Nezměnitelné
I.
Myšlenka, Tvar a lidské Bytí,
slétnuvši k zemi blankyty
a spadnuvší v Styx bahnitý,
kde oko Nebe nezasvítí,
mdlý Anděl, poutník bloudící,
zkoušený láskou k ohyzdnosti,
jak plavec, jatý ochablostí,
v snách plných můr se topící
a bojující v strašné tísni
se širým vírem vzdutých vod,
jenž vpřed se žene o překot,
v tmách krouže v kole s temnou písní,
zmámený chudák, jenž chce pryč
z končiny hnusných plazůplné,
jenž potmě tápe nesmyslně,
hledaje světlý den a klíč,
proklatec jsoucí bez vší lampy
nad stží, jejíž puchy mu
zrazují vlhkou hlubinu
s věčnými schody žádné rampy,
kde bdí sta potvor lepkavých,
jež, fosforovým zrakem zříce,
tmu zatemňují ještě více,
že není vidět nic krom nich,
loď, kterou vězní pól, pasť bílá,
a která marně pátrá v něm,
žel, po průlivu osudném,
jímž v ten svůj žalář zabloudila,
toť obraz sudby, jaká je,
již žádná moc tu nepozmění
a jež nám vnuká pomyšlení,
že Ďábel dobře dělá vše!
II.
Pochmurné jasné zpytování,
kdy srdce je si zrcadlem,
studnicí Pravdy s černým dnem,
v níž bliká hvězda mdlého plání,
výsměšným majákem nad Peklem,
milost Pekla záře siná,
útěcha, sláva prajediná,
svědomí probuzené Zlem!
Přeložil Svatopluk Kadlec
