Obryně
V těch dnech, kdy Příroda, v svých vznětech věčně svěží,
počala každý den ke stvůrné rodině,
já v slasti kocoura, jenž před královnou leží,
bych rád žil, natažen u mladé obryně.
Rád patřil bych, jak duch a tělo rozkvétá jí
a za strašlivých her jí roste každým dnem,
a podle vlhkých mlh, jež v očích ženám vlají,
bych tušil, hřeje-li snad vášeň pod srdcem.
Po chuti běhal bych po horstvech jejích svalů,
svah jejích kolenou bych zlézal jako skálu,
a v létě, když by ji žár slunce zkolébal
a napříč nivami ji svalil s nyvou lící
ve stínu ňader bych jí pohodlně spal
jak tichá samota, pod kopci dřímající.
Přeložil Svatopluk Kadlec