Stařenky

---

(Victoru Hugovi)

I.

V malebných zákoutích velkoměst plných ruchu,
tam, kde i šerednost se mění v krásnou věc,
vyhlížím, hově tím vždy rozmarnému duchu,
podivné bytosti, přes sešlost milé přec.

Teď chromé, byly to kdys Lais, Eponiny!
- Ach, milujme je dál, jsou dosud dušemi,
byť křivé, hrbaté a chabé jako stíny!
V suknicích plných děr a v šátcích s třásněmi

se plazí ve větrech, jež krutě bičují je,
cítíce mrazení, když hrčí omnibus,
a k bokům tisknouce své tašky, relikvie,
jež vyšil rebusy či květy dávný vkus.

Cupají komicky, podobny loutkám vskutku,
jak poraněná zvěř se těžce belhají
či tančí mimoděk jak zvonky plné smutku,
na které věsí se zlý Démon potají.

Ač staré, mají přec dvě oči, jehly jasné,
svítící leskem děr, v nichž v noci spí čerň vod,
zrak malých dívenek, jenž roztomile žasne
a na vše třpytivé se směje o překot.

Zda jste si povšimli na stařenině rakvi,
že je tak maličká jak dětská častokrát?
Učená Smrt v ten pár dvou podobných si rakví
ukládá zvláštní znak, jímž každý bývá jat,

a mně pak, vidím-li ten vetchý fantom lidský
hemživým obrazem Paříže přecházet,
se o té bytosti, tak křehké, zdává vždycky,
že k nové kolébce se tiše bere vpřed,

leč byl bych, měřictvím se zabývaje v snění,
před nesouladností těch údů přemýšlel,
kolikrát truhlář as to v potu tváři mění
tvar truhly, do které se klade změť těch těl.

- Ty oči, studně slz, jichž jsou v nich miriady,
kelímky, v kterých byl kov zanechal svůj jas,
chovají pro toho, jejž kojil Osud hlady,
v svých tůních tajemných spoušť čaromocných krás!


II.

Starého Frascati Vestálka milující,
ta kněžka Thalie, tak slavná v okolí,
jejížto jméno zná jen suflér v hrobě tlící,
ta, již kdys stínilo svým kvítím Tivoli,

ty všechny, všechny mě z té duše opájejí!
Než jsou tu, které slast vždy zříce v bolesti,
žádaly Oddanost o dobrá křídla její:
"Ú Hippogryfe, rač nás v nebe donésti!"

Ta, v krutých neštěstích svou vlastí pocvičená,
ta, kterou přetížil zlý manžel tíhou běd,
i ta, ctná Madona, svým děckem probodená,
by mohla ze svých slz tok řeky vytvářet!


III.

Jak já ty stařenky jsem sledovával kdysi!
Z nich jedna, když se s hůr již slunce naklání
a plno rudých ran do barev nebe mísí,
si snivě sedala na lávku v ústraní

a naslouchala tam té ryčné hudbě známé,
jíž sady svlažuje sbor dobrých vojáků
a jež v těch večerech, kdy v duchu okříváme,
nalévá hrdinství do srdce měšťáků.

Hltajíc, vzpřímena, pravidel přísně dbalá,
ten válečnický zpěv, jenž s čela hnal jí stín,
jak stará orlice své oko otvírala,
a mramorová skráň se zdála pro vavřín!


IV.

Tak zmatkem živých měst se tiše ubíráte,
stoické, bez žalob na bídu krutých let,
vy matky trpící, vy nevěstky či svaté,
vy, jejichž jméno si kdys šeptal celý svět.

Vy, jež jste bývaly sám půvab, ctnost a sláva,
jste lidem lhostejny a vůbec neznámy!
Teď vás jen opilec svou láskou napadává
a drzý, sprostý kluk se šklebí za vámi.

Vy stíny svraštělé, jež stydíte se žíti,
teď plaše, shrbeny, se ploužíte kol zdí,
a svět vás nezdraví, vy prapodivná bytí,
pro věčnost zralé již mdlé zbytky lidskosti!

Já, který zpovzdáli vás střežím starostlivě,
zíraje na váš krok, žel, plný vratkosti,
tak jako kdybych byl snad vaším otcem, dive,
já tajně okouším však tajných radostí:

vídávám najednou zas vaše vášně kvésti,
prožívám vaše dny, jak zlý, tak dobrý čas,
mé srdce těší se za vašich hříchů štěstí,
má duše, třpytí se vší vaší ctností zas!

Ruiny, příbuzné, vy hlavy téže výšky!
Já každý večer vám své sbohem dávám všem!
Kde zítra budete, vy Evy s osmi křížky,
jež hrozný Boží spár již tiskne pod tu zem?


Přeložil Svatopluk Kadlec