Jedné Malabarance
Tvá noha dítěte je jak tvá ruka malá
a šíř tvých hýždí by si bílá kráska přála;
umělec miluje tvé tělo na pohled;
tvé oči plyšové jsou tmavší než tvá pleť.
Na modrém ostrově, kdes byla světu dána,
máš za povinnost dbát o dýmku svého pána,
nalévat voňavkou a vodou lahvici,
zahánět moskyty, kol lůžka bloudící,
a když zní v platanech zpěv rána plný jasu,
jít pro koš banánů a pro koš ananasů.
Pak bosé nohy své již vodíš, kam jen chceš,
a staré popěvky si tiše trylkuješ.
Když přijde večer noc v svém šarlatovém hávu,
uléháš na rohož, na kterou skládáš hlavu
k snům, plným papoušků či kolibříků zas
a libým jako ty, vždy samý třpyt a jas.
Proč, šťastné stvoření, si myslíš na Francii,
ten přelidněný kraj, kde lidé v bídě žijí?
Proč chceš svůj život dát do rukou lodnických
a navždy odejít od tamaryšků svých?
Jen pod mušelínem, jenž sotva stačil by ti,
třesouc se ve sněhu a v ledu krupobití,
jak bys tam želela svých milých, volných chvil,
až bys, v zlém korsetu, jenž by tě uvěznil,
musila kláskovat svůj chleba v naší tůni
a smutně prodávat své vděky cizích vůní,
sledujíc zasněně na báních zkalených
letící přízraky svých palem vzdálených!
Přeložil Svatopluk Kadlec