Lesbos

---

Kolébko římských her a řeckých rozkošností,
Lesbe, tak slavný sny svých nocí jako dnů,
jež zdobí polibky, mdlé, plné horoucnosti,
se žárem paprsků a s chladem melounů,
kolébko římských her a řeckých rozkošností,

Lesbe, kde polibky jsou jako vodopády,
jež vrhají se v hloub bez všeho zděšení
a pádí za nářku a klokotavé vády,
tajemné, bouřlivé a plné hemžení,
Lesbe, kde polibky jsou jako vodopády,

Lesbe, kde vzájemně se Fryné přitahují,
kde na nejtišší vzdech se echo ozývá,
věz, roje hvězd se ti jak Pafu obdivují,
má proč být Venuše na Sapho žárliva,
Lesbe, kde vzájemně se Fryné přitahují,

Lesbe těch nocí mdlých, jež horkostí jsou známy,
v nichž - planá rozkoši! - si ve svém zrcadle
laskají tělem žen vděk dospělosti panny
se zraky, jež jim žhnou, do důlků zapadlé,
Lesbe těch nocí mdlých, jež horkostí jsou známy,

nechť Platon mračí zrak v své přísné hrdopýše,
usmíříš nebesa přemírou laskání,
rozkošný ostrove, vladaři sladké říše,
a stálým hledáním za miliskování.
Nechť Platon mračí se v své přísné hrdopýše!

Usmíříš nebesa mukami bez úlevy,
jež jsou již souzena všem srdcím dychtivým,
toužícím mimo svět, nám známý, za úsměvy,
kdes v jiných nebesích se mihnuvšími jim.
Usmíříš nebesa mukami bez úlevy!

Ach, který bůh by, tě chtěl soudit, Lesbe drahý,
a zavrhnout tvou skráň, tak zbledlou tíhou děl,
když neodvážily ty jeho zlaté váhy
spoušť slz, cos potoky do moře odváděl?
Ach, který bůh by tě chtěl soudit, Lesbe drahý?

Co dí nám zákony, nechť bezpráví či práva?
Ó panny vznešené, vy archipelu cti,
váš kult je ctihodný jak jiný, buď mu sláva,
a láska na peklo či nebe nemyslí.
- Co dí nám zákony, nechť bezpráví či práva?

On Lesbos vybral si tu ze všech právě mne, mne,
k slavení tajemství svých panen kvetoucích,
a já již v mládí žil té mysterii temné,
ve které temný pláč se mísí v divý smích.
On Lesbos vybral si tu ze všech právě mne, mne,

a já to od těch čas již hlídám na Leukatu
jak bystrooká stráž, jež ve dne v noci bdí,
číhajíc na brigu anebo na fregatu,
jež v dálkách na nebi se svými tvary chví,
a já to od těch čas již hlídám na Leukatu,

chtě zvědět, zdali je to moře přece milé
a jednou zvečera za temných vzlyků skal
vyplaví na Lesbos, jenž odpouští hřích chvíle,
mrtvolu Sapho, té, jež vydala se v dál,
chtíc zvědět, zdali je to moře přece milé,

Sapho, té básnířky, mužatky, milovnice,
sličnější Venuše bledými skráněmi.
Blankytné oči zmoh' zrak černé zřítelnice,
vsazený v temný kruh vyrytý strázněmi
Sapho, té básnířky, mužatky, milovnice!

- Sličnější Venuše, jež je tak zbožňována,
nad světem pnoucí se a dštící jas a třpyt
své plavé mladosti na starce Okeana,
jenž je svou vznešenou a krásnou dcerou zpit.
Sličnější Venušc, jež je tak zbožňována!

Sapho, jež zemřela ten den, kdy rouhala se,
kdy dala, hanobíc kult nových obřadů,
své tělo panenské, žel, v celé jeho kráse
na pospas pyšnivci, jenž ztrestal proradu
Sapho, jež zemřela ten den, kdy rouhala se.

A od té doby to tak Lesbos lká, pln hoře,
a přes pocty, jež svět mu vzdává zpěvem svým,
se denně opájí za noci rykem bouře,
vrhaným k nebesům skalnatým pobřežím.
A od té doby to tak Lesbos lká, pln hoře!


Přeložil Svatopluk Kadlec