Roku 1868 vyšla s pseudonymem hraběte de Lautréamont podivná kniha lyrické prózy, "Zpěvy Maldororovy". Tohleto je opravdové monstrum horrendum ignotae speciei. Jejím autorem je Isidore Ducasse, narozený v Montevideu v Americe z francouzského otce, a napsal ji v největší bídě mezi sedmnáctým až dvacátým třetím rokem v Paříži, v jedné ubohé světničce kteréhosi hotelu garni v ulici Notre Dame des Victoires, po nocích, při nichž se udržoval bdělým spoustou koníků černé kávy; a zakrátko poté zemřel, nezůstaviv po sobě jiné stopy než tuto knihu, která zapadla přes hymnické hlasy některých kritiků - tak např. Léona Bloy, který ji kladl ve své stati "Cabanon de Prométhée" nad Baudelaira. Teprve v dohě nejnovější byla vyhrabána surrealisty, kteří ji znovu vydali. Hodnotí vysoko Lautréamonta jako svého předchůdce a původce tzv. automatického psaní, to jest toho způsobu psaní, při němž básník potlačuje úplně kontrolu rozumu.

   Dnešní čtenář, je-li literárně vzdělaný, rozpozná v rapsódiích Lautréamontových spoustu literárních reminiscencí o romantismu, zvláště anglického; tento mladý muž byl přímo opojen a napojen hřbitovním a satanským romantismem Youngovým, Byronovým, Southeyho, a romantismem známky mnohem nižší, strašidelným romantismem Anny Radcliffové a tzv. Monka-Lewise. Ale znal i Mickiewiczovy "Dziady" a dovolává se na jednom místě jejich hlavní postavy, Konráda. Jeho próza působí na mne dojmem rozbouřeného bezebřehého moře, kde vlna roste z vlny, metafora z metafory, kde hrůza, děs, ohyzdnost jsou pohlcovány rouhačstvím a sarkasmem, kde všecko ti uniká pod rukou, kde všecko se ztrácí tvému zraku i tvé paměti. Je velmi málo zrakové vázanosti v této próze, která působí dojmem rozběsněné improvizace. Léon Pierre-Quint má pravdu, praví-li, že "umění není cílem Lautréamontovým; umění není mu ničím; a proto je Lautréamont tak blízek dnešku". Skutečně: Lautréamontovi nejde o umění, ba ani ne o poezii; má cíl zcela jiný: vybouřiti čtenářovu ošklivost ze života, vyvolati jeho mstný odboj proti Bohu jako jejímu původci, domrskati zmučenou duši lidskou do pekelné vzpoury. Mohl opakovati slovo anglického vizionáře Blakea: Já jsem pouhý písař, pouhý sekretář - autor je tamhle, na nebesích, nebo v pekle; ale já to nejsem.

   Lautréamont je vizionář děsu, hrůzy, ohyzdnosti jistě značné síly výrazové, přes některé bezděčné reminiscence literární. Je zřejmě inspirován divokým sadismem. Svůj souboj s Bohem jako původcem zla ve světě svádí absurdnou metodou tak, že se snaží ještě ho předstihnouti ve vynalézání zla, vrše neřest na neřest, ukrutnost na ukrutnost: chce takto dohnati ke vzpouře lidstvo, které nemiluje, jímž pohrdá: "stupidní, idiotská rasa". Skutečnost Bohem stvořená je zde Lautréamontovi jen proto, aby byla popírána deformací. "Ten živočich nebyl mnohem větší než kráva," napíše klidně o vši. Takové zkreslení je tu metodické: utvrzuje se tak primát světa vniterného, subjektivného, snového; popírá se svět objektivně jevový. Sarkasmus je hlavní vzpruha jeho lyrismu, v rozpoutaném sarkasmu je jeho největší síla. Rozklížit každý pevný tvar a dáti mu utonouti ve víru vítězného šílenství, toť jeho metoda, která se ovšem neobchází bez divokých calembourů slovních, právě jako u našeho Klímy: "Má rozumování," praví, "budou někdy narážeti na rolničky šílenství a na vážné zdání toho, co je v podstatě jen pitvorné."

