Epilog
Náčrtek básně
Jak mudrc důstojný, tichý jak proklatec,
řekl jsem:
Ó ty má nejhezčí, já miluji tě...
Kolikrát ...
tvé pitky bez žízně, tvé lásky bez vší duše,
tvá touha po nekonečnu,
jež ve všem, v samém zlu se jeví...
tvé pumy, dýky, vítězství a pikle,
melancholická předměstí,
hotely,
zahrady, plné úpění a pletich,
kostely, vrhnoucí modlitbu jako hudbu,
zoufalství dítěte, hry staré podivínky,
malomyslnění ...
Tvé ohňostroje v tmách, výbuchy veselosti,
budící v pochmurném mlčícím nebi smích.
Tvá neřest ctihodná, v hedvábí vyložená,
a tvoje směšná ctnost s nešťastným pohledem,
rozněcující se v přepychu, v kterém žije.
Tvé řády haněné, zásady opouštěné,
tvé pyšné pomníky, na které mhy se věsí,
tvé dómy kovové, jež slunce vzněcuje,
tvé kněžny jeviště s čarodějnými hlasy,
tvé zvony, kanony, orchestr ohlušný,
tvé dlažby magické, čnějící jako tvrze,
a tvoji mluvkové s podivnou nadutostí,
mluvící o lásce, a stoky krvavé,
do Pekla řítící se jako Orinoka,
a tvoji šaškové, ve starých hadrech noví,
andělé ve zlatě a v purpuru a v modři,
vydejte svědectví, že úkol proveď jsem
jak alchymista sám a jako:zbožná duše.
Vždyť já jsem čistou tresť přec dobyl
z každé věci,
tys bláto dala mi, já v zlato změnil je.
Přeložil Svatopluk Kadlec