Svítání
V kasárních dvorech zněl budíček zpívající
a ranní vítr vál na lampy blikající.
To byla hodina, kdy hejno zhoubných snů
napadá na lůžkách jinochy v polosnu,
kdy lampa na dně ní svým nachem odráží se
jak oko krvavé, jež rozmžikáno chví se,
kdy duše, drcena svým tělem tíživým,
urputné zápasy dne s lampou svádí s ním.
Jak uslzená tvář, již osušuje vání,
je věcí mizících ve vzduchu zachvívání,
a muž je psaním zmdlen a žena laskáním.
Z komínů začal se tu tam již valit dým.
Nevěstky s mdlými rty a s víčky zmodralými
dřímaly, ubohé, tupými spánky svými.
Žebračky, vlekoucí své prsy mrazivé,
foukaly na uhlí a zkřehlé prsty své.
To byla hodina, kdy ve chladě a kale
bolesti rodiček se horší nenadále.
Jak vzlyk, jejž přeruší z úst vytrysknuvší krev,
protrhl povětří kohoutí rudý zpěv,
oceán mlh se zved' a zaplavoval domy,
a uvnitř špitálů pak mroucí v bezvědomí škytali,
chroptíce v posledním tažení.
A zhýralci šli spat, svou dřinou zdrceni.
Jitřenka, třesouc se v své růžožluté robě,
šla zvolna po Seině, pusté v té ranní době,
a Paříž, mnouc si již svá víčka zamžená,
se chápala svých děl - jak pilná stařena.
Přeložil Svatopluk Kadlec