Baudelairově poezii se stanou velmi často opojné obrazy a metafory plodem těchto zážitků. Ve svých hloubkách nabudou dokonce temných odstínů velkých symbolů. Tak jako se elektrizují steré hmoty, napájené a nabíjené z tajemného zdroje, zde se erotizují zážitky, neobyčejně prudké a intenzívní pocity, za něž vděčí své zvláštní smyslové a smyslné senzibilitě zrovna tak jako dlouhým měsícům na moři. Do tohoto bohatství metafor, přinesených z daleké cesty po oceánech, sáhne velice často. Vyvolá je znovu krásná chůze ženy:


Odtud se vynořují obrazy, utvářející v sobě uzavřené celky; jako je báseň o albatrosech,


zrovna jako ona nezapomenutelná komparace Člověka a moře. Ani srovnán s bezdnem oceánů


   A báseň Hudba je celá utvořena z metafor napovídajících dalekou plavbu. I první, nádherná a harmonická strofa Baudelairovy básně nejstrašnější Cesty na Kytheru - má zde svůj předobraz.

   Loď minula rovník, obeplouvá mys Dobré naděje, aby po několikadenní strašlivé smršti ve vodách Indického oceánu (nejhorší, kterou - podle záznamu v lodní knize - kapitán Saliz zažil, takže o to více dovedl ocenit stoický klid svého mladého svěřence), připlula s přeraženým stěžněm do jednoho z přístavů ostrova Réunion. Oprava si vyžádala několika týdnů. Charles Baudelaire je na ostrově a zde ve staré državě nachází způsoby francouzské koloniální společnosti připomínající mu podvědomě ovzduší, v němž žil v dobách ztraceného dětství. Píše verše Jedné kreolské dámě, ale tady to všechno vypadá ještě tak, že nějaký dvorný sonet, byť paradoxně dokonalý, je jenom součástí složité společenské hry, v níž umět napsat několik veršů patří k dobrému vychování. Poezie se však už zanedlouho stane pro tohoto rychle zrajícího muže nástrojem analýzy složité látky života. Především života vlastního. A tato analýza bude mít brzy neodolatelnou sílu, sílu lučavky. Zatím zde, kde se třpytí se všemi svými tajemnými půvaby krása a čarování tropů, o nichž žádný půvab Středomoří, řeckých, italských nebo španělských pobřeží nemůže dát představu, vznikají zárodky příští nostalgie. Toto všechno uvidí často ve vzpomínkách. Tyto obrazy se probudí naléhavostí smyslových zážitků, tělesných zážitků lásky, na dně ducha. Znovu bude vídat v nostalgických snách



a později bude hledat vůně, které se tehdy mísily se zpěvy lodníků. Na vzdálené ostrovy bude myslit, až bude psát v pařížské zimě, v kalné šedi svých spleenů Vyzvání na cestu a na to vše dá vzpomínat své teskné a bloudící (Moesta et errabunda). To je svět, evokovaný v krátkém vzlyku básně Velmi daleko odtud. Avšak už ve verších, napsaných tam dole na ostrovech pro krásnou malabarskou dívku - služebnou v domě Bragardových, které často navštěvoval -, si předpověděl onu příští nostalgii po zemích, jimiž teď jako ve snu procházel; když hovořil o pocitu vyhnanství bytosti, jež opustila svět vůní a jasu pro svod velkých evropských metropoli, aby v jejich blátě umírala steskem,



   Tento námětový a metaforický okruh se objeví později ještě v díle Baudelairově v souvislostech sotva očekávaných. I v jeho kritických statích. Také zde některé formulace a komparace jsou plodem starých zážitků. Odtud čerpá svou autentičnost a nechybějící vyvolání atmosféry Hovoří-li například o lodích, evokovaných v dolech Victora Huga, jsou to lodi jeho vlastních vzpomínek. Poznáváme zde koráby jeho velké zkušenosti z indické cesty. Vidí je, brázdící hladinu moří, proplouvající vřením jeho pěn; budou mít více než lodi, o nichž hovoří kdokoliv jiný, vzhled vášnivých zápasníků, znaky vůle a animální síly, které tak tajemně se spojují v tomto nástroji ze dřeva, kovu, lan a plachtoví, vytvořeném člověkem podle geometrických zákonů, obludném zvířeti, jemuž vlny a tah větru dávají krásu pohybu.

