Kočka
I.
Jako by to byl domov její,
mi zticha hlavou bloudívá
překrásná kočka mámivá.
Když mňouká, sotva slyšet je ji,
tak cudně vládne tónem svým.
Nechť ustává již nebo kvílí,
je vždycky sytý, plný síly.
Toť jeho kouzlo s tajemstvím.
Ten sladký hlas, jenž zní tak jemně
a v temné nitro proudí mi,
jak bohatý verš ve mně zní
a elixírem vzněcuje mě.
Uspává každé bolesti
a krotí příliš prudké vzněty,
a sebedelší těžké věty
je beze slov s to pronésti.
Ne, není na tom světě šmytce,
jenž zlatou strunu v srdci mém,
nástroji jistě bezvadném,
by rozezpíval někdy více
než hlas tvůj, kočko záhadná,
ty serafínská kočko skvělá,
u které jako u anděla
vše subtilnost a soulad má.
II.
Srst plavě hnědá tak jí voní,
že jsem byl večer jeden den
skrz naskrz celý navoněn,
ač jsem jen jednou sáhl po ní.
Toť domácího krbu duch.
V své říši přísné samovlády
vše řídí, soudí, dává rady.
Je snad to víla nebo bůh?
Když se k té kočce, mně tak milé,
mé oči točí poslušně,
jako by magnet táhl je,
a já se hroužím v štěstí chvíle,
vídávám náhle, zmaten z nich,
plameny jejich zornic žlutých,
těch luceren v tmách zažehnutých,
upřeně na mne hledících.
Přeložil Svatopluk Kadlec