   Když r. 1875 zemřel 30letý Tristan Corbiere na souchotiny, zdálo se také, že zapadl jako kámen do vody navždy. A přece přišli Huysmans a Verlaine a Bloy a Laforgue a obraceli k němu pozornost; a ještě po válce světové vychází vydání jeho jediné knihy veršové, "Les amours jaunes" a množí se i dobří znatelé poezie, kteří jej uctívají jako velikého básníka. I polooficiální a poloakademické dějiny moderní literatury francouzské nás ujišťují, že "jeho svazek zcela bezpečně přežije všecky revoluce vkusu". Tristan Corbiere jeví se mi ušlechtilým a vznešeným Donem Quijotem Bretonska, jedním z těch buřičů snu a mučedníků smíchu, které dal tento národ, tento kraj nejen Francii, ale i Anglii. Je básník ne široký, nýbrž intenzivný; básník snad jen dvojí struny - ale jak silně a originálně zazněla ta struna pod úderem jeho horečných prstů zkřivených tak často v zoufalství! Je Corbiěre Bretonec a je Corbiěre Pařížan. Je nejprve Corbiěre básník "Armoru" a "Gens de Mer", který dovedl vyvolat temnou a zpustošenou krásu svého kraje, tvrdý heroismus lidí i věcí v reliéfu tak úsporném, až se zařezávají do paměti každého, kdo se s nimi jednou setkal. Jeho "Jarmareční zpěvačka nebo pouť u svaté Anny" je lidský pomník, který se před tebou tyčí v celé své zvětralé kráse; zde není slova zbytečného, zde nemůžeš hnout ani čárkou. A jeho námořníci! Jací paňácové jsou vedle nich námořníci nejen Richepinovi, ale i Lotiho! V námořnících Corbiěrových není nic pozérského, nic deklamačního, nic dekorativného; jsou to primitivové, poloviční, ne-li celí živočichové, poněvadž jsou viděni primitivem, člověkem, který jako před morem prchá před frází: má jako oni drsnou tvrdou ruku a položí-li jim ji na plece, vydají pod tím dotykem svůj jasný tón, nejinak než dobrý kov.

   A za druhé je tu Corbiere pařížský blaguer, milenec plačící smíchem a smějící se slzami, člověk, který maskuje svůj cit výstřednostmi a ironií. Měl v opovržení i citlivůstkářské sentimentálníky a la Lamartine, i velkohubé pozéry a la Victor Hugo, a proto složil si svůj výraz z krátkých zaklení a dlouhých pomlček, z posměšné hantýrky a z temných anakolutů, které karakterizoval Huysmans poněkud ukvapeně jako negerštinu. A třebas si opravdu někdy hrál snadnými protiklady jako černoch skleněnými střípky a perličkami, přece byl opravdový předchůdce, tento "slavík bláta", jak se sám posměšně nazval. I jemu šlo o něco jiného a o něco víc než o umění. "Umění mne nezná. Já neznám umění." Je úmyslně neobratný, úmyslně hrubý, jen aby se vyhnul setkané s tou bulvární kokotou pomalovaných tváří a rtů. Jiná vášeň ho zachvacuje, než líbiti se; jiná touha ho stravuje, než dělati korektní verše podle vládnoucí tehdy módy parnasistické. Vášeň velké lásky a velké nenávisti, lásky k rodné zemi, drahé mu až do toho drsného skřeku, nenávisti k literárnímu cabotinství, ho rozežírá. Vnesl do knižní poezie něco z bouřné křepkosti a útočnosti poezie lidové; rozbil povrchní symetrii a harmonii akademického parnasismu, aby se dobral hlubší a trpčí disonance, vždycky pronikavé a podmanivé; disonance, na niž se nezapomíná, poněvadž je karakteristická a poněvadž v ní spí možnosti nových harmonií. Odhodil z romantismu všecko, co zestárlo a co čpí frází a parukou: slzy, výkřiky, rozmáchlá gesta, barevné strakatiny a cáry, citový exhibicionismus; a z toho, co zbylo, zdestiloval hořce omamnou tresť své poezie. Kde se jiní vyplakávali a vydeklamovávali ze svého utrpení, on se z něho posmíval a klamal tak o existenci svého hoře. Přiložil si k líci masku a jen zřídka a na vteřinu dovolil nahlédnout za ni, ve chvilkovém sebezapomenutí; ale právě proto jsou ty chvíle tak básnicky kouzelné, že jsou tak vzácné. Zpod této masky, tomu, kdo uměl vidět, krvácela však jeho líc, která tak plnila své tajemné poslání, k níž ji určila její veliká jemnost: krvácela své opovržení malou a falešnou dobou, její prolhanou akademickou pózou, její dutou nabubřelou teatrálností.