Láska ke lži

---

Když vidím tě, jak jdeš, ty lhostejná má drahá,
v té písni nástrojů u stropu roztřesklé,
jak ladně loudáš se krokem, jenž jde i váhá,
a tvůj hluboký zrak si nudně posteskne;

když vidim bledou skráň, v níž přísvit plynu vznítí
to, v čem je morbidní šarm tvého výrazu,
pochodně večera když oči rozsvětlí ti
a ony ulpějí jak oči obrazu,

řeknu: Je nádherná! tak svěží nenadále!
Ční nad ní těžká tvrz masívní paměti
a srdce, zhmožděné jak broskev, má už zralé,
jak tělo, pro lásku zkušených objetí.

Co jsi? Plod podzimu? To, co jsme nechutnali?
Jsi urna pro slzy skanuvší ze tváře,
vůně, jež dává nám snít o oázách v dáli,
koš plný květin či něha polštáře?

Jsou oči jak sám žal, a přitom z jejich vzkazů
vyčtu, že netají nic z drahých tajemství,
jsou skřínky bez šperků, medailón bez obrazu,
hlubší a prázdnější než, Nebesa, jste vy!

Ale což pro srdce, které před pravdou prchá,
je málo, chce-li se utěšit, že jsi klam?
Co je tu lhostejnost anebo tupost ducha?
Masko či dekore, tvou krásu uctívám.


Přeložil Vladimír Mikeš