Básník redukovaný nepochopením na svou podstatu: zde začíná třetí čtení Baudelaira. Baudelairovu poezii a jeho morální postoj nelze vykládat jenom jako výsledek volby. "Omyly" jeho poezie, ale i její odvahu, lze chápat jako odpověď na omyly doby, na její - po událostech let 1830 a 1848 - rozhodný a na dlouho trvalý obrat k zekonomičtění života, obrat, jenž z přítomnosti dělá cosi mrtvého, jakési vždycky mrtvě narozené dítě, nikdy neukojenou naději konzumního života. Až do té chvíle romantismus, popírající citem i rozumem utilitárnost měšťanských forem života i společnosti, poněkud prostoduše proti přítomnosti staví minulost. Nejenže minulost poetizuje, ale shledává v ní ztracený prostor pro básníka. Přítomnost básníky zabíjí. Každý básník hodný toho jména je Stellem nebo Chattertonem, to jest obětí žravého času. Identifikuje minulost s přírodou, odchází-li do přírody, vrací se do času. Ale Baudelaire, jehož takřka celé dílo vzniká v dvacítiletí, jež následuje po roce 1840, nemá kam uniknout. Smrt minulosti je dokonalá, smrt budoucnosti každodenní (v tom smyslu je třeba rozumět jeho pošklebkům nad "pokrokem" - jenž v té chvíli není ničím jiným než hladově zejícím chřtánem buržoazie), a s tímto mrtvým časem je mrtva i - příroda! Všimněme si, že všechny výlety do přírody jsou vždycky i výlety do času. Nejen úniky do času, tedy do minulosti, ale i expedice za ohledáváním pramenů a nesmírných tajemství přírody, ohromující pokaždé své dychtivé ohledavače tím, že se poznat dává, tedy expedice do toho, čemu lze říkat s moderní biologií tah budoucnosti.

   Baudelaire je bez úlevy - to jest bez chvíle oddechu - uvězněn v této historické enklávě. "Moderní" město - to je jeho čas. Pravda, posadili ho ani ne ve dvacíti na loď, která plula k Indii, otčím generál Aupick ho svěřil svému příteli, kapitánovi lodi, aby ho přivedl na jiné myšlenky, než jaké se ho zmocňovaly na dlažbě velkoměsta, ale to bylo za trest! A pak také: čas moře je jiný než čas pevné země, čas ornice. Tekutý čas moře nezanechává stop, jeví se jako propast bez minulosti a budoucnosti - přesně táž, která stála u zrodu Baudelairovy poezie! Jeho výlet do přírody-času musel Baudelaira jenom utvrdit, že je v pasti.

   Ale příroda - to je také: žena a láska! A obojí ovšem povýtce kategorie časová. Básník mrtvého času! (Mimochodem: jeho současník Jan Neruda mluví o času "zaživa pohřbených"!) Ale básník živý, nesmírně až dodnes - živý, jenž ví, že svůj život nesmí obětovat mrtvé chvíli, vždyť kdyby jí vyšel vstříc, byl by. mrtev sám! Proto jenom nepochopení mu umožňuje psát!

