Beatrice
Uprostřed pustého, zežehnutého kraje
já kdysi, přírodě si v slzách naříkaje
a ze své myšlenky si dýku dělaje
a v srdce zvolna si ji zabodávaje,
jsem v pravé poledne vtom zočil nad svou hlavou
zlověstný černý mrak, věštící bouřku dravou,
nesoucí na křídlech houf běsů neřestných,
jak skřítci zvědavých a nestoudných a zlých.
Začali si mě hned prohlížet s chladnou lící,
a já jak zevlouny, na blázna zírající,
je viděl znamení si dávat vzájemně
a tiše šuškat si a krutě smát se mně:
- "Ach, podívejme se na karikaturu tu,
Hamletův bědný stín, zjev plný jeho rmutu,
a vlasy ve větru a nerozhodný zrak.
Ach, zda ten vyžilec, ten nuzný ubožák,
ten tragéd bez místa, ten hlupec není k pláči,
chtě, když svou úlohu hrát umělecky ráčí,
zpíváním o žalech, kterými trpí, bloud,
potoky, květiny, orly a cvrčky jmout,
a dokonce i nám, nám, vinným jeho spády,
vřeštivě přednášet ty svoje patirády?"
Má pýcha, vznešená tak jako pohoří,
ční nad křik démonů tak jako nad bouři.
Já mohl odvrátit svou svrchovanou hlavu,
jen kdybych nespatřil v tom jejich vilném davu
- proč neustalo jen hned slunce ve svitu? -
svou kněžnu s očima, jimž rovných není tu,
jak mému soužení se krutě směje s nimi,
častujíc je sem tam sprostými laskáními.
Přeložil Svatopluk Kadlec