Baudelairova "demokratická opilost" nepřečká rok 1851. Bude o své "kocovině" mluvit stejně posměšně jako o všech předešlých možnostech vyjít - z času "zaživa pohřbeného". Později - roku 1863 - se ve studii o malíři Guysovi (Malíř moderního života) zamýšlí nad vztahem jedince k lidem. A je to už znovu jen vztah sebezcizení. "Splynout s davem ... Být pryč z domova, a přesto se všude cítit doma, vidět svět, být ve středu světa a zůstat světu skryt ... , tak milenec vesmírného života vstupuje do davu jako do nesmírné nádrže elektřiny ... Je to já, jež nenasytně prahne po ne-já ..."

   Ne-já, nebytí. Měl ten baudelairovský diktát pohrdání jiné východisko? "Pascal svou propast měl a šla s ním, kam se hnul. - Všecko je propast, - čin, sen, touha, slovo! Plevy!" Do všech oken mu jen nekonečno svítí. "A můj duch, o který se perou závratě, / závidí bezcitnost té velké nicotě. / - Ach, z Počtu nevyjít, být nevyčleněn z Bytí!" Poslední výkřik novoplatonského nářku nad vražedným Časem je tu! Uniknout z exilu těla, jež je vyčleněním do jednotlivosti a do času.

   Taková je také stavba Květů zla: patero pokusů, jak "uniknout", nebo lépe: revoltovat proti rozervanosti mezi Splínem a ideálem, revoltovat proti traumatům, ne je odstranit. Za prvé: romantickým milosrdenstvím (Pařížské obrazy); za druhé: umělými ráji (Víno) ("Je třeba být stále opilý", "nezapomenout, že opilost je popření času ..."); za třetí: zhýralstvím (Květy zla); za čtvrté: rouhačstvím (Vzpoura); za páté: smrtí (Smrt). K tomu závěru Baudelaire komponuje své dílo, či utváří se svým dílem .

   "Skončilo období mého sobectví?" ptá se Baudelaire v závěru svého Důvěrného deníku.

   A o několik řádek dál: "Až dosud jsem se kochal svými vzpomínkami sám; ve dvou je nutno těšit se jimi! Z potěšení srdce učinit vášnivou touhu."

   Závěrečný akt tohoto baudelairovského diktátu ze samého Limbu doby je otřesný: "Svou hysterii jsem pěstoval s radostí i hrůzou. Mám teď ustavičně závrať a dnes, 23. ledna 1862, jsem dostal podivné varování, pocítil jsem, jak nade mnou zavlálo křídlo imbecility."

   Všimněme si: zachrání se za cenu, že nebude, kým je!

   Nožem v ráně a ranou pod nožem! Ale to je nemožné: diktát pekla právě tohle nikdy nedovolí! Peklo, krajina bez času, "nehybnost v beznaději", nedovolí nikomu, aby se změnil. To věděl už Dante: zanechte naděje, kdo vstupujete! Pokud poezie není diktátem lásky, je sebeničením! Baudelaire by dodal: k hrůze všech, kdo by se při pohledu na mne měli zhrozit jako při pohledu do zrcadla. K hrůze všech .obyvatel onoho "limbu" měšťácké společnosti - v níž peníze jsou čas a báseň - peníze!

   Baudelairova poezie je had hryzající sám sebe: vyvržení je mu podmínkou básně - a zároveň básní vyvrací vyvržení, je to pro něho krutý paradox a chtě nechtě potvrzení světla. Tak zneužitelného, zmocní-li se ho generálové Aupickové! On to ví. Jazykem se zmocní hmoty, prosvětlí ji rytmem, či spíše svými jemnými nervními čidly vytuší její rytmus, osvobozující jas reality - a najednou se cítí zaskočen, vyvrácen ze sebe! Často oslnění trvá až do předposledního verše - a poslední řádka vstřikne jed: "A jako něhou vládnou druzí, / spoutám tvé mládí mocí hrůzy, / děs ovládne tě jako slast" (Strašidlo).

   Odtud to Baudelairem přiznávané neuspokojení psaním,básněním! Závěrečný pocit prohry: po každé básni, po všech básních.

   Těžká, dusivá je vůně květů zla. Nejsou to květy lásky.

   Doba se nechtěla znát k těm výpěstkům vyrašivším z její těžké, mazlavé hlíny. "Čtenáři pokrytče - můj bližní drahý bratře," volá Baudelaire v první básni Květů zla. A pokrytecký čtenář, sám květ zla, četl nejprve Baudelairovy básně zapovězené (jež Poulet-Malassis tajně vydával po soudním odsudku Květů zla v Belgii), četl je a pokrytecky se rozhořčoval. Nepoznával se prý.

   Týž pokrytecký čtenář o jednu či více generací později Baudelaira "pochopil". Estetizoval si jej. Baudelaire byl "pouhé" zlo paralyzované jazykem. "Pouhá" sebevražda uměním. Podívaná na sebevraždu. Na to, jak poctivé zoufalství se stává - hned po Baudelairovi - dobrovolným prokletím. Tento čtenář byl ještě pokrytečtější. A ve zlu rafinovanější. Co by jemu řekl Baudelaire! Jeho sebeoběť měla přece smysl, jejž vyjádřil tím úpěnlivým výkřikem ke "spolubratřím" ve zlu: jsme oběti i viníci zároveň! Ty i já - pokrytecký čtenáři!

   Budeme i my pokryteckými čtenáři? Bude pro nás baudelairovský diktát zla jen literární hříčkou, zařaditelnou do literární historie? Ale pak, pokrytecký čtenáři, pokrytecký konzumente umění zaplaceného životem, se vztahuje především k tobě a k tvému konzumu Baudelairův výrok: "Co je to umění? Prostituce."

   Číst Baudelaira bez pokrytectví znamená obnažit problém zla - a jeho kořeny tkvící ve společnosti.

   Zlo je konec času, konec času je nebytí - Baudelairovým životem zaplacené! Pouze zlo napsané, pokrytecký čtenáři? A vymkne-li se diktát zla jazyku? Stane-li se vskutku - na konci našeho věku - neartikulovaným diktátem nebytí?

   Estetizace zla, jež má daleké kořeny v neoplatonismu, v jeho touze duše vzpínající se k "ráji" ztracené jednoty skrze krásu, vychází ze zásadního vztahu k realitě: zlé a dobré je to, co je dobré pro mne. Příroda, žena, láska, i vlastní tělo - vše Baudelairovi ubližuje, je zlé, je to zlo k němu směřující. Ale závažnější - pro svět - je perspektiva opačná: zlo způsobované druhým, zlo k realitě či k druhým směřující. Problém zla, tolikrát literaturou dotýkaný, tkví mimo literaturu. U Baudelaira v jeho životě "sveřepě prohrávaném" a druhé trestajícím. Mokvající ránu společnosti, k níž náležel, na sobě obnažil dokonale: to je třeba mu přiznat. Prokažme tedy prvnímu velkému kritickému básníkovi naší doby poctu kritického čtení, poctu, o kterou stál nejvíce: braňme se mu!

   Řekněme tím zároveň a především: Ne! času katastrofickému, a: Ano! času zrání.