Básník "Květů zla" miloval sloh, nesprávně nazvaný úpadkovým; není to nic jiného než umění, které dospělo onoho stupně dokonalé zralosti, k němuž se došlo úpadkem stárnoucích civilisací: sloh důmyslný, složitý a zjemnělý, plný odstínův a umnělůstek, který stále oddaluje hranice jazyka, vypůjčuje si ze všech technických slovníků používá barev všech palet, tónů všech klaviatur, a který se snaží podati myšlenku v tom, co nejtíže lze vysloviti a formu v jejích nejprchavějších a nejneurčitějších obrysech a který, aby je vyjádřil, naslouchá subtilním zpovědem nervosy, vyznáním stárnoucí a zvrhající se vášně a podivným halucinacím utkvélé myšlenky, směřující k šílenství. Tento sloh dekadence je poslední výraz Slova, které vyzývá vše vyjádřiti a je vyhnáno do krajnosti. Možno si při tom vzpomenouti na jazyk z doby úpadku říše římské, mramorovaný už kyselinami rozkladu a jakoby zatuchlý a na složité zjemnělosti byzantské školy, poslední formy umírajícího řeckého umění j ale to je zajisté nevyhnutelný a osudný jazyk národův a civilisací, u nichž přirozený život ustoupil umělému a který dal u lidí vzniknouti neznámým potřebám. Tento sloh ostatně, jímž opovrhují pedanti, není tak jednoduchý, neboť vyjadřuje nové myšlenky novými způsoby a neznámými slovy. Na rozdíl od klasického slohu připouští stín, a v tom stínu se hemží ve zmatku pověrečné příšery, divoké přeludy bezesných nocí, noční úzkosti, výčitky, které se zachvívají a oživují při nejmenším hluku, nestvůrné sny, které zadržuje pouze nemohoucnost, zmatené obrazy, které by v nás ve dne vzbudily úžas, a všechno to tajemné, beztvaré a plné prchavé hrůzy, co skrývá duše ve svém nejhlubším a posledním zákoutí. Oněch čtrnáct set slov dialektu Racinova zajisté nedostačí básníku, který vzal na sebe trudný úkol vyjádřiti myšlenky a zájmy moderní doby v jich nekonečné, složitosti a mnohonásobném zbarvení. Baudelaire tudíž, který přes svůj nepatrný úspěch při bakalářských zkouškách, byl dobrým latinářem, dával dozajista přednost před Vergilem a Ciceronem, Apulejovi, Petroniovi, Iuvenalovi, svatému Augustinu a Tertullianovi, jehož sloh se leskne jako eben. Šel dokonce až k církevní latině, k těm prósám a hymnám, u nichž rým nahrazuje antický rytmus, který upadl v zapomenutí, a připsal pod názvem: Franciscae meae laudes, "učené a pokorné modistce", tak zní věnování, latinskou báseň, rýmovanou formou, kterou Brizeux nazývá "ternaire", složenou ze tří rýmů, které si následují místo, aby se střídaly jako v Dantově trojverší. K té podivné básni je připojena neméně zvláštní poznámka, kterou zde opisujeme, poněvadž vysvětluje a dokazuje, co jsme právě uvedli o úpadkových jazycích:

   "Nezdá se čtenáři jako mně, že sloh pozdního úpadku latinské literatury - poslední vzdech osoby ještě zdravé, ale již přetvořené a připravené pro život duchový - je neobyčejně s to vyjádřiti vášeň, jak ji pojímá a cítí moderní svět básnický? Mysticism je druhý pól onoho milence, u něhož Catullus a jeho družina, básníci brutální a venkoncem smyslní, poznali pouze pól smyslnosti. Zdá se mi, že nesprávnosti, barbarská slova jsou v tom podivuhodném jazyku pouze důkazem vynucených nedbalostí vášně, která se zapomívá a nedbá předpisů. Slova, pojímaná v novém smyslu odhalují rozkošnou neohrabanost barbara, klečícího před římskou krásou. Nespočívá dokonce i ve slovní hříčce, vyskytne-li se v těch pedantických žvatlaninách, divoké a podivné kouzlo dětství?" Není třeba této myšlence přikládati příliš mnoho váhy. Nemá-li Baudelaire vyjádřiti nějakou zajímavou zvrácenost, nějakou neznámou stránku duše nebo věci, používá ryzího, jasného a bezvadného jazyka, který je tak správný, že by na něm ani nejpřísnější posuzovatelé nemohli nic vytknouti, je to zvláště patrno v jeho prose, kde píše o běžnějších a prostších látkách než ve svých verších vždy s nejvyšší soustředěností. Jeho filosofické doktriny byly tytéž jako Edgara Poea, kterého nejenom přeložil, ale s nímž měl též společný zvláštní příbuznosti. Možno na něho užíti vět, jež napsalo americkém spisovateli v předmluvě k Podivuhodným příběhům.