   Jaká úleva číst Baudelaira potřetí, prizmatem historie. A tak tedy: "život sveřepě prohrávaný"! V době, jejímž heslem je výrok Ludvíka Filipa: Obohaťte se! doprovázený vysvětlením: lid se musí mít dobře, aby přestal myslet na politiku. V době, kdy: čas jsou peníze! Či naopak peníze obludnou tezaurací času a prostředkem, za nějž si lze čas koupit, čas prázdně, prázdný čas, pokud není vyplněn prací, - tedy čas slasti: toho nejprchavějšího, vteřiny neúměrné vkladu, té prchavé chvíle, jež člověka vrhá zpátky do prázdně a končí kocovinou splínu a zoufalství. Nebo také pokračuje gradací rozkoší vybičovaných drogou, to jest také gradací zoufalství. Jak často je tato rozkoš u Baudelaira mstivá! Trestající, či spíše sebetrestající. Baudelaire se vzápětí za ni potrestá - básní vystavenou pohledům, všech. Jako něco, co trest zasluhuje a před čím zároveň básní uniká. Hadí pohyb, ano: had, který tančí. "A často jsem chtěl jako had, / když chvíle slastí odbíjela, / se tmou k pokladům tvého těla/ zbaběle tiše vyšplhat / a potrestat ty šťastné údy ... ," čteme v básni Té, která je příliš veselá. Čas rozkoše tváří v tvář času básně. Vteřina proti hodinám práce a znovu zdůrazněme: práce tak pečlivé, s architektonikou plnou vnitřních souvztažností zvukových, rýmových a významových. Zde, v tom, jak nakládá s časem, látkou člověku nejdražší, spočívá Baudelairovo prokletí - jímž bere na sebe rozštěpení doby, která znehodnotila přítomnost. Trestá svou dobu tím, že ukazuje, jak ona trestá jej, vytváří ten pracný prézens básně, kterou doba opovrhuje a stíhá zákazy. A on s jejími zákazy a opovržením počítá a do plánu básně je zařazuje. A tak stále - hadím pohybem - do kruhu. Až na několik výjimek není s to psát básně jinak. Několikrát bylo řečeno, že Baudelaire byl v tomto smyslu spíše obětí své tvorby než jejím pánem. Nebo také: jak působí jed doby, demonstroval před jejíma očima na sobě i pro sebe. Pohrdání je mu důkazem jeho poctivosti.

   Nezachranitelnost zvolil, učinil ji podmínkou svého díla, nebo naopak ono mu nedovolilo couvnout před ní. Všimněme si, jakou roli hraje ta roztržka času a peněz v jeho praktickém životě. "Doopravdy, TISÍC franků. Ale jen čtyři sta by stačily k tomu, abych to udělal ... Sbohem, lituj mě, když pomyslím, jaké nesnesitelné tresty jsem si připravil." Takových nářků bychom v dopisech matce našly celé stovky. Koupit si čas! Potřebuje peníze ke své práci, má tolik plánů, nosí v hlavě několik románů a divadelních her, desítky básní a potřebuje tolik a tolik franků, aby dokončil alespoň studii, jež leží na jeho stole. Ale sotva peníze má, zmizí mu pod rukama. Ale nejen proto, že padnou na staré dluhy, na vykoupení zastavených rukopisů, na nájemné za místnosti, které nemůže vyklidit dřív, dokud nezaplatí. Rozhazuje je s mstivostí člověka, který chce být na mizině, patřit k těm otloukaným žebrákům - z prozaické básně Žebrotu pobít! -, kteří musí dostat na pamětnou, aby se v nich probudila hrdost a aby opovrhli "výpotky všech těch dodavatelů veřejného blaha - těch, kteří všem chudákům radí, aby se stali otroky". "Baudelaire snící o bohatství a poctách": v odpudivé podobě Baudelaire zachytil na karikatuře sám sebe.

   Je to Baudelairovo celoživotní trauma: ve dvacíti během několika měsíců rozhází polovinu dědictví po otci, nějakých 35000 zlatých franků, jež se podle odhadu francouzských historiků rovnaly 500000 franků v 70. letech našeho století; navíc 15 000 franků si vydluží; žije přepychovým životem dandyho - až je na návrh "rodinné rady", v níž má hlavní slovo Baudelairův nevlastní otec generál Aupick, zbaven práva volně disponovat svými penězi. Notář Ancelle mu má od té chvíle vyplácet měsíčně 150 až 200 franků. Tu pohromu už mu delší čas slibovali, hovořili o zaslouženém trestu. Až koncem života Baudelaire přizná, že to bylo nutné opatření. Ale do té doby - celý život - to matce nezapomene. Bude žebrat u ní i u Ancella, demonstrovat, jak je trestem drcen. Ostatně Ancellovo poručnictví nebude nikdy, ani po Aupickově smrti, odvoláno.