   Tehdy však, když tam byl, když v zemi slunečné a naparfémované, pod loubím ze stromů a palem měděných, vídal



kdy žil všechno, co si později vyvolával a takovou naléhavou silou a neodolatelnou melancholií ve své poezii - tehdy chtěl zpět. Opravená loď už směřuje k indickým břehům, ale Baudelaire se jich sotva dotkl. Snad omamující sladkost tropů, vůně dřev, vanilky, manioku, rumu a kávy, snad zneklidňující choroba, snad znovu prudce procitající ctižádost literární slávy či nevysvětlitelný neklid způsobily, že se - vrátil. Ačkoliv v jedné z jeho kusých poznámek čteme, že byl tehdy nejenom na ostrovech Mauriciu, Bourbonu, Malabaru, ale i na Ceylonu, a že spatřil Hindustán, víme dnes, že se vrátil z ostrova Bourbonu neboli Réunionu jako jediný pasažér plachetnice Alcide, jíž velel kapitán Jude de Beauséjour. Loď se vracela k evropským břehům s velkými nesnázemi.

   Na zpáteční cestě trvající déle než tři měsíce (4.11.1841 - 16.2.1842) měl, uzavřený pod svým neúčastným vzhledem a pod vnější nečinností, vzácnou příležitost rekapitulovat svůj dosavadní život a uvažovat znovu o svých rozhodnutích. Na dětství vzpomínal tehdy ještě sotva. Na takové vzpomínky byl příliš mlád; ve dvaceti nevzpomínáme téměř vůbec, příliš dychtivi všeho, co nám dává věk dozrávání a dospělosti. Až mnohem později se bude vracet do doby, kdy mu nebylo ještě šest let a kdy žil jeho otec, skeptik, vychovaný osmnáctým stoletím, návštěvník salonu paní Helvetiusové, kde slýchal - zběhlý abbé - filosofy Encyklopedie. Jeho otec, který prožil všechny peripetie Velké revoluce francouzské a mnohé peripetie lidských vztahů a osudů, který se utíkal jako diletant k umění, usedaje v tichu svých pozdních dnů jako nepříliš zručný pastelista ke svým alegoriím a podobiznám; který s sebou vzal šťastné dny živočišně polovědomého dětství. A básník se bude v duchu vracet do onoho už dávno vystěhovaného bytu v rue Vaugirard, s okny otevřenými do stromových korun Lucemburské zahrady, se starým nábytkem ve slohu Ludvíka XVL, s rokokovými pastely na stěnách a s ovzduším, které patřilo ještě cele anciea régimu, protože mu zcela patřil i jeho otec a z valné části i společnost, s níž se stýkal.