   Považoval pokrok, velkou moderní myšlenku za extasí zevlounů, a nazýval zdokonalování příbytku lidského pravoúhlými jizvami a mrzkostmi. Věřil jediné v to, co je neměnné, věčné a v self-same, a ve společnosti, která byla do sebe zamilována, byl nadán krutá, to výsada, oním velkým, zdravým smyslem Machiavelovým, který září jako maják nad pustinou dějin." - Baudelaire se skutečně hrozil lidumilů, lidí s pokrokovými zásadami, prospěchářů, obhájců zájmů lidstva, utopistů a všech, kdož zamýšlejí něco pozměniti na nezměnitelnosti přírody a osudném uspořádání společností. Nesnil ani o zrušení pekla ani o odstranění guillotiny pro větší pohodlí hříšníkův a vrahů; nevěřil, že je člověk od přirozenosti dobrý a pokládal vrozenou zvrácenost za živel, s nímž se shledáváme v hloubi nejčistších duší, zvrácenost, onu špatnou rádkyni, která nutí člověka činiti, co je mu osudným, pouze proto, že je to pro něho osudné a protože mu působí rozkoš, moci odporovati zákonům, což nemá pro něho jiného kouzla než kouzlo neposlušnosti, mimo všechnu smyslnost, prospěch a půvab. Tuto zvrácenost zjišťoval a bičoval u jiných jako u sebe, jako otrok přistižený při poklesku, ale neučinil jí předmětem kázání, poněvadž ji pokládal za prokletě nezhojitelnou. Křivdily Baudelairovi krátkozraké kritiky, které mu vytýkaly nemravnost, což skýtá všední žárlivosti příhodné látky k nadávkám a které bývají vítány pokrytci podle vzoru Prudhommova. Nikdo se neštítil více mrzkostí ducha a ošklivosti hmoty. Nenáviděl zla jako odbočení od mathematiky a pravidla a jsa dokonalým gentlemanem, opovrhoval jím jako nepříslušným, šosáckým a především nečistým.

   Psal-li i často o hnusných, odpuzujících a chorobných předmětech, činil to pouze z oné hrůzy, která nutí magnetisovaného ptáka se snésti do nečistého jícnu hadova, ale často jediným mávnutím perutí, zlomí okouzlení a vznese se do nejvyšších končin duchovosti. Byl by mohl na svou pečeť vyrýti slova: "Spleen a ideál", která jsou nadpisem první části jeho básnické sbírky. Na otázku, proč se jeho kytice skládá z podivných květin kovové barvy a opojných vůní, jejichž kalich místo rosy obsahuje hořké slzy anebo krůpěje aqua tofana, lze odpověděti, že nekvetou jiné na půdě, zčernalé a nasycené hnilobou, jako půda hřbitova zašlých civilisací, kde se rozkládají za morového zápachu mrchy předešlých století j pomněnky, růže, sasanky, fialky jsou zajisté mnohem příjemnější jarní květiny, ale neroste jich mnoho v černém blátě, které pokrývá dláždění velkoměsta; a měl-li i Baudelaire ostatně smysl pro velkolepost tropické krajiny, kde se stkví jako sny o výbuších obrovské stromy bizarní elegance, líbil se mu pouze prostředně venkovský vzhled městského obvodu; nejásal jako šosáci Jindřicha Heineho nad romantickým rozkvětem nové květeny a neomdléval při cvrlikání vrabců. Sleduje rád po křivolakých cestách onoho nesmírného větevníku Paříže, bledého člověka, unaveného, mučeného a v křečích se svíjejícího pod umělými rozkošemi a týraného skutečnou moderní nudou, aby ho přistihoval při jeho utrpení, jeho úzkostech a mukách, při jeho sklíčenostech a podrážděních, jeho nervosách a zoufalstvích.

