhé? Než přistoupíme na četbu východisek, než jsme s to nahlédnout intelektuální stukturu jevů, tedy četbou povrchni. Ale takovéto četbě klade zvlášť houževnatý odpor - sám Baudelaire. Úmyslně nás mate, maskuje se, tak hned srdce neobnaží - sugeruje nám naopak náš soud nad sebou. Chce, abychom ho odsoudili! Právem "silnějšího" - z pozic téhož intelektu, s nímž on (nepřítel improvizace) buduje své dílo, či sebe jakožto dílo. Zpočátku nepostřehneme, že pozdvižený bič - nám do ruky rafinovaně podstrčil sám. Suď, abys byl souzen! "Propast nesdělitelnosti", jež je sdělitelná jen takto? Baudelairův "jícen nesdělitelného", který k sobě už sto čtyřicet let - které nás dělí od prvního vydání Květů zla přitahuje pozornost a svádí k soudům, jež se od sebe diametrálně liší. Ano i ne zároveň vyslovované nad tmou
strže - mohl si Baudelaire pro sebe přát víc? Básník, "z něhož se někteří snaží udělat satanickou bytost zamilovanou do Zla a do zvrhlosti" a který naopak "nanejvýš miloval Dobro a Krásu" podle Théophila Gautiera. "Suché plody současné poezie" podle jiného současníka, Louise Goudalla (Figaro, 4. 11. 1855). Básník nepřijatelný jakoukoli společností a literaturou - podle A. de Ponmartina (Revue des deux mondes, 14. 8. 1861>. Básník, který měl "minutu slávy, století agónie" a nanejvýš "deset let nesmrtelnosti", "fanfarón imorality", jenž byl "v jádře náboženský pokrytec, žádný skeptik", "žádný bořitel, ale věřící; jenom mňam-mňam nějakého pitomého a truchlivého mysticismu, v němž andělé měli křídla netopýrů a tváře běhen" podle Julesa Vallese (Situation, 5. září 1867). "Nové zamrazení" pro Victora Huga (dopis Baudelairovi z 6. 10. 1859). Básník "Květů dobra" pro Alfreda de Vigny (dopis z 27. 1. 1862). Básník, který "nalezl způsob, jak omladit romantismus" - podle Gustava Flauberta (dopis Baudelairovi z 13. 7. 1857). "Zkušební kámen", který se "nutně nelíbí všem pitomcům" podle H. Castilla (Charles Baudelaire, souvenirs, correspondance, 1872).
Modla dekadentů; učitel symbolistů; "skutečný bůh" pro Rimbauda; "bizarní kiosk" pro Sainte- Beuva; "moderní člověk ... s jeho zostřenými a rozechvělými smysly, s jeho krví spálenou alkoholem, slovem člověk žlučovitě nervní" pro Verlaina; "nikoli velký člověk", ",dosti slabý duch", "mnohem méně básnicky nadaný než Musset" pro Émila Fagueta; "duchovní otec naší generace" pro Maeterlincka; básník, který vyzpíval jedinou vášeň, kterou 19. století bylo s to upřímně procítit: lítost" pro Paula Claudela; "první surrealista v morálce" pro Bretona; "nejdůležitější z francouzských básníků" pro Paula Valéryho; básník, jemuž Paul Éluard "vděčí za všecko"; "pratyp moderního básníka moderní doby všech zemí" pro Pierra-Jeana Jouva; "básník redukovaný nepochopením na to nejlepší, na svou podstatu" pro Y. Bonnefoya. Mohli bychom pokračovat donekonečna, baudelairovských studií - jen těch katalogizovaných - je na 13 tisíc a ustavičně jich na celém světě přibývá.