   Tehdy v nekonečných a netrpělivých týdnech návratu v sobě spíše živil nevyplenitelnou trpkost, kterou mu způsobil nový a zřejmě opravdový vztah matčin a její sňatek, věkově mnohem rovnější, než byl ten, jehož byl básmík pozdním darem. Vzpomínal na temnou královskou kolej v Lyonu, udržovanou tvrdým a bezohledným kázeňským řádem francouzské školské organizace, vzpomínal na spory s profesory a spolužáky. Nerozuměl si ani s jedněmi, ani s druhými. Vzpomínal na první těžké melancholie z těchto let, také na vzdálené výstřely lyonského krveprolití v roce 1834. Vzpomínal na návrat do Paříže, když mu bylo patnáct let, na další studia v koleji Louis le Grand, na cesta do Pyrenejí v roce 1836, odkud si přinášel první básně, na vzácné studijní úspěchy - školní cenu za latinské verše -, na vyloučení ze školy, první zkušenosti in eroticis. Nejvíce však si zpřítomňoval poslední dva roky volného života v Paříži, žitého s nebezpečnou bezuzdností, a svá první literární přátelství. Seznámil se, teprve osmnáctiletý, s Édouardem Ourliacem a jeho prostřednictvím s autorem Rapsodií Pétrusem Borelem a Gérardem de Nerval. Už tehdy poznal Victora Huga i Balzaca. To jsou veliká jména vedle těch zpola zapomenutých, patřících například Le Vavasseurovi (který nicméně hrál velmi závažnou roli v Baudelairově osudu), Delatouchovi a Ernestu Prarondovi, s nímž, ještě před cestou do Indie, psal veršované drama Manoel. Literatura, poezie zdá se mu znovu a stále naléhavěji jedinou cestou, kterou může jít, a hodnou sledování. Jeho rozhodnutí opustit rodinu se upevňuje. Chce uniknout z komplikované pozice mezi nenáviděným nevlastním otcem a matkou, která si se svým druhým manželem rozumí a sdílí s ním jeho velké společenské úspěchy stále výborně zapsaného vojáka a později diplomata. Spoléhá právem na to, že je bohat a nadlouho zabezpečen, nadto nepochybuje, že sláva mu přinese - jako přinesla Victoru Hugovi - hmotné zajištění. V jeho stanovisku je osten pohrdání společností, z níž vzešel, třídou, k níž patřil sám, ale v níž si s lidmi své generace vůbec nerozuměl.: Nechce se s ní ztotožnit a sotva chybíme, budeme-li se domnívat, že už tehdy v dvacetiletém básníkovi dozrává pohrdání, pro něž, mnohem později ovšem, našel formulaci sice krutou, ale asi velice přesnou - v předmluvě ke Cladelovým Směšným mučedníkům (1861).

   Mezi pařížskou gentry nalezneme čtyři různé druhy mladých lidí, píše tam. Jedni, bohatí, hloupí a líní, neklanějí a neobdivují jiným božstvům než nestudnosti a hýření, těmto průvodkyním bezectných starců. Tito nás nezajímají vůbec. Druzí, hloupí, bez jiné touhy, než je chtivost po penězích - tomto třetím božstvu stařecké lakoty; jsou předurčeni k tomu, aby nadělali jmění, a také nás sotva zajímají. Avšak jděme dál. Je ještě třetí druh mladých lidí, ti, kteří se snaží učinit šťastným lid, kteří studovali teologii a politiku v časopise Le Siecle. Jsou to hlavně malí advokáti, jimž se podaří, jako ještě tolika jiným, nalíčit se pro veřejnou tribunu, opičit se po Robespierrovi a pronášet vážné řeči - s daleko menší ryzostí než on bezpochyby -, neboť gramatika bude brzy zrovna tak zapomenuta jako rozum, a jak už tak jdeme do temnot, můžeme doufat, že v roce 1900 budeme obklopeni tmou naprostou. Pokud jde o čtvrtý druh, i když jsem jej viděl vznikat, nevím, jak se zrodil. Ze sebe sama bezpochyby, spontánně, ve velké francouzské láhvi jako prvoci v karafě s pitnou vodou. To je mladá literatura, mladí realisté.

   K žádné z těchto skupin, rozumí se ani k poslední, se Charles Baudelaire nepočítá. (Ještě v období svého procesu a soudního stíhání Květů zla označení za realistu pokládal za urážku, která jej vydražďovala.) Jeho pojetí poslání básníka zraje velice rychle. Chce učinit z poezie čistý nástroj ducha, nástroj schopný velice přesné analýzy sebe sama i v nesnadno postižitelných stavech náměsíčného snu. Je to poezie jako vzácná sloučenina jasnozřivosti a tajemství. Více ještě; jeho koncepcí je současné zaujetí souvislostmi filosofie a krásy v poezii i próze, zaujetí pro stálé vzájemné vztahy života a před stavivosti. (Note autobiographique.) Je to už tenkrát - dávno předtím, než poznal jeho díla a teoretické studie, které jej oslnily - přísná poetika Edgara Allana Poea.