   Jako závity zmije pod hnojištěm, které nadzdvihneme, vidí se hemžiti špatné, rodící se pudy, nízké zvyky líně schoulené ve svém kalu, a tato podívaná, která ho láká a odpuzuje, probouzí v něm nezhojitelnou melancholii, poněvadž se nepovažuje za lepšího jiných a trpí, pozoruje, kterak se čistá klenba nebeská a cudné hvězdy zahalují nečistými výpary. Při těchto zásadách lze ovšem předpokládati, že byl Baudelaire pro naprostou neodvislost umění a že nepřipouštěl, že by mohla poesie míti jiný účel než sebe sama a jiné poslání než v duši čtenářově vzbuditi představu krásna, v dokonalém slova smyslu. K této představě pokládal za nutno za naší málo naivní doby dodati jakéhosi účinku podivu, úžasu a zvláštností. Vylučoval, jak jen možno z poesie výmluvnost, vášeň a příliš přesně označenou pravdu. Jako nelze v sochařství přímo používati kamene v jeho původní tvářnosti, požadoval, že se musí každý předmět, nežli vstoupí do sféry umění, podrobiti přeměně, která by jej přizpůsobila idealisací a vzdálením od všední skutečnosti, tomu subtilnímu prostředí. Tyto zásady snad překvapí při četbě některých básní Baudelairových, kde se zdá, že podle libosti vyhledával hrůzy, ale nemylme se, tato hrůza bývá vždy přetvořena co do charakteru a účinku paprskem podle vzoru Rembrandtova anebo rysem vznešenosti podle vzoru Velasquezova, který prozrazuje urozenost pod špinavou ohyzdností. Pro míchávaje ve svém kotlu všechny ty fantasticky bizarní a kabalisticky jedovaté přísady, může říci s čarodějkami v Macbethu: "Krása je hrozná, hrůza je krásná." Snaha buditi dojem úmyslné ošklivosti není v rozporu s nejvyšším cílem umění, a básně jako "Sedm starců" a "Stařenky", pohnuly svatého Jana básnického, který sní v Patmu guerneseyském, k této větě, která tak dokonale charakterisuje básníka "Květů zla": "Obdařil jste nebe umění neznámo jakým úmrlčím paprskem j stvořil jste jakýsi nový záchvěv." - Ale je to pouze, řekli bychom, stín Baudelairova nadání, onen ohnivě rusý anebo chladně modrý stín, který slouží jediné k tomu, aby zdůraznil podstatný a zářící rys. Je klid v tomto zdánlivě tak nervosním, horečném a mučeném nadání, na vysokých horách je ticho: pacem summa tenent.

   Ale, místo abychom rozebírali básníkovy názory o tomto předmětu, bude mnohem prostší, necháme-li ho sama mluviti: "… jestliže se básník snaží sestoupiti jen do sebe, zkoumati svou duši a přivolávati své vroucí vzpomínky, nemá poesie jiného cíle než sebe samu j nemůže ani míti jiného a žádná báseň nebude tak velká, tak vznešená, tak opravdu hodná jména básně jako ta, která bude napsána jediné pro rozkoš psáti báseň.

   "Nechci říci, že poesie nezušlechťuje mravův - rozumí-li se mi správně - že jeho konečným výsledkem není povznesení člověka nad okruh všedních zájmů. Byl by to zřejmý nesmysl Tvrdím, že sledoval-li básník nějaký mravní cíl, zmenšil svou básnickou sílu a není nerozumné se vsaditi, že jeho dílo bude špatné, Básnictví se nemůže pod trestem smrti nebo úpadku přizpůsobiti vědě neb morálce. Jejím předmětem není Pravda, nýbrž Ona sama. Způsoby, jimiž se snažíme dokázati pravdu jsou jiné a můžeme jich jinde nalézti. Pravda nemá co. činiti s básněmi j vše co tvoří kouzlo, půvab a neodolatelnost básně zbavilo by Pravdu její autority a působivosti. Chladný, klidný a necitelný duch, který se snaží dokazovati, odmítá démanty a květiny, jichž skýtá Musa je naprostým opakem ducha básnického.

   "Čirý rozum směřuje k Pravdě, Vkus nám ukazuje krásu a mravní smysl Povinnost. Je pravda, že smysl prostředí je v úzkém vztahu k oběma protivám, a odlišuje se od mravního Smyslu pouze nepatrným rozdílem, takže Aristoteles neváhal některé :z jejich jemných účinků zařaditi mezi ctnosti. Také to, čím se člověk,. který má vkus rozhořčuje při podívané na neřest, jest její ošklivost a nepoměr. Neřest je porušením práva a pravdy, pobuřuje rozum a svědomí j a jsouc urážkou harmonie a dissonancí, dotkne se obzvláště nemile určitého. druhu básnických duchův a myslím, že nemůže vzbuditi pohoršení názor, že lze každé porušení morálky, zdravé morálky, pokládati za jakési provinění proti světovému rytmu a prosodii. "Je to ten podivuhodný, ten nesmrtelný instinkt krásy, který nám dává zemi a jeho jevy pokládati za jakési poznání, za jakýsi souzvuk s nebem, Neukojitelná žízeň poznati vše, co je na onom světě, vnáší tajemství do života a je nejživějším důkazem naší nesmrtelnosti. Poesií zároveň a skrze poesii, hudbou a skrze hudbu zří duše záhrobní jas. A vstoupí-li vám při četbě některé vzácné básně slzy do očí, nejsou tyto slzy důkazem přílišné rozkoše, jsou spíše svědectvím podrážděné melancholie,požadavku nervů, přirozenosti, vypovězené v nedokonalost, která by se chtěla bezprostředně už na zemi zmocniti odkrytého ráje.

   "Tedy principem poesie jest, přesně a prostě řečeno, lidská touha po vyšší kráse, a tento princip se projevuje nadšením, povznesením duše, nadšením naprosto nezávislým na vášni, která jest opojením duše a od pravdy, která je stravou rozumu. Neboť vášeň je přirozená, příliš přirozená, aby neuvedla rušícího, neshodného tónu do říše čiré krásy í příliš všední a příliš prudká, aby nepohoršovala čisté Přání, kouzelných Melancholií a vznešených Zoufalství, která obývají v nadpřirozených končinách poesie."

   Třebaže bylo málo básníků nadáno spontánněji vytrysknuvší původností a inspirací než Baudelaire, přece tvrdil, bezpochyby z nechuti nad lživým lyrismem, který předstírá, že věří v sestoupení ohnivého jazyka k básníku" který stěží dovede zrýmovati jediný verš, že skutečný básník vyvolává, řídí a přizpůsobuje podle libosti tu tajemnou schopnost literární tvorby, a ve velmi zajímavé stati, která předchází překlad proslulé básně Edgara Poea, nadepsané "Havran", nalézáme tyto řádky poloironické, polovážné, kde se vyhraňuje vlastní myšlení Baudelairovo, třebaže předstírá, rozebírá pouze myšlenky amerického spisovatele:

   "Tvrdí se, že bývá poetika utvořena podle básní. Zde je básník, který tvrdí, že jeho báseň byla složena podle jeho poetiky. Měl zajisté velkého genia a více inspirace než kdokoli jiný, rozumí-li se slovem inspirace energie, rozumové nadšení a schopnost udržeti své vlohy ve bdělém stavu. Ale miloval také práci více než kdo jiný; rád opakoval - on, který byl dokonale původním, že se lze původnosti naučiti, což neznamená, že by bylo možno ji učením šířiti. Náhoda a nepochopitelné byly mu dvěma velkými nepřáteli. Tvrdil o sobě ze zvláštní marnivosti, že byl mnohem méně inspirován, než jak tomu bylo ve skutečnosti? Omezil bohaté nadání, které v něm bylo ve prospěch vůle? Byl bych skoro nakloněn tomu věřiti; třebaže jeho genius byl tak ohnivý a neklidný, nelze zapomenouti, že byl vášnivě zamilován do analysy, kombinace a výpočtů. Jeho oblíbenou zásadou bylo: "Všechno musí jak v románu, tak ve znělce nebo povídce směřovati k rozuzlení. Dobrý spisovatel má už, píše-li první řádek, míti poslední na mysli. Dík této podivuhodné methodě, může spisovatel počíti své dílo od konce, a pracovati, kdy se mu zachce, o kterékoli jeho části. Milovníci delirií budou snad pobouřeni těmito cynickými zásadami, ale každý si z nich může vybrati, co mu libo. Bude vždy užitečno jim dokázati, jakých dobrodiní může umění poskytnouti uvažování a ukázati lidem jaké námahy vyžaduje onen přepychový předmět, který nazýváme poesií. Přese vše je trochu šarlatánství vždy dovoleno geniu, ano dokonce mu ani zle nesluší. Je to jakoby líčidlo na lících ženy, přirozeně krásné, jako nové koření pro ducha.

   Tato poslední věta je charakteristická a prozrazuje zvláštní zálibu básníkovu pro umělé. Netajil se ostatně touto zálibou. Liboval si v tom druhu složité a občas poněkud strojené krásy, k níž se dospívá za příliš pokročilých a příliš zkažených civilisací. Řekněme, abychom se jasně vyslovili, že by byl dal přednost před prostou mladou dívkou, která nemá jiného kosmetického prostředku nežli vodu ze svého džbánu, zralejší ženě, která používá všech pomůcek důmyslné koketnosti před toilettním stolkem, pokrytým flakony voňavek, panenského mléka, kartáčky ze slonoviny a ocelovými klíšťkami. Opojná vůně toho těla, namáčeného vonidly jako tělo Estheřino, které po šest měsíců koupali v palmovém mléce a po šest měsíců v cinnamonu, než ji předvedli před krále Ahasvera, působila na něho závratnou mocí. Jemný odstín líčidla barvy čínské růže neb hortensie, mušky vyzývavě umístěné v koutku úst nebo oka, hnědě nabarvené obočí, vlasy, červeně nabarvené a posypané zlatým pískem, poprašek rýžového pudru na šíji a na ramenou, rty a konečky prstů oživené karmínem, byly podle jeho vkusu. Miloval ty opravy, vykonávané uměním na přírodě, ta světlá duchová místa a nápadná zdůraznění, jimiž obratná ruka zvyšovala půvab, kouzlo a charakter tváře. On by nebyl psal ctnostných tirád proti barvení a krinolíně. Vše, co vzdalovalo muže a především ženu přirozenosti, považoval za šťastný vynález. Tyto málo primitivní choutky samy sebou se vysvětlují a lze jim rozuměti u básníka dekadence a autora "Květů zla". Nepřekvapí nikoho, dodáme-li že dával přednost před prostou vůní růže a fialky, ambře, benzoi a pižmu, které je tak zneuznáváno za našich dnů, a rovněž pronikavé vůni některých exotických květin, jejichž parfumy jsou příliš opojné pro naše mírné podnebí. Baudelaire měl, co se týká vůní, neobyčejně jemnou vnímavost, s níž se setkáváme pouze u orientálců. Prozkoumal celou jejich smyslnou stupnici a mohl právem o sobě říci onu větu, kterou uvádí Banville a kterou jsme opakovali na počátku svého článku při podobizně básníkově: "Má duše putuje při vůních jako duše jiných lidí putuje při hudbě."

   Miloval také toiletty podivné elegance, rozmarného bohatství, nestydaté fantasie, v nichž se vkus herečky mísil se vkusem kurtisány, ačkoliv byl sám velice přesný co do svého oděvu, ale tento výstřední, podivný, nepřirozený vkus, skoro vždy protivný kráse klasické, byl pro něho znamením lidské vůle, která podle libosti opravuje tvary a barvy, jichž skýtá příroda. Tam kde filosof nalézá pouze látku k horlení, viděl on důkaz velikosti. Zvrácenost, to jest uchýlení od přirozeného typu, není možná u zvířete, vedeného neměnným pudem. Z téže příčiny inspirovaní básníci, kteří si nejsou vědomi směru svého díla, ho odpuzovali, a dokonce do původnosti chtěl uvésti umění a práci.

   Je tu pro poznámku příliš mnoho metafysiky, ale Baudelaire byl příliš subtilní, složitou, rozumující a mnohem filosofičtěji založenou bytostí nežli většina básníků. Esthetika jeho umění ho velmi zaměstnávala, oplýval systémy, které se pokoušel uskutečniti, a vše co napsal bylo podřízeno určitému plánu. Podle něho literatura musí býti chtěnou a působení náhody co možno nejvíce obmezeno. To mu však nebránilo, aby jako pravý básník netěžil ze šťastných náhod při provádění jeho theorie se vyskytnuvších a z oněch krás, které rozkvétají z hloubi předmětu, aniž byly předvídány, jako květinky náhodou smíšené se zrnem, které vybral rozsévač. Každý umělec je poněkud jako Lope de Vega, který chystaje se psáti své komedie, uzavíral na šest klíčů předpisy - conseisuaves. - V žáru práce dobrovolně čili nic zapomíná systémův a paradoxu.

   Baudelairova sláva, která po několik let nepřekročila hranic malého literárního kroužku, který kolem sebe shromažďuje každý rodící se genius, rázem se, rozšířila, když vstoupil na veřejnost s kyticí "Květu zla" v rukou, s kyticí, která se nijak nepodobala nevinným básnickým snopům začátečníku. Pozornost soudní moci se znepokojila a několik básní tak duchaplně nemravných, tak těžce pochopitelných, tak zahalených formami a závoji umění, že vyžadovaly, aby jim bylo porozuměno, od svých čtenář. U vysoké literární kultury, musil ve své sbírce potlačiti a nahraditi je jinými, které nebyly tak nebezpečně výstřední. Obyčejně nezpůsobují knihy veršil mnoho hluku, rodí se, živoří a tiše umírají, neboť dva, nejvýše tři básníci dostačují za stravu našemu duchu. Baudelaire se stal ihned proslulým a vzbudil pozornost, a když pohoršení minulo, poznalo se, že přinesl s sebou původní dílo úplně zvláštního rázu. Dodati vkusu neznámou sensaci, je největší štěstí, které muže býti údělem spisovatele a zvláště básníka.

   "Květy zla" byl jeden z těch šťastných nápisu, které lze mnohem nesnadněji nalézti, než-li bychom myslili. Stručnou a básnickou formou vyslovil hlavní myšlenku knihy a udal její směr. Ačkoliv kniha ta je do cela zřejmě romantického rázu a skladby, nebylo lze Baudelaira připojiti viditelnou páskou k žádnému z velikých mistrů této školy. Jeho verš, jemné a důmyslné struktury, který věci spíše svírá jako brnění nežli zahaluje, působí při první četbě dojem těžké srozumitelnosti a nejasnosti. Není to vinou básníkovou, nýbrž důsledek novosti věcí, které vyjadřuje a které nebyly dotud podány literárními prostředky. Bylo nutno, aby si básník, chtěje k tomu dli dospěti, vytvořil svůj jazyk, rytmus a paletu. Ale nemohl zabrániti, aby čtenář nebyl jat údivem před těmito verši, které se tak lišily od oněch, jež dotud byly napsány. Aby vylíčil ty zkaženosti, které v něm budily hrůzu, dovedl nalézti chorobně bohaté odstíny rozkladu méně nebo více pokročilého, ty tóny perleti, které se lesknou na hladině stojatých vod, ty růžové nádechy úbytí, ty běli bledničky, ty hluboké žlutiprolévající se žluči, ty olověné šedi morových mlh, ty otrávené a kovové zeleně, zapáchající měděným arsenem, ty černi kouře, bičovaného deštěm podél sádrových zdí, ty vařící smuly, přižehnuté ve všech pekelných výhních, tak dokonale se hodící za pozadí k zsinalé tváři nějaké příšery a všechnu tu stupnici zoufalých barev, do krajnosti vystupňovaných, které odpovídají podzimu, západu slunce, dokonalé zralosti ovoce, poslední hodině civilisací.

   Kniha počíná básní, věnovanou čtenáři, jemuž se nesnaží lichotiti jak bývá zvykem a kterému říká do očí nejkrutější pravdy, obviňuje ho, že přes své pokrytectví má všechny neřesti, které vytýká ostatním a že živí ve svém srdci Nudu, velkou moderní obludu, která se svou šosáckou podlostí sni obyčejně o výstřelcích a krutostech římské kultury, o byrokratickém Neronovi a kramářském Heliogabalovi. - Jiná velmi krásná báseň, nazvaná bezpochyby s ironickým opačným smyslem, Požehnání, líčí zrození básníka, předmětu údivu a odporu pro jeho matku, stydící se za plod svých boků, který je pronásledován hloupostí, záštím a sarkasmem, týrán proradností nějaké Delily, jež má radost z toho, že ho může vydati Filištinským, nahého, odzbrojeného, ostřihaného, umučivši ho všemi rafinovanostmi divoké koketnosti, a který konečně po urážkách, bědách, mukách, očištěn ve výhni bolesti, dospívá k věčné slávě, ke svatozáři určené pro čelo mučedníků, kteří trpěli pro Pravdu a pro Krásu. Drobná báseň, která ji následuje a která má nadpis Slunce, obsahuje jakési mlčelivé ospravedlnění tuláckých pochůzek básníkových. Jasný paprsek hoří nad blátivým městem; básník si vyšel a toulá se jako "básník, který píšťalkou láká verše", abychom užili malebného výrazu starého Mathurina Regniera, po nečistých křižovatkách, uličkami, kde spuštěné žaluzie skrývají, naznačujíce je, tajné přepychy, vším tím černým, vlhkým blátivým bludištěm starých ulic s temnými a malomocnými domy, kde občas se ve světle objeví za některým oknem květináč anebo hlava mladé dívky.

   Zda není básník jako slunce, které pronikne všude, do nemocnice jako do paláce, do veřejného domu jako do chrámu, vždy čisté, vždy zářící, vždy božské, s lhostejností prolévají své zlaté světlo na mrchu a na růži. Ve Vzletu nám líčí básníka, který se vznáší pod širým nebem, nad ohvězděnými sférami, zářícím éterem, na hranicích vesmíru, který v hloubi nekonečnosti zmizel jako drobný obláček a opájí se tím vzácným a čirým vzduchem, kam nepronikají jedovaté výpary země a který je provoněn dechem andělů j neboť nesmíme zapomenouti, že Baudelaire, třebaže mu často vytýkali materialism, což je výtkou, jíž hloupost neopomíjí pronásledovati každého opravdu nadaného básníka, je naopak neobyčejně nadán schopností duchovosti, jak by řekl Swedenborg. Má také dar souzvuku, abych použil téhož mystického jazyka, pomocí něhož dovede tajnou intuicí objeviti vztahy, jichž ostatní nepozorují a takovým způsobem sblížiti neočekávanými analogiemi, kterých dovede pouze vědoucí pochopiti, předměty nejvzdálenější a na oko nejrozdílnější. Každý pravý básník je nadán touto schopností méně nebo více vyvinutou, která je dokonce podstatou jeho umění.

   Baudelaire do své knihy, věnované malbě moderních zvrhlostí a zvráceností, zařadil zajisté odpuzující obrazy, kde se obnažená neřest zjevuje ve vší své hanebné ohyzdnosti, ale básník s naprostou ošklivostí, pohrdavým rozhořčením a s touhou po ideálu, s níž se zřídka setkáváme u satiriků, poznamenává a stigmatisuje žhavým železem na vždy ta chorobná těla, natřená mastmi a bělobou. Nikde není žízeň po panenském a čirém vzduchu, po neposkvrněné bělosti, po sněhu na horách himálajských, po azuru bez poskvrny, po nepomíjejícím světle, vyznána horoucněji nežli v těch básních, které byly prohlášeny nemravnými, jako by bičování neřesti byla neřest sama, a jako by byl někdo travičem, protože popsal jedovatou lékárnu Borgiů. Tato methoda není nová, ale bývá vždy provázena úspěchem, a jsou lidé, kteří předstírají, že jsou přesvědčeni, že lze "Květy zla" čísti pouze se skleněnou maskou, jak ji nosil Exili, když vyráběl svůj prach. Četli jsme hodně často básně Baudelairóvy, a neklesli jsme mrtvi, majíce tvář znetvořenu a tělo, pokryté černými skvrnami, jako kdybychom byli povečeřeli s Vanozzou ve vinohradě papeže Alexandra VI. Všechny tyto pošetilosti bohužel škodí, poněvadž hlupáci jim nadšeně věří', kdežto u umělce opravdu hodného toho jména, způsobují pouze pokrčení rameny, a velmi užasne, budou-li ho poučovati, že modrá barva je mravná a šarlat neslušný. Je to něco podobného, jako by někdo řekl: Brambor je ctnostný a blín zločinný.

   V rozkošné básni o parfumech rozeznává různé druhy vůní, které vzbuzují různé myšlenky, představy a vzpomínky, jsou vůně, které jsou čerstvé jako dětská tílka, zelené jako jarní luka, připomínající ranní červánky a vzbuzující myšlenku na nevinnost. Jiné, jako mošus, ambra, benzoe, narda a kadidlo jsou bohaté, vítězné, světské, vyzývající ke koketnosti, lásce, přepychu, hostinám a nádheře. Kdybychom je převedli do sféry barev, představovaly by zlato a purpur.

   Básník často se vrací k myšlence významu jednotlivých vůní. U plavé krásky, mulatky, pocházející z Mysu, anebo u indickébajadéry, která zabloudila do Paříže a jejímž úkolem jest, jak se zdá, konejšiti jeho nostalgickou nudu, mluví o parfumu, v němž se mísí vůně pižma s vůní havanského tabáku, který unáší jeho duši do končin, sluncem milovaných, kde se od teplého, modrého vzduchu odrážejí vějíře palmového listoví, kde se houpají stěžně korábů za harmonického vlnění mořské hladiny, zatím co mlčeliví otroci se snaží rozptýliti unylou melancholii svého pána. Tázaje se na jiném místě, co asi zbude z jeho díla, přirovnává se ke starému, uzavřenému flakonu, pohozenému mezi pavučinami na dně nějaké skříně v opuštěném domě. Z otevřené skříně vycházejí zatuchlé a vyprchalé vůně šatstva, krajek, krabic na pudr, které probouzejí vzpomínky na dávné lásky, "bývalé elegance" a otevře-li někdo náhodou lepkavou a zažluklou láhev, vystoupí z ní ostrá vůně anglické soli a octu, mocně působící protijed moderního moru. Na jiném místě se opět objevuje tato záliba ve vůni, zahalující bytosti a věci jemným oblakem. U málokterých básníků se shledáváme s touto péčí, obyčejně se spokojují tím, že do svých veršů vloží světlo, barvu a hudbu, ale zřídka do nich prolejí tuto krůpěj jemného parfumu, jíž nikdy neopomene musa Baudelairova, navlhčiti houbu jeho vykuřovadla anebo batist jeho kapesníku. Vypravujeme-li o zvláštních zálibách a drobných choutkách básníkových, dodejme ještě, že zbožňoval kočky, které rovněž milují parfumy a jež při vůni kozlíku upadají do jakési extatické epilepsie. Miloval ta půvabná, tichá, tajemná a sladká zvířata, jejichž tělem probíhají elektrické záchvěvy, jejichž nejmilejší pósou, je pósa sfing ,které jako by jim byly svěřily svá tajemství; potulují se sametově měkkými kroky po domě, jako geniové místa, genii loci, anebo usednou na stůl vedle spisovatele, sdílejíce jeho myšlenku a patříce na něho z hloubi svých zřetelnic, sršících drobné, zlaté jiskry, s rozumějící něhou a zázračnou pronikavostí. Dalo by se říci, že kočky uhadují myšlenku, která z mozku vstupuje do pera a že vztahujíce tlapku jako by jí chtěly v letu zachytiti. Libují si v tichu, pořádku a klidu, a není místa, jež by se pro ně lépe hodilo než spisovatelova pracovna. S podivuhodnou trpělivostí očekávají ukončení jeho práce, po celou dobu předouce svůj hrdelní a rytmický kolovrat, jakoby doprovod k práci občas uhladí svým jazýčkem některé rozcuchané místo, své srsti, neboť jsou čisté, pečlivé, koketní a nestrpí nějakého nepořádku ve své toilettě, ale vše to činí tichým a mlčelivým způsobem, jako by se bály, aby neodvrátily pozornosti a nevyrušovaly. Jejich laskání jsou něžná a jemná, tichá, žen s k á a nemají nic společného s hřmotnou a hrubou prudkostí, již za té příležitosti projevují psi, kteří přes to požívají veškeré náklonnosti obecného lidu. Všechny tyto přednosti byly, jak se sluší, oceněny Baudelairem, jenž několik krásných básní věnoval kočkám - v "Květech zla" se vyskytují tři, - kde velebí jejich tělesné a morální vlastnosti, a hodně často dává jim blouditi svými básněmi jako jejich charakteristické příslušenství. Kočky se vyskytují tak často ve verších Baudelairových jako psi v obrazech Pavla Veronese a jsou jakýmsi druhem podpisu. Je třeba také podotknouti, že jest u těchto zvířat, za dne tak rozumných, jakási noční, mystická a kabalistická stránka, která básníka velmi lákala kočka o svých fosforujících očích, které jí slouží za svítilny a o srsti, na níž přeskakují jiskry, navštěvuje beze strachu temnoty, kde potkává bloudící přeludy, čarodějky, alchymisty, vyvolavače duchů, křisitele mrtvol, milence, zloděje, vrahy, napilé hlídky a všechny ty příšery, které vycházejí a pracují pouze v noci. Zdá se, jako by znala nejnovější kroniku sabbatu a otře se ráda o kulhající nohu Mefistovu. Jejich serenády pod pavlačemi domů, jejich milování na střechách, doprovázená stony, podobajícími se nářku dítěte, které je škrceno, dodávají jim dosti satanského rázu, který ospravedlňuje do jisté míry odpor všedních a praktických duchů, pro něž tajemství Erebu nemají kouzla. Ale nějaký doktor Faust, ve své cele, plné starých knih a alchymických přístrojů, bude si vždy přáti společnosti kočky. Baudelaire sám byl rozkošnickým, úlisným kocourem, o sametových způsobech, tajuplném chování; byl pln síly při své jemné pružnosti a patřil na věci a lidi znepokojivě zářícím zrakem, byl nenucený, svéhlavý, prudký, ale bez proradnosti a věrně oddán těm, jimž jednou věnoval svou nezávislou náklonnost.