Charles Baudelaire :: svět prokletého básníka :: téma Baudelaire
Úvodní stránka  |  Poezie a próza  |  Život v datech  |  Galerie  |  Citáty a glosy  |  Téma Baudelaire  |  Odkazy

Hořké propasti
Jan M. Tomeš
část prvá
část druhá
část třetí
část čtvrtá

Charles Baudelaire a jeho čestí překladatelé
Jiří Pelán
část prvá
část druhá

Moralistův hašiš
Nikolaj Savický
část prvá
část druhá
část třetí

Charles Baudelaire
Gustav Francl
Ch.Baudelaire

Charles Baudelaire
Jaroslav Vrchlický
úvodní slovo
Výboru z Květů zla
1927


Čas je hráč
Vladimír Mikeš
» část prvá «
část druhá
část třetí
část čtvrtá
část pátá

Baudelaire v Čechách
Vladimír Mikeš
Baudelaire v Čechách

Několik 'Prokletých básníků'
čili příspěvek k tématu
Básník a společnost
F.X.Šalda
část prvá
část druhá
část třetí
část čtvrtá

Charles Baudelaire
Théophile Gautier
část prvá
část druhá
část třetí
část čtvrtá



Navštivte

Malý koutek poezie

Malý koutek poezie


Baudelaire


Čas je hráč - část prvá
Vladimír Mikeš

   To hrozné memento poslední básně ze Splínu a ideálu - či z Limbů, jak se měl původně tento oddíl Květů zla jmenovat - provází Baudelaira celým životem. Čas drtivý, rozmělňující, jedovatý - to je čas Baudelairova "předpekli". Zlověstný, zlý, necitelný bůh, který každou chvílí urve kus ze slasti, vyměřené každému životu, jeho hmyzí sosák Nyní volá: Jsem Kdysi! Hráč, který nemusí ani spoléhat na Náhodu hry, aby vyhrál, bez jediného triku vyhazuje vždycky vítězný poslední trumf: Je příliš pozdě, ty starý zbabělče! Čas jako rozvrat a pád nebo také jako důsledek pádu, důsledek vyčlenění z Bytí. Ale jakápak je to Hra s hráčem vylučujícím náhodu, s hráčem vždycky vyhrávajícím už předem? Lze ještě mluvit hře?

   Ale co je potom to nezapomenutelné dílo již předem obehraného spoluhráče, který aniž by doufal v náhodu denně vrhá verš za veršem s takovou důkladností? S pečlivým váháním nad každým slovem! Který po vzoru Poeově odmítá výlev citu, sentimentální improvizaci a straní - jako Poe - pořádající práci intelektu, jenž do imaginace vnáší řád! Odkud se bere ta poctivost předem obehrávaného a k čemu míří? Paradox, který může vrhnout světlo na celé Baudelairovo dílo. Pečlivost tváří v tvář prohře a také pečlivost v ní.

   Jaká rozlehlá krajina, ten Baudelaire! Jak nebezpečná, vstupujeme-li do ní intelektem nevyzbrojeni. Vzpomeňme, jak jsme jej četli v šestnácti: jak omamovaly ty cizokrajné vůně - z druhé ruky, zrytmizovaná hmotnost veršů, smyslnost zla, estetický ráj prokletých, nedostupný dráždivý pach velkoměsta, duše vína zpívající v lahvích, jak vtíravě se nabízely "jedy beznaděje", když jsme sami nevěděli kudy kam a nerozuměli sobě, natož Baudelairovi - hošíci z českých luhů a hájů, jimiž jsme byli. A kdo jimi - mimo Karásků ze Lvovic a Emanuelů z Lešehradu - nebyl a dosud není? O nás stále ještě platilo, co řekl S. K. Neumann roku 1898 ve stati O Baudelairovi: " ... Přemýšlel jsem o osudu dekadentního stylu, jehož nejkrásnějším, nejlidštějším a nejsympatičtějším reprezentantem dílo Baudelairovo přece jen zůstane, o osudu tohoto stylu především u nás, v nešťastné zemičce, které je snad souzeno, aby navždy měla vše teprve z druhé ruky, aby každý sebepyšnější a sebezdravější květ na své půdě zdusila a deformovala ... Avšak nemohu si odpustiti, abych nedal výrazu té své lítosti a tomu svému smutku, které se mne zmocňují dnes při lektuře těch dvou nejlepších odkazů Baudelairových, Květů zla a Malých básní v próze, dnes, kdy z božských krás iniciátorových stala se sprostá veteš, v kterou beztrestně se obléká kdekterý dosti drzý kvartán."

   Ale jak pochopit Baudelaira četbou, při níž čteme spíše sebe než druhé? Než přistoupíme na četbu východisek, než jsme s to nahlédnout intelektuální stukturu jevů, tedy četbou povrchni. Ale takovéto četbě klade zvlášť houževnatý odpor - sám Baudelaire. Úmyslně nás mate, maskuje se, tak hned srdce neobnaží - sugeruje nám naopak náš soud nad sebou. Chce, abychom ho odsoudili! Právem "silnějšího" - z pozic téhož intelektu, s nímž on (nepřítel improvizace) buduje své dílo, či sebe jakožto dílo. Zpočátku nepostřehneme, že pozdvižený bič - nám do ruky rafinovaně podstrčil sám. Suď, abys byl souzen! "Propast nesdělitelnosti", jež je sdělitelná jen takto? Baudelairův "jícen nesdělitelného", který k sobě už sto čtyřicet let - které nás dělí od prvního vydání Květů zla přitahuje pozornost a svádí k soudům, jež se od sebe diametrálně liší. Ano i ne zároveň vyslovované nad tmou strže - mohl si Baudelaire pro sebe přát víc? Básník, "z něhož se někteří snaží udělat satanickou bytost zamilovanou do Zla a do zvrhlosti" a který naopak "nanejvýš miloval Dobro a Krásu" podle Théophila Gautiera. "Suché plody současné poezie" podle jiného současníka, Louise Goudalla (Figaro, 4. 11. 1855). Básník nepřijatelný jakoukoli společností a literaturou - podle A. de Ponmartina (Revue des deux mondes, 14. 8. 1861>. Básník, který měl "minutu slávy, století agónie" a nanejvýš "deset let nesmrtelnosti", "fanfarón imorality", jenž byl "v jádře náboženský pokrytec, žádný skeptik", "žádný bořitel, ale věřící; jenom mňam-mňam nějakého pitomého a truchlivého mysticismu, v němž andělé měli křídla netopýrů a tváře běhen" podle Julesa Vallese (Situation, 5. září 1867). "Nové zamrazení" pro Victora Huga (dopis Baudelairovi z 6. 10. 1859). Básník "Květů dobra" pro Alfreda de Vigny (dopis z 27. 1. 1862). Básník, který "nalezl způsob, jak omladit romantismus" - podle Gustava Flauberta (dopis Baudelairovi z 13. 7. 1857). "Zkušební kámen", který se "nutně nelíbí všem pitomcům" podle H. Castilla (Charles Baudelaire, souvenirs, correspondance, 1872).

   Modla dekadentů; učitel symbolistů; "skutečný bůh" pro Rimbauda; "bizarní kiosk" pro Sainte- Beuva; "moderní člověk ... s jeho zostřenými a rozechvělými smysly, s jeho krví spálenou alkoholem, slovem člověk žlučovitě nervní" pro Verlaina; "nikoli velký člověk", ",dosti slabý duch", "mnohem méně básnicky nadaný než Musset" pro Émila Fagueta; "duchovní otec naší generace" pro Maeterlincka; básník, který vyzpíval jedinou vášeň, kterou 19. století bylo s to upřímně procítit: lítost" pro Paula Claudela; "první surrealista v morálce" pro Bretona; "nejdůležitější z francouzských básníků" pro Paula Valéryho; básník, jemuž Paul Éluard "vděčí za všecko"; "pratyp moderního básníka moderní doby všech zemí" pro Pierra-Jeana Jouva; "básník redukovaný nepochopením na to nejlepší, na svou podstatu" pro Y. Bonnefoya. Mohli bychom pokračovat donekonečna, baudelairovských studií - jen těch katalogizovaných - je na 13 tisíc a ustavičně jich na celém světě přibývá.


www.baudelaire.cz :: Since 2002 :: Based On Layout Designed By Danny Is On Fire Productions